V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Soudnictví (Kapitola 17)

Co mi souzení dalo? Naplnilo skoro čtyřicet let mého života. Beze zbytku. Soudcem není člověk osm hodin denně. Soudcem je celý den. O souzení se mu i zdá (nemělo by to být ale v pracovní době). Soudcem je i o dovolené, i při nemoci.
Vrátí se a přes spisy nevidí. Nikdo za něj nic neudělal – nemůže. Souzení je poslání. Souzení je práce s lidmi. Právo je společenská věda, souzení je její aplikací a lidem se nevyhne. Co mi bude při souzení platná dokonalá znalost práva, když neumím jednat s lidmi? Půjdu z konfliktu do konfliktu. Pro mě v tomto směru byla velkou školou advokacie. Tam je to taky o jednání s lidmi, ale jinak. Tam je klient fakticky zaměstnavatelem svého advokáta a s tím je třeba jednat trochu jinak než v soudcovském taláru se stranami v trestním a s účastníky v civilním řízení. I když advokát a soudce jednají každý trochu jinak, jedno je jim společné – musejí jednat bez emocí a zůstat nad věcí. Rozsudek může být jakkoliv tvrdý, ale jednání musí být korektní, nezaujaté. Hezky se to píše a poučuje, když už jsem pryč z vypjaté atmosféry jednací síně. Ale o tom to je. Je na soudci, a na nikom jiném, aby ke kritickým situacím docházelo co nejméně. Nebylo to jen jednou, bylo to určitě víckrát, ale na jeden případ, kdy mě obžalovaný vytočil, si pamatuji zřetelně. Recidivista vykrádal jesle a školky, protože v nich obyčejně nikdo nebydlí, ani školník. Okna ani dveře mu problém nedělaly, vyrážel je krumpáčem. Na dotaz, co by dělal, kdyby tam náhodou školník byl, bez mrknutí oka odpověděl: „Tak bych ho tím krumpáčem vzal taky“. Zůstat nad věcí není někdy lehké. I ten vrah, co přivezl v dětském kočárku na policii družku, kterou uškrtil, pro sebe udělal víc, než se vejde pod lítost a upřímné doznání. Násilník se jako násilník chová i před soudem a pro soudce je čitelný. Horší je to s podvodníkem. Ten své nadání zkouší uplatnit i před soudem a někdy se mu to i povede. To je poučení, které platí obecně, ale jako vždy, výjimky potvrzují pravidlo. Souzení je prostě práce s lidmi a soudci jsou tu pro lidi.
Toto poslední „moudro“ přímo iniciuje úvahu o tom, jak by měl být soudce stár, nebo spíš, jak může být mlád. Ono to ovšem ani s tím stářím soudců není jednoznačné.  Zatímco Ústava říká „bez časového omezení“, zákon říká „do sedmdesáti let“. Zatím tenhle rozpor žádný problém nevyvolal a tak by možná bylo lepší, do toho moc nerýpat.
Problémem je to mládí. Co pamatuji, mohl se soudcem stát ten, kdo dovršil dvacet pět let věku. Nechci začít polemizovat o tom, jestli je to dostatečný nebo nedostatečný věk. To je otázka pro psychology, a i podle nich je to případ od případu. U někoho by stačilo dvacet pět let, u jiného by i čtyřicet let bylo málo. Nějaká spodní hranice ale byla nutná, a protože se tak nějak všeobecně, a to spíš citem než odbornými argumenty, došlo k závěru, že dvacet pět let je málo, a že třicet let stačí, a tak se soudcem v současné době může stát jen ten, komu je třicet let. Myslím, že je to dobře, ale vede mě k tomu také jen cit, žádné odborné argumenty nemám. Paradoxně podle mně hraje věk větší roli při rozhodování rodinných sporů než u ostatních právních disciplín. Rodinné spory, to jsou zkušenosti a těch v pětadvaceti moc není. Snad proto, že se k výsledku došlo citem, zůstala u státních zástupců spodní věková hranice nezměněná, dvacet pět let. A je tu problém. Ne proto, že by pětadvacetiletý státní zástupce neuměl napsat a zastupovat obžalobu, ale proto, protože u soudců je to jinak. Požadovaný věk státního zástupce je prakticky věk, ve kterém člověk ukončí nutné vysokoškolské vzdělání a rozhoduje se o své budoucí práci. Má-li takový čerstvý právník zájem o povolání soudce, musí po ukončení školy strávit někde tu mezeru pěti let, ale mnozí absolventi tak dlouho čekat nechtějí a proto utečou. A utečou ti nejlepší a třeba právě na státní zastupitelství, kam mohou nastoupit ihned. Po chvále, kterou jsem tady pronesl na své advokátské začátky, se nabízí možnost, že by tito soudní adepti mohli tu pětiletou mezeru strávit v advokacii. Obávám se ale, že by to vyšlo nastejno. Vrátili by se už jen ti, kteří by se v advokacii neuplatnili.
Považuji proto za zásadní, aby se sjednotila spodní věková hranice pro soudce a pro státní zástupce. Myslím, že je to důležitější než požadavek Nejvyššího správního soudu, který chce po prezidentovi republiky, aby zdůvodnil, proč nejmenoval soudce, kterým ještě nebylo   třicet let, když v té době (v roce 2005) byla zákonná hranice dvacet pět let a nová hranice měla teprve vstoupit v platnost. Do té doby se to chápalo tak, že prezident republiky jmenuje každého, kdo tuto podmínku splní a bude navržen. Prezident ukázal, že to tak nemusí být a uplatnil svou pravomoc. I to je svým způsobem řešení. Uvažovalo se rovněž o zkušební době, o psychologických testech, ale popravdě řečeno, všechno má svá pro, i svá úskalí.
Jestli jsem naznačil, že by soudcům neškodila advokátská zkušenost a že by mělo něco do sebe, kdyby si pár let jako advokáti odsloužili a k soudu by potom jako na vrchol právní kariéry přišli ti nejlepší, výhrady mám k přestupům ze státního zastupitelství k soudům a už vůbec nesouhlasím s plošnou prostupností příslušníků těchto dvou justičních složek. Nejde o nějaké podcenění, naopak. Práce státních zástupců je důležitá, nenahraditelná a je-li vykonávána kvalitně, zasluhuje plné ocenění. Je to však práce úplně jiného charakteru. Státní zástupce dělá jinou práce než soudce. Žaluje a žaluje, i když je v pochybnostech. Tímto přístupem je po několika letech tak deformován, že jen výjimečně se této procesní povinnosti umí zbavit. Výjimečně – prosím, ale plošná prostupnost prostě není možná. Připouštím, že je možné, aby se z dobrého státního zástupce stal soudce, ale myslím si, že víc potřebujeme dobré státní zástupce než špatné soudce. A nemohu si pomoci: dobrý státní zástupce má po několika letech své činnosti  nutně jiné vidění. Dozoruje trestní řízení a zastupuje obžalobu. Podezírá a snaží se usvědčit. Zásada „v pochybnostech ve prospěch“ se mu prostě pod kůži nedostane. V pochybnostech ve prospěch by ovšem mělo být vlastní každému soudci.
Z podstaty je to samozřejmě vlastní advokátovi. Vůbec bych se tedy nebránil převlékání talárů mezi těmito dvěma právnickými profesemi, mezi advokátem a soudcem. Jen kdyby o ten přestup víc kvalitních advokátů stálo.
Zastavit bych se chtěl ještě u jedné dovednosti, kterou mi dala advokacie, které jsem jako soudce bohatě využíval, ale která se pomalu stává současným soudcům cizí. Vyslýchat a protokolovat. Proč to uměli vždycky advokáti líp než soudci? Pro svou bezpečnost? Nechci se uchylovat k omšelému advokátskému rčení, že největším nepřítelem advokáta je jeho klient, ale jistota je jistota, a tak nejlepší pojistkou proti každému „nepříteli“ byla důkladně zaprotokolovaná informace se všemi potřebnými i nepotřebnými podrobnostmi. A taková dovednost se hodila i u soudu, když ještě protokoloval soudce. Kde ty loňské sněhy jsou. A je to škoda. Protokolující soudce musel velmi dobře poslouchat, a ještě lépe si pamatovat. Protokolací se soudce dostal do děje a mohl tento děj i usměrňoval. Co je psáno, to je dáno, a tak i strany, pokud poslouchaly, věděly hned, co je dáno a námitkami k protokolaci se mohly hned bránit. Jsem možná staromilec, ale „pokrok“ nemusí být vždycky jenom užitečný. Advokát nebo prokurátor mi mohl říct „takhle jsem to pane předsedo nemyslel, rád bych k tomu uvedl to a to atd.“. Dnes se jednání před soudem nahrává a když se potom soudce chce na určitou pasáž podívat znova, musí ji hledat v záznamu, který má mnoho hodin, a to není vždycky jednoduché. Já jsem nalistoval příslušný papír, ve kterém jsem se snadno orientoval.
Mluvím-li o práci a postavení soudců, nelze se vyhnout otázce odměňování soudců. Pamatuji dobu, kdy řidič předsedy soudu, když měl dost přesčasů – a to měl vždycky – bral víc než soudce. Ale jen o málo, konec konců jsme všichni brali skoro stejně. Řidič o něco víc, uklízečka o něco míň. Potom přišla revoluce, napřed ve státě a potom i v platech. Soudci si polepšili. Jestli předtím měli platy průměrné, ne-li podprůměrné, najednou měli platy vysoce nadprůměrné. Potom přišla závist a postupné zmírňování rozdílu mezi soudci a zaměstnanci státní správy. Ještě koncem minulého století měl náměstek ministra přibližně poloviční plat než soudce. V současné době už ho dohnal, ne-li předehnal.
K zmrazení platů soudců v důsledku finanční krize a jejich rozmrazení bych se nerad vyjadřoval. Nemá to logiku, a to ani v době, když mě to postihlo, ani později, kdy už se mě to netýkalo. V žádném případě však nepovažuji výši soudcovského platu za záruku soudcovské nezávislosti, byť soudci s ní argumentovali ve sporech se státem poté, co jim byly platy sníženy, případně zmrazeny. Nezávislost je svátost, která se nekupuje. Je to výbava, která musí být soudci dána, a to dodává soudcům jejich výjimečnost.
Soudcovský plat je odměna za to, že dělají to, co nedělá nikdo jiný. Vysokoškolský učitel práva zná právo možná lépe než některý soudce, státní zástupce asi stejně, ale nikdo z nich neříká člověku, stojícímu před ním: „jsi vrah, jsi násilník, jsi zloděj, přicházíš o děti, přicházíš o majetek, přicházíš o všechno a jdeš sedět“. Soudce jim to říká osobně, do očí, nekompromisně a podepisuje to svým plným jménem.
Úředníkem Kanceláře prezidenta republiky jsem byl jen něco přes rok, ale stačilo to, abych se přesvědčil, že mnozí úředníci za celý svůj úřednický život nikdy nic nerozhodnou. V co největší anonymitě připravují rozhodnutí pro svého nadřízeného, a ten zase pro svého nadřízeného, a tak dále. Soudce rozhoduje denně. Jeho rozhodnutí je většinou někomu nepříjemné, ale učinit je musí stejně a bez vytáček je musí říct tomu, koho se týká. Osobně, přímo. Soudce, který by se toho bál, nemá v taláru co dělat. A tak nejen za znalosti, ale především za to každodenní rozhodování jménem republiky má soudce od republiky, jejímž jménem rozhoduje, nárok na zaslouženou odměnu. Pokud se někomu zdá nezasloužená, ať si to jde alespoň jako přísedící zkusit. I když to se soudcovskými platy už není, co to bylo na konci minulého století, pořád to jde. Žalostné jsou jen soudcovské důchody. Pokud jde soudce do důchodu ve věku, kdy mu vznikne nárok na důchod, nedostane se ani na 20% svého dřívějšího příjmu. A to si soudce za třicet let tak společensky významné služby nezaslouží. Řešením je, že přesluhuje, na hranice, ne-li za hranice svých sil. A to si také nezaslouží.
I pro soudce je asi uměním – odejít včas. Na to ale soudce přijde, až když ta možnost nastane. Mladí soudci na to mají názor jednoznačný: Staří tu zaclánějí už dost dlouho, ať jdou hned, jak můžou. Staří by často rádi, ale brání jim ten propastný rozdíl v příjmu. Umění odejít tak má svého velkého nepřítele – výši příjmu. Ještě že existuje ta horní věková hranice, jinak by se nás staších soudnictví ani v těch sedmdesáti nezbavilo. Vím, o čem mluvím, sám jsem to zažil. Po sedmdesátce přitom už nejde jen o peníze, ale i o náplň zbytku života. Soudce v tom věku už moc témat k zábavě nemá. Snad by nejradši v taláru i umřel. Takže zpět na začátek. Přes všechna negativa doporučuji to, co jsem sám neudělal – odejít včas.
Za soudce se někdy rádi schovávají policisté i státní zástupci. Obvinění od nich často slýchají: „to si řekněte až před soudem“. Obviněný má někdy spoustu argumentů, hledá pochopení, zdůvodňuje, vyvrací. Policista nebo státní zástupce to nemusí poslouchat. Vidí své argumenty, má o obviněném své pochybnosti, a to mu stačí. Soudce to ovšem vyslechnout musí a musí to svědomitě zvážit. I když státní zástupci také rozhodují, jen velmi zřídka je to rozhodnutí konečné. K tomu se odhodlá jen málo státních zástupců. Na tomto místě musím alespoň jednou pochválit Marii Benešovou, když jako Nejvyšší státní zástupkyně vyzvala své podřízené, aby přestali být pošťáky, kteří nosí spisy od policie k soudu a aby se nebáli sami rozhodovat. Arif Salichov jí poslechl, a trestní věc Jiřího Čunka sám rozhodl. A jak dostal nařezáno, i od Marie Benešové! Snad je to ale výjimka, která potvrzuje obecnou tezi.
Když Otakar Motejl říkal, že soudy před revolucí nerozhodovaly vždycky správně, ale rozhodovaly rychle, mohla to být pochvala, ale spíš tím reagoval na kritiku současného soudnictví pro jeho pomalost, a snad dnešní soudce i trochu omlouval, když naznačil, že ona pomalost je cenou za vyšší kvalitu a bezchybnost. Nevím, ale pokud jde o rychlost, měl v každém případě pravdu. Musíme si vybrat, čemu dáme přednost. Rychlosti nebo bezchybnosti. Doba s odpovídající legislativní výbavou přeje bezchybnosti. A tak máme soud nalézací, odvolací, dovolací, ústavní a nejméně dva nadnárodní a aby všechny tyto soudy prokázaly svoji potřebnost, tak přezkoumávají a přezkoumávají.
Revoluce představuje změnu, která mění všechno, a jak to už bývá, někdy i to, co zas tak špatné nebylo. Tak došlo i na soudcovské bible, totiž na trestní zákon a na trestní řád. U toho bych se na závěr svého vzpomínání rád ještě zastavil.
Nic proti tomu, že byl zrušen trest smrti, o svém vztahu k tomuto trestu jsem už ostatně psal. Stejně tak považuji za správné, že skončila zvýšená ochrana socialistického majetku, a proto byla z trestního zákona vypuštěna celá řada ustanovení, která tuto nepřiměřenou ochranu vytvářela. Bylo vypuštěno i příživnictví, slovní útoky na veřejné činitele a celá řada dalších trestných činů, které byly v novém režimu nesmyslné. Nevystupoval jsem nikdy proti novelám trestního zákona, i když možná některá zrušená ustanovení, jinak formulovaná, tam mohla zůstat. Konkrétně si to myslím třeba o slovních urážkách veřejných činitelů. Myslím, že ani veřejný činitel, dnes úřední osoba, nemusí snášet všechno. Bohužel však civilní žaloba na ochranu osobnosti je většinou jen bezzubou obranou.
Ze stejných důvodů jsem spíš smířlivě než odmítavě přistupoval ke koncepci a tvorbě nového trestního zákoníku. I když by k němu bylo možno mít určité výhrady, ale čas všechny rány zhojí. Ostatně první novely jsou už na světě. Konzervativní staromilec jsem však byl – a jsem v podstatě do dneška[1] – pokud jde o změny trestního řádu. Tento procesní předpis z roku 1961, byl reakcí na nezákonnosti padesátých let minulého století a daleko, daleko předčil svoji dobu. Osobně si myslím, že šlo o nejdemokratičtější procesní předpis v Evropě, ne-li na světě. Všechny změny, které do dneška prodělal, byly spíš k horšímu. Ti nejumírněnější kritici mu vytýkali, že vlastně upravoval dva procesy: ten neveřejný, přípravný, a ten veřejný, tedy soudní. Neveřejný proces byl důsledně upraven tak, že se v něm procesně zadokumentovalo všechno, co se potom jen veřejně při jednání před soudem zopakovalo. O vině pachatele bylo tedy fakticky rozhodnuto už v přípravném, neveřejném procesu. Připouštím, že na této kritice něco, nebo spíš hodně je. Ale jedná-li se o přípravné, neveřejné jednání, ve kterém jsou obstarány a zajištěny všechny důkazy v souladu s přesně nastavenými procesními pravidly, není na tom nic tak závadného. Obviněný, včetně svého obhájce, měl v tomto neveřejném procesu všechna práva ke své obhajobě a již v přípravném řízení mohl kvalifikovaně uplatnit ke své obhajobě všechno, co účinná obhajoba vyžadovala. Obhájce byl vpuštěn hluboko do přípravného řízení. Za tohoto stavu je tedy pravda, že když byl obviněný obžalován, znamenalo to už téměř s jistotou i odsouzení. Jen zcela výjimečně bylo možno při projednání před soudem, tedy ve veřejném projednání přijít s něčím, co v přípravném řízení nebylo uplatněno a co by vyvrátilo obžalobu. Funkčnost takového postupu potvrzovala letitá praxe. Hodnota důkazů, které jsou procesně zdokumentovány prakticky ihned po činu v rámci přípravného řízení, je samozřejmě vyšší než hodnota důkazů, které se procesně zdokumentují až s delším časovým odstupem před soudem. Přenesení těžiště dokazování před soud, tedy do veřejného projednávání, zní sice hezky, ale jde jen o nereálné propagační heslo. To vidíme v amerických filmech, kde ten Perry Masson rafinovanými dotazy vyslýchá korunní svědky a pak dosáhne nějakého zvratu v celé kauze. Ano, lze si to představit ve Spojených státech, kde se ale před soud dostane jen 5% případů, všechno ostatní se vyřizuje uznáním viny a neporotním systémem, což se při propagaci toho amerického vzoru neříká. Bez procesního ohraničení přípravného řízení bývalým, ale dnes už zrušeným trestním řádem, je trestní řízení ve věci zahájeno a běží formou prověřování, aniž by strana řízení, které se to týká, věděla, od kdy probíhá a jak dlouho. Důležitými a často jedinými indiciemi, ne-li důkazy, se stávají nejrůznější odposlechy, záznamy o výpovědi agenta oznamovatele, ale i agenta provokatéra, provedené právě v tomto stádiu řízení. Pak jsme svědky dlouhotrvajících sporů, slibné důkazy se projeví jako nezákonné, znalecké posudky si protiřečí, strany se odvolávají, kauzy přecházejí od jednoho soudu ke druhému a celkový dojem je žalostný.
Na závěr
Řekl jsem všechno, co jsem o soudnictví a celé naší justici v této chvíli říci chtěl. Je mi jasné, že česká justice půjde dál, jako celá společnost. Nemůže to být jinak. I nezávislost má své hranice a ani soudcokracie je nemůže překročit. S některými problémy a s některými lidmi to bude těžké, možná dokonce velmi těžké, ale nějak to jistě půjde.
Za posledních patnáct let se mnohé změnilo. Váha soudnictví klesla. Soudci jsou dnes ve stínu státních zástupců, což je patrné z jednoduchého srovnání: Kdo znal před patnácti lety  Bohumíru Kopečnou a po ní dalšího nejvyššího státního zástupce Víta Veselého? Všichni ale tehdy znali Otakara Motejla a po něm Elišku Wagnerovou – předsedy Nejvyššího soudu. Byly to nesporné autority. Další předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová sice vyhrála spor s prezidentem republiky o svou židli, ale od té doby se stala téměř neviditelnou a s ní i soudy. Uvidíme, uzda se s novými tvářemi blýskne na lepší časy. Jisté je dnes to, že každý zná nejvyšího státního zástupce Pavla Zemana a možná ještě populárnější jsou jeho přímí podřízení Lenka Bradáčková a Ivo Ištván.
Justice jako taková je v centru pozornosti. Zatýká se v nejvyšších patrech politiky, státní zástupci bojují s korupcí a pronikáním byznysu do politiky, jsou z nich mediální hrdinové a není se co divit. Pravdou je, že nový trestní řád dává policii a státním zástupcům velké možnosti v rozkrývání různých komplotů a organizované trestné činnosti. Drobná zjištění, mnohdy i jen velmi obecná trestní oznámení mohou být použita k získání dalších a dalších intimních informací formou odposlechů, sledovaček, využitím kamerových systémů, agentů–provokatérů a utajených svědků. Je otázkou, zda tento boj s kriminalitou neomezuje prosté lidské právo na určité soukromí a svobodu člověka. Dodržování určitých hranic mají v rukách právě soudci. Oni rozhodují o tom, jaké vyšetřovací postupy v daném případě povolí, zda se obviněný musí podrobit vyšetřovací vazbě, zda byla v trestním řízení dodržena všechna zákonem stanovená pravidla a konečně, zda předložené důkazy nade vší pochybnost prokazují vinu obžalovaného.  Nemají-li z politicky atraktivního potírání zločinu vzniknout hony na čarodějnice, musejí soudci plnit tuto svou povinnost velmi svědomitě a neochvějně. Musejí být připraveni i na nepřízeň veřejného mínění, které – podpořeno náležitou mediální masáží a jistě i silnými hlasy politiků – nemusí takovou zdrženlivost soudců chápat.
Soudci k tomu mohou čerpat sílu pouze ze své nezávislosti, zaručené jim Ústavou. Co je dáno „de jure“, nemusí však bezezbytku fungovat „de facto“. Naše soudnictví by podle mého názoru mělo mít v čele silnou osobnost, autoritu, jejíž postoj by byl zřetelný, silný a nezpochybnitelný a která by z vrcholné soudcovské pozice uměla a chtěla nepřehlédnutelným způsobem stát za zájmy soudcovského stavu.
 
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou
 
[1] hovořili jsme o tom v roce 2017