Nezmínil jsem se zatím o své politické příslušnosti, tak alespoň stručně: Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, ale nedělal bych z toho zase takovou zásluhu, byť mi to později, v devadesátém roce, pomohlo v kariéře.

Nebylo to proto, že bych byl nějakým vyloženě zavilým odpůrcem komunistické ideologie, to bych těžko mohl vůbec soudit. Spíš bych řekl, že o mně, jako o ukázkového nestraníka, Komunistická strana ani nestála. Neměl jsem tedy příležitost bránit se vstupu do strany, nikdo mi to nenabízel. Ve straně jsem prostě nebyl, a protože v soudnictví, zvláště v tom trestním, bylo takových lidí málo, měl jsem po listopadu 1989 cestu ke kariéře otevřenou. Na samém začátku tou kariérou neměla být funkce v soudnictví, ale ve strukturách moci výkonné. Koncem roku mi byla nabídnuta funkce náměstka ministra vnitra, dokonce prvního náměstka ministra vnitra, což byl tehdy vlastně policejní prezident. První náměstek republikového ministra vnitra měl totiž na starosti policii. Prvním porevolučním ministrem vnitra byl na základě koaličních dohod za KSČ jmenován ještě v roce 1989 Antonín Hrazdíra, a tak druhou nejvyšší funkci na vnitru musel obsadit nekomunista. Někdo mě tehdy doporučil a já jsem se na chvíli nechal omámit bleskovou kariérou. Kývnul jsem a 1.února 1990 jsem měl jako plukovník Kučera nastoupit do služebního poměru coby první náměstek ministra vnitra České, tenkrát ještě socialistické republiky.

V polovině ledna jsem dostal rozum. Došlo mi, že lezu do něčeho, čemu nerozumím, co neumím, ale nevěděl jsem, jak z toho vycouvat. Protože se mezitím stal kancléřem, nebo správně vedoucím kanceláře prezidenta republiky, můj starý známý a bývalý kolega Josef Lžičař, tak jsem ho poprosil, aby mě nějakým způsobem přes prezidentskou kancelář a Občanské fórum z obávané funkce vyreklamoval. Josef Lžičař tehdy řekl: „Tak půjdeš ke mně“, čímž mě zachránil a já jsem dělal víc než rok náměstka vedoucího kanceláře na Pražském Hradě. Napřed Josefu Lžičařovi, později Karlu Schwarzenbergovi.

I když jsem v roce 1990 talár oficiálně odložil, musím přiznat, že i v této době, kdy jsem dělal něco jiného, ve mně kus toho soudce zůstal a stejné to bylo i na konci kariéry, kdy jsem se znova stal advokátem. O tom ostatně svědčí i fakt, že spolupracuji na těchto vzpomínkách.

Takže. Se soudcovským talárem jsem se rozloučil posledního ledna 1990, pár dní před svými padesátými narozeninami, a od 1.února 1990 jsem se stal náměstkem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Už jsme nebyli soudruzi a začínalo se říkat kancléř a vicekancléř. Problém s oslovováním si po svém vyřešil i kancléřův osobní řidič, a to během roku dokonce třikrát. Ještě začátkem roku vozil vedoucího kanceláře Ing. Šaldu, a tomu pochopitelně říkal soudruhu. Potom vstoupila do Kanceláře prezidenta republiky demokracie se vším všudy a on Josefu Lžičařovi, třebaže byl kancléřem, tykal a říkal mu Pepo. Ve druhé polovině roku, přece jenom trochu zmírnil, a když se stal kancléřem Karel Schwanzenberg, říkal mu jasnosti.

Ale to jsem poskočil až moc. 1.února 1990 jsem poprvé naživo viděl prezidenta republiky Václava Havla. Přijal mě ve své, tehdy pověstné kanceláři vedle koupelny, ve které úřadovala Bára Štěpánová. Předal mi jmenovací dekret a popřál mi, ať se mi daří. Pořád byla ještě doba svetrová, a tak byl ve svetru, a já jsem toho dne byl z vyšších úředníků snad jediný, kdo měl na sobě oblek a kravatu. Dodneška nevím, jestli prezidentovy poradce v tom postavení, které měli, mohu nazvat úředníky, neboť i přes veškerý vliv, který měli, na to nevypadali. Konec konců, já jsem pro jistotu druhý den přišel do práce také ve svetru. Ale ať ve svetru nebo v saku, čtrnáct měsíců jsem byl u pramene a zažíval jsem něco, co se asi už nebude nikdy opakovat. Revoluční proměny a revoluční nadšení. I když ne jako hybatel, ale jen jako zvědavý pozorovatel. Každopádně jsem byl u toho a stálo to za to.

S prezidentem Havlem přišli na Hrad v první etapě jeho nejbližší spolupracovníci, kteří tam vytvořili sbor poradců. Současně však prezident převzal celý aparát prezidentské kanceláře, počínaje bývalým vedoucím kanceláře a konče číšníky, šoféry, řemeslníky, údržbáři a já nevím, kým ještě, zkrátka zástupci všech možných profesí a řemesel, potřebných k provozu kanceláře, jako významného úřadu i významné historické památky. A to ještě musím připomenout, že Kanceláři patřil i zámek Lány a Lesní správa Lány, takže šlo i o hajné a lesní dělníky. S kancléřem Lžičařem jsme byli takovým spojovacím můstkem mezi, jak se tenkrát říkalo, novými a starými strukturami. A staré struktury tam byly opravdu staré. Někteří zaměstnanci pamatovali dokonce prezidenta Zápotockého. Politický vliv, neřkuli moc, tito zaměstnanci ale podle mě nikdy neměli. Ona tam ostatně dlouho žádná politická moc ani nebyla. Ta byla jinde. Hodně zaměstnanců tam bylo proto, že podlehli kouzlu Pražského Hradu. Oni prostě své pracoviště milovali a nízké platy si navyšovali každodenním krásným pohledem z oken na Prahu. Byl jsem tam jen rok, ale k pochopení to stačilo. Někdy ta láska přecházela až ve zbožnění, a to už byl problém. Hrad byl pro ně Olymp, kam směli jen vyvolení, a kdyby to bylo možné, tak ani ti ne. Pamatuji si zděšení památkářů, které jim působily veselice na hradních nádvořích a recepce v reprezentačních prostorách. Orosené skleničky a mastné talíře na starožitném nábytku, to jim působilo téměř fyzickou bolest. K přímému konfliktu mezi památkáři a prezidentem republiky došlo i kvůli dlouhodobému vytápění Vladislavského sálu a ani zpřístupnění Královské zahrady, kde byl „prezidentský domeček“ a míčovna, nebylo bez problémů. Třecích ploch bylo ještě víc a tak nebylo divu, že staré struktury získávaly důvěru těch nových obtížně a pomalu. K něčemu to ale vedlo. Hrad postupně přestával být nepřístupnou pevností. Jeho zahrady se staly pro veřejnost přístupnými a do reprezentačních prostor se široká veřejnost také čas od času podívala.

Práce na Hradě nebyla ovšem atraktivní a lákavá jen prostředím, ze kterého dýchala historie a tradice, ale především možností být v blízkosti prezidenta republiky a pracovat pro něj. U Václava Havla to v roce devadesát platilo stonásobně.

Politiku jsem na Hradě nedělal, nebylo to ostatně ani v mé pracovní náplni. Na to byli pověstní poradci a jejich asistenti. Pokud jsem se přece jenom politiky alespoň dotknul, rozhodně jsem tím dotekem díru do světa neudělal. Nepříliš povedeně jsem asistoval při tvorbě názvu státu a státních symbolů. Na tzv. pomlčkovou válku si jistě mnozí ještě pamatují. Spory o název Československa či Česko-Slovenska, České a Slovenské federace atd. skončily rozpadem státu. Už v roce 1990 to ale bylo žhavé téma. Méně se vědělo o tom, že se státním znakem nestal vyzáblý lev, kterého původně stvořil výtvarník a prezidentův poradce, Joska Skalník. O dva roky později už to ostatně bylo jedno. Federaci pomlčka nezachránila a lev nám zůstal v heraldické podobě.

Zapomenuto je asi i to, že od prezidenta republiky došel do Federálního shromáždění návrh na ústavní zakotvení funkce viceprezidenta. Nápad přišel jeden den, legislativní podobu dostal druhý den a na věky usnul třetí den. Tak rychle probíhal za revoluce legislativní proces a já jsem při něm stačil být jen doručovatelem.

Poměrně často jsem asistoval u udělování prezidentských milostí. Návrhy připravovali právníci v odboru, který k tomu byl určený a kteří se po létech odpočinku pod náporem práce dost zapotili. Prezident Havel po zkušenosti s nepříliš povedenou amnestií ze začátku roku 1990 chtěl o udílených milostech dost vědět, a tak jsme se střídali v jeho informování. Pamatuji si, že poměrně často odmítl udělit milost tam, kde u činu bylo použito násilí. Násilí neměl rád a netajil se tím. O to významnější bylo, když přes všechny tyto své zásady podpořil zásah NATO v Srbsku, který údajně označil za humanitární bombardování.[1]

Později se k prezidentským milostem vyslovoval kdekdo, novináři testovali prezidentské kandidáty, jak by milosti udělovali a zda by je nezrušili. Mnozí to považují za pozůstatky minulosti, sahající až někam k absolutismu. Já osobně prezidentské milosti nepovažuji za něco, co by narušovalo, nebo dokonce ohrožovalo, soudní systém. Je jim však nutno přiznat jen to, co jim náleží. Prezidentská milost není, a nemůže nikdy být úkonem, který napravuje „nespravedlivé“ soudní rozhodnutí. Je to projev odpuštění a nic jiného a jako takový nemusí být ani odůvodňován. V této podobě a takto vnímaná ať prezidentská milost v našem právním pořádku zůstane. Někdy je jí opravdu, ale opravdu, třeba. Zastávám tento názor jako letitý soudce i jako člověk, který se přípravy k jejich udílení přímo účastnil.

Pověstné byly i pracovní porady mimo prezidentskou kancelář. Prezident Havel se svému předchůdci nechtěl podobat ničím, a to ani takovou maličkostí, jako bylo úřadování v kanceláři. Ve známost tak vešly porady a jednání v restauraci Vikárka, ale i jinde, jen ne v hradní zasedačce. Pamatuji, jak jsme se několikrát radili ve vinárně Kajetánka a seděli přitom na židličkách bez opěradla s trojúhelníkovým sedátkem o rozměrech 30x30x30 cm. Kdo by tam nechtěl, tak nemusel. Chtěli ale všichni, a třeba i vestoje. Pamatuji si na jednu poradu v restauraci U tří pštrosů pod Karlovým mostem. Ochranka u dveří restaurace bránila vstupu nepozvaným, ale kdo chtěl, mohl si účastníky porady prohlédnout z mostu, odkud je okny do restaurace krásně vidět. A zvědavců nebylo málo. Tehdy to opravdu byli jen zvědavci, stále ještě trvalo období pravdy a lásky. S terorismem se tenkrát ještě nepočítalo. Ono ale ani s tou pravdou, a především s láskou, to ochranka neměla lehké. Často musela prezidenta před velkou láskou chránit vlastními těly. Nutno říct, že pan prezident nebyl ukázněná chráněná osoba. Někdy svým ochráncům i utekl nebo dokonce ujel autem.

Výsadní postavení na Hradě i ve státním aparátu měli prezidentovi poradci. Na Hradě moc absolutní, v podhradí si na ně sice občas dovolil především bývalý disent, ale i tam je zaštiťovala autorita prezidenta Havla, a to bylo v té době téměř víc než zákon a Ústava.

Se všemi jsem byl téměř v denním styku, s většinou z nich jsem si i tykal, a tak mi snad dovolí, abych na ně po letech trochu zavzpomínal. Šlo o osobnosti, jejichž lidská a odborná výbava je opravňovala stát v revolučním období vedle prezidenta. Prezident Havel si je na Hrad přivedl proto, protože potřeboval mít ve své blízkosti lidi, které znal, kterým věřil a na které se mohl plně spolehnout. Nevím, jestli si to mohu dovolit napsat, ale sám být neuměl. Vždycky vedle sebe někoho potřeboval a tento úkol všichni poradci beze zbytku splnili. Navíc se na Hradě od prvního dne začala dělat politika a na to z bývalých Husákových zaměstnanců nikdo ani náhodou neměl. Na to tu byli poradci.

Poradcem pro vnitřní politiku byl Jiří Křižan, mohutný chlap, Valach, člověk s velkou autoritou, která z něj přímo vyzařovala a kterou uznávaly i špičky předlistopadové armády a policie. Myslím, že mohl být ministrem obrany i ministrem vnitra. On ale zůstal na Hradě, protože chtěl být poradcem prezidenta republiky.

Zahraniční politiku měl na starosti Saša Vondra. Do dneška znám málo pracovitějších lidí, než je Saša. Protože ale pracovitost v politice není velká ani trvalá zásluha, na každého se časem něco najde, a i když je v tom třeba nevinně, politickou pozici to ohrozí a na čas i oslabí. Slyšel jsem jeho vyjádření ke kauze Promopro, ve kterém se označil za workoholika. V kauze Promopro, kde šlo o nějaké fiktivní výdaje na ozvučení jeho obhajobu potvrdit nemohu, ale pokud jde o toho workoholika, to potvrzuji beze zbytku.

Dalším z poradců byl dnes už téměř zapomenutý architekt Mirek Masák. Jeho odborné kvality si hodnotit nedovolím, ale na Hradě se realizoval nejen ve své profesi, ale především jako respektovaný manažer. O všem měl přehled, věděl, co je třeba udělat za prvé, za druhé až za desáté. Držet lhůty k plnění úkolů mu bylo vlastní jako jedinému ze všech poradců. Po odchodu Josefa Lžičaře byl dokonce kandidátem na kancléře.

Zvláštní zmínku si zaslouží Michael Žantovský, zakladatel funkce tiskového mluvčího u nás. Byl sice v té funkci jen asi dva roky a fungoval hlavně se svou brilantní angličtinou, ale uměl poradit a občas říct i zásadní slovo. S médii to zkrátka uměl, mezi novináři měl pár přátel, ale s nikým z nich nebyl úplný kamarád. To možná byla pro pozdější politickou kariéru výborná vlastnost.

O Věře Čáslavské a Karlu Schwarzenbergovi asi psát nemusím, bylo by to nošení dříví do lesa. Karel Schwanzemberg nám už tenkrát usínal, ale vzbudil se vždycky v pravý čas a vtipně glosoval, co právě podle nás ostatních „prospal“. Vydrželo mu to dodnes.

Na Hradě jsem se také poprvé, byť neformálně, seznámil s lustracemi. Někdy v polovině roku přinesl Jiří Křižan z ministerstva vnitra seznam zaměstnanců Kanceláře, kteří byli evidováni jako agenti StB. Možná Vás to překvapí, ale nejvíc agentů bylo mezi řemeslníky, kteří k výkonu své profese museli vstupovat do tzv. prezidentského křídla. K povolení vstupu prostě museli podepsat spolupráci s StB. Jestli na někoho donášeli, tak to muselo být přímo na Husáka. Přesto jsme se s nimi raději rozloučili. Na styky s StB doplatil i člen protokolu, který vedl Václava Havla k prezidentskému slibu po druhé volbě, v polovině roku 1990. V té době byla Kancelář nakrátko bez kancléře, a tak se této pocty dostalo nejstaršímu pracovníkovi protokolu. Nesmírně si to považoval, měl to za vrchol své kariéry, ale to vše jen do té doby, než přišla informace, že je podezřelý ze spolupráce s StB. Za týden šel do předčasného důchodu.

Taky bych neměl zapomenout na to, jak jsem nově jmenovanému generálnímu prokurátorovi ČSFR, pozdějším prezidentovi Slovenské republiky Ivanu Gašparovičovi, předčítal v červenci roku 1990 slib. Tehdy řekl „slibuji“ a stal se generálním prokurátorem. Rok nato, v březnu 1992, kdy já už jsem byl soudcem Nejvyššího soudu ČSFR, jsem byl opět u toho, když se vrátil z Hradu, kde ho prezident Havel z funkce odvolal a o svém konci ve funkci nás informoval slovem „finito“.

V Kanceláři jsem ale zažil i veselejší příhody. Ve druhé polovině roku 1990 dostal Václav Havel při státní návštěvě Itálie od od šéfa Fiatu Gianni Angelliho jako dar sportovní verzi automobilu Lancia Thema. Protože ho nemohl převzít okamžitě, jel jsem pro to auto se dvěma řidiči asi za dva měsíce do Itálie. Zástupci Fiatu v Praze mě ujistili, že je všechno včetně přejezdu přes čtyři hraniční přechody a celního odbavení vyřízeno a že s italským převozním číslem bez problémů dojedeme až do Prahy. Všechno bylo jinak. V Chivasu poblíž Torina, kde automobil dolaďovali, očekávali, že z tašky vyndáme naši SPZ, kterou chtěli na auto přidělat. My jsme ale nic takového neměli, tak nám auto nemohli vydat. Začalo to být složité, mobily v té době ještě k dispozici nebyly, tak se hledalo nějaké rychlé řešení. Protože provizorní převozní čísla Italové nemají, nabídli se nakonec, že nám vyrobí českou SPZ. Autoprovoz Hradu díky kontaktům z minulosti nám telefonicky sdělil, jakou SPZ automobil v Praze dostane. Po příjezdu na generální ředitelství firmy Fiat do Torina tři firemní inženýři odmontovali SPZ z automobilu, se kterým jsme přijeli. Věřili jsme, že vyrobí dokonalou napodobeninu, že si originál zváží, změří a provedou snad i rozbor materiálu, aby byla napodobenina dokonalá. Za čtyři hodiny přišli ti inženýři se dvěma papírovými destičkami formátu A4 na kterých bylo černým fixem napsáno číslo, které jsme jim zadali. I když napodobeniny neodpovídaly materiálem, tvarem ani provedením našim SPZ, s takto „vyzdobeným“ autem nás pak vypustili na silnici.  Co čert nechtěl, asi po hodině jízdy začalo pršet a „pracně“ zhotovené SPZ se nám mále rozpustily. Zabalili jsme je do igelitu a jelo se dál. Na všech hraničních přechodech byly problémy. Nikde o nás nevěděli a jediné, co nás nakonec po všech dohadech vždycky zachránilo, bylo jméno Václav Havel. A že těch hraničních přechodů bylo. Na dvou nám dokonce chtěli vyměřit clo. Prezident Havel se na auto tak těšil, že se s ním projel hned na nádvoří kolem sv.Víta. Jinak se ale tím autem moc nepovozil, bylo až moc rychlé a ujížděl s ním ochrance, takže měl zákaz. Pokud vím dnes je tento automobil ozdobou soukromé sbírky jednoho pražského podnikatele.

Do konce roku 1990 jsem jel do Itálie ještě jednou – vybírat nábytek do kanceláří prezidenta republiky v Bratislavě. Pro záchranu Federace se dělalo mnoho, a tak byla také zřízena pobočka nebo spíš druhé sídlo, Kanceláře prezidenta republiky v Bratislavě. Jak to s tím nábytkem dopadlo nevím, asi tam zůstal. K záchraně Federace to nestačilo.

Drobnosti někdy předznamenávají budoucí vývoj, i když jim člověk zpočátku nepřikládá žádný význam. Tak to bylo třeba s umístěním kanceláří jednotlivých spolupracovníků prezidenta. Čím měl kdo svou pracovnu blíž k panu prezidentovi, tím byl významnější. Platilo to mezi úředníky a pochopitelně i mezi poradci. Ti se tedy tísnili v kancelářích, sousedících s prezidentovou pracovnou. Všichni, kromě Milana Kňažka. Ten dostal kancelář až na konci protilehlé chodby. Pokud vím, nikdy si tam ani nesedl. V polovině roku 1992 už měl na svém autě označení neexistujícího Slovenského státu a byl členem slovenské vlády a z Hradu odešel.

Začátkem roku 1991 jsem v Kanceláři prezidenta republiky skončil. Vedle vzpomínek a nových zkušeností mě obohatilo i několik moudrých pouček přímo od prezidenta Havla. Za velkou zkušenost považuji to, že jsem byl poprvé a naposledy v životě šéfem a že jsem sám měl šéfa. Předseda a místopředseda soudu, to je něco úplně jiného. Vedoucí úřadu, to je ten pravý šéf. O hospodářském chodu Kanceláře prezidenta republiky jsem toho zpočátku moc nevěděl, ale ze soudnictví jsem měl jednu výbavu, která byla k nezaplacení. Nebál jsem se rozhodovat. Překvapilo mě, kolik lidí tuto schopnost postrádá a raději do nekonečna váhá a přesunuje odpovědnost za rozhodnutí na někoho jiného. Soudce musí umět rozhodnout a tato schopnost, jak se ukázalo, se dá uplatnit i mimo soudnictví. Znalosti jsem si doplnil a stačilo to. Mým vrcholným dílem bylo, že jsem přijatelným způsobem připravil pro Kancelář prezidenta republiky i rozpočet na rok 1991.

Pokud jde o ty moudré poučky, tak nejznámější moudro je to, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, ale s doplněním, které pan prezident vepsal do novoročního přání, že to dá fušku. Prohlášení, že filozof Ivan Sviták byl hrozně chytrý člověk, který se celý život mýlil, jsem si osvojil. Rád je používám, jen v něm podle potřeby měním jména a příjmení. Poslední poučku, kterou adresoval přímo mně, totiž, že ten, kdo nepije, je podezřelý, jsem dlouho nebral a myslel jsem si, že se v tomto případě mýlil. Teprve v posledních letech jsem pochopil, že se ani v tomto případě nemýlil. Pít jsem ale nezačal.

[1] Václavu Havlovi byl tento výrok sice mnohými připisován, sám Havel však ostře odmítl, že by byl autorem tohoto termínu: „Obskurní pojem ‚humanitární bombardování‘ jsem samozřejmě nejen nevymyslel, ale nikdy ani nepoužil a použít nemohl, neboť mám – troufám si tvrdit – vkus. (Václav Havel, K Falbrově lži, Mladá fronta DNES, 24. května 2004)

Pokračování další pondělí 26. 4. 2021

Foto: poskytnuto Martinem Švehlou