Pokud si na někoho dlouhodobě zasedne finanční úřad, nepomůže mu ani zákon, ani soudní rozhodnutí. Své by o tom mohl vyprávět ostravský podnikatel Jan Wolf.

Ten dlouhodobě bojuje s Finančním úřadem v Ostravě. Nepomohlo ani to, že kvůli nezákonnému postupu vůči jedné z jeho firem už jednou skončil tento berní úřad v exekuci.  FÚ dokonce odmítal advokátovi, který Wolfa několik let zastupuje, sdělit příslušné informace o úrocích po vyhraném soudním sporu před Krajským soudem v Ostravě.

Nejnovější případ se táhne od konce roku 2013 a týká se daně z přidané hodnoty za zdaňovací období čtvrtého čtvrtletí 2013. Finanční úřad tehdy u společnosti Dilog Steel s.r.o., která patří Wolfovi, zahájil daňovou kontrolu a tvrdil, že obchodní transakce je zasažena podvodem na dani a že daňový subjekt neprokázal pořízení zboží od deklarovaných dodavatelů. Daňový subjekt tvrdil, že pořízení zboží od deklarovaných dodavatelů beze zbytku prokázal a že o žádném podvodu na dani nemůže být řeč, neboť obchodní partneři daňového subjektu daň přiznali a uhradili. Finanční úřad mu přesto doměřil daň z přidané hodnoty. Místo nadměrného odpočtu ve výši přes jeden milión korun byla firma Dilog zavázána k vlastní daňové povinnosti.

Zamítnuté odvolání

Daňový subjekt tedy podal odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo a napadený platební výměr potvrdilo. Podle odvolacího orgánu prvoinstanční správce daně dle předchozího pokynu odvolacího orgánu doplnil řízení s tím, že ani na jeho základě daňový subjekt neprokázal dodání zboží deklarovanými dodavateli, tedy splnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně, a z toho důvodu nebylo přistoupeno ani k ověřování možného zapojení daňového subjektu do údajného daňového podvodu. Odvolací orgán rovněž tvrdil, že Wolf předložením daňových dokladů splnil podmínku pro přiznání jím uplatněného nároku na odpočet daně splněna pouze formálně. „Odvolací orgán pouze připomíná, že neexistují pochybnosti o existenci zboží ani jeho dodání odvolatelem, předmětem sporu v daném případě je dodání zboží dodavateli deklarovanými na předložených daňových dokladech.“

Dilog přitom v rámci daňového řízení předložil řadu dokumentů, jako jsou objednávky, dodací listy, mezinárodní CMR listy, skladovou evidenci, výpisy z účtů, faktury, kupní smlouvy, zajišťovací směnky, potvrzení přepravců, doklady o lustraci dodavatelů a další. Zcela stěžejní však byl fakt, že zmiňovaní dodavatelé dodání zboží potvrdili, daň přiznali a uhradili.

Rozsudek

Zvrat přišel až u Krajského soudu v Ostravě. Ten dal Wolfovi zcela za pravdu a napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil.  Ukázalo se totiž, že daňová správa hodnotila důkazy v neprospěch kontrolovaného subjektu zcela na základě libovůle. Jednou z odvolacích námitek například bylo, že na účtu jednoho z dodavatelů se nacházejí platby od Wolfovy firmy a korespondují s výpisem z jeho účtu. „Tato námitka zůstala žalovaným zcela bez odpovědi. Nevypořádání této odvolací námitky považuje soud za natolik podstatnou vadu, že mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, zvláště pak za situace, kdy žalovaný při hodnocení ostatních důkazů nepostupoval podle názoru soudu korektně, v souladu se zásadami daňového řádu.“

Soud rovněž odmítl závěr berní správy, že žalobce neprokázal přijetí plnění od deklarovaného dodavatele, kryté bianco směnkou. „K tomu krajský soud ve shodě s žalobcem uvádí, že z kupní smlouvy je jasně seznatelné, čeho se konkrétně týkala, a že skutečnost menšího plnění než předpokládala smlouva, nečiní tuto smlouvu nevěrohodnou. V biankosměnce žalovanému chybí, kolik bude placeno, přitom neúplnost, typicky co do částky, je její podstatnou vlastností. Podle názoru soudu se naopak předložená směnka a směnečné prohlášení jednoznačně vztahují k žalobcem deklarovaným obchodům a plní zajišťovací funkci.“ Soud dokonce konstatoval, že tím Wolf dokládal svou obezřetnost při obchodování s tímto dodavatelem.

Podrazy finančního úřadu

U soudu se objevily i další podrazy ostravského finančního úřadu. Ten odeslal za účelem ověření obchodní transakce mezinárodní dožádání do Polska. Z Polska přišla odpověď, že jejich daňové subjekty podaly daňové přiznání a daň uhradily. Jenže Finanční úřad v Ostravě lživě tvrdil, že polští obchodní partneři nespolupracují se svými správci daně a proto nemohly být obchodní transakce ověřeny. „Pokud jde o Fresmat Group, tedy deklarovaného dodavatele, ten byl žalovaným vyhodnocen jako subjekt nekontaktní, nespolupracující a neplnící si daňové povinnosti. Z obsahu správního spisu však soud zjistil, že (jak vyplývá z odpovědi na dožádání místně příslušného správce daně) Fresmat Group s.r.o. pořídil v listopadu 2013 ze Slovenska zboží v hodnotě 306 414 eur a za listopad 2013 uhradil daňovou povinnost ve výši 56 894 korun,“ konstatoval soud.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného neobstojí a je nutno jej zrušit pro vady spočívající jednak v nevypořádání klíčové odvolací námitky a dále pro rozpor rozhodnutí s obsahem správního spisu, což se týkalo zcela vynechané informace od údajně nekontaktních firem.

Další řízení a dlužné úroky

Odvolací finanční ředitelství pak více než rok opět vedlo další řízení, provádělo úplně zbytečné důkazy, které nemohly na věci nic změnit. Po více než roce prakticky ze stejných podkladů vydalo nové rozhodnutí, kterým plně akceptovalo tvrzení daňového subjektu a respektovalo jeho daňové přiznání. „Odvolací finanční ředitelství jako odvolací orgán podle ust. § 114 odst. daňového řádu 30. června 2020 přezkoumalo odvoláním napadené rozhodnutí s tím, že místo daňové povinnosti ve výši 96 328 korun náleží odvolateli nadměrný odpočet ve výši 1 022 281 korun.“

OFŘ rovněž najednou změnilo názor, když prohlásilo, že zjištění prvoinstančního správce daně, že jedna z firem v řetězci je vůči svému správci daně nekontaktní a za zdaňovací období listopad 2013 jí byla doměřena vysoká daňová povinnost, která nebyla uhrazena, nelze daňovému subjektu přičítat k tíži.

Zdálo se, že tímto bude případ ukončen. Po vrácení nadměrného odpočtu mělo automaticky následovat rozhodnutí o úrocích. Se zpožděním cca čtrnácti dnů obdržela firma Dilog rozhodnutí o úrocích za dobu od 1.4.2014 do 31.12.2014. Další úroky zatím daňovému subjektu přiznány nebyly s tím, že o nich bude rozhodnuto dodatečně. Jenže rozhodnutí o úrocích je zatím v nedohlednu. Místo toho nyní vyměřuje správce daně nezákonně úroky z dříve nezaplacených daní, a to v rozporu s daňovým řádem. Platebním výměrem na úrok z prodlení ze dne 12.8.2020 totiž správce daně firmě Dilog vyměřil úrok z prodlení na neuhrazenou daň z nabytí nemovitých věcí splatnou do konce března 2017, a to za období od 1.4.2017 do 2.7.2020 v celkové výši 97 618 korun „Správce daně tvrdí, že daň z nabytí nemovitých věcí nebyla daňovým subjektem uhrazena ve lhůtě splatnosti, tj. ve lhůtě do 31.3.2017 a byla zaplacena až převedením přeplatku na dani se dnem úhrady dne 2.7.2020. Tento argument však nemůže obstát. Tento přeplatek na dani totiž existoval již od 1.1.2014,“ konstatuje Wolfův advokát Jan Toms.

Fakt, že daňový subjekt musel podávat odvolání proti platebnímu výměru, poté žalobu k soudu, kdy až následně po více než roce Odvolací finanční ředitelství vydalo rozhodnutí, kterým dalo daňovému subjektu zcela za pravdu, nemůže jít podle advokáta k tíži daňového subjektu. V době vzniku povinnosti daňového subjektu uhradit daň z nabytí nemovitých věcí tedy existoval přeplatek na dani z přidané hodnoty, který měl být podle paragrafu 154 odst. 1 daňového řádu využit na úhradu nedoplatku, přičemž za den úhrady nedoplatku převodem přeplatku se považuje den, který následuje po dni vzniku přeplatku. „Na základě výše uvedeného tedy má daňový subjekt za to, že napadené rozhodnutí o úroku z prodlení na neuhrazenou daň z nabytí nemovitých je nezákonné, když měla být převedena na přeplatek na dani z přidané hodnoty, a to se dnem úhrady dne 31.3.2017.“

Finanční úřad nicméně dělá mrtvého brouka a na výzvy ohledně zaplacení úroků nereaguje. Dne 7.8.2020 se právní zástupce Toms e-mailem dotázal, kdy správce daně vydá v souladu s daňovým řádem a rozsudkem Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o úrocích z vratitelného přeplatku na dani z přidané hodnoty. Zároveň připomněl, že v souladu s jiným rozsudkem Nejvyššího správního soudu běží daňovému subjektu nárok na úroky z úroků, a proto také žádal, aby správce daně neprodleně o zbývajících úrocích rozhodnul. Na tento e-mail nepřišla žádná odpověď.

Konec v nedohlednu

„Po celých sedmi letech tahanic můj klient konečně chce potvrzení o bezdlužnosti, čeká na úroky ve výši okolo přes 800 000 korun, o nichž již mělo být rozhodnuto, a potvrzení o bezdlužnosti mu nelze vydat z důvodu nedoplatků na daních, o kterých můj klient nic neví. Prosil jsem proto o vysvětlení, o jaké daně jde. Zároveň jsem se připomínal o odpověď ve věci úroků,“ líčí bezvýchodnou situaci Toms. Jedinou odpovědí finančního úřadu mu nicméně bylo sdělení, že správce daně není oprávněn právnímu zástupci sdělovat informace týkající se stavu osobního daňového účtu daňového subjektu, a to přesto, že má Toms u správce daně založenu příslušnou plnou moc, a v kauze Wolfa po celých sedm let zastupuje.

Nakonec se sice finanční úřad rozhoupal, a část úroků z nadměrného odpočtu vrátil. Jenže ne za celou rozhodnou část, a to v rozporu se zákonem a judikaturou NSS. „FÚ nám spočítal úrok ze zadržovaného DPH do konce roku 2017 správné, tedy ve výši čtrnáct procent. Avšak, nikdo neví proč, od roku 2018 do 2020 spočítal úrok ve výši dvou procent. Proč, nevíme. Je to každopádně další tah, jak oddálit vyplaceni všech peněz,“ krčí rameny Wolf. „A tak to vypadá, že ani po sedmi letech nebude případ v souladu s právními předpisy a judikaturou ukončen. Daňový subjekt bude muset zřejmě kvůli svévoli správce daně podávat další podání (např. podnět na nečinnost), případně i další žaloby, než bude právu učiněno za dosti. Přitom již mohla být po novém rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství celá věc ukončena.“