Švehla: Proč se dohlíží zrovna na banky?

Banky většinou vnímáme jako instituce, které se nám starají o peníze. Nejsou to ale instituce, jsou to firmy – akciové společnosti, jejichž jediným zájmem je zisk a starost o naše peníze není jejich hlavním smyslem existence.
V ekonomice slouží jako alokátor zdrojů. Popišme to ale jednoduše: do bank ukládáme svoje úspory, nebo dočasně volné finanční prostředky a prostřednictvím banky s nimi i hospodaříme: platíme platebními kartami nebo internetovým bankovnictvím, přijímáme platby, na účty nám chodí platby, mzdy, důchody a podobně. Banka tedy za nás něco zaplatí a nějaké peníze opět dostane a připíše nám je na účty. Půvab je v tom, že tyto peníze, až jsme jejich jednotlivými majiteli, má k dispozici banka, která je dále půjčuje. Poskytuje provozní a investiční úvěry, krátkodobé půjčky, kontokorentní rámce, hypoteční úvěry a řadu dalších produktů. Dlužníci pak bankám úvěry a půjčky splácejí a přidávají úroky. Tak banka vydělává a určitou část tohoto výdělku předává i nám, střadatelům.
Poskytování úvěrů a půjček je klíčovou činností bank a skutečný bankéř je ten, kdo se v tom vyzná – přičemž nejdůležitější schopností bankéře je správně odhadnout riziko, plynoucí z toho kterého žadatele o úvěr. V bankách se tedy prezentují firmy se svými hospodářskými výsledky, se svými plány a investičními záměry a banky si vybírají, komu půjčí a za jakých podmínek. Tak se banky ujímají své funkce distributora našich úspor zpět do ekonomiky. Dobré banky financují nejslibnější projekty, které neselhávají a zhodnocují půjčené peníze. Za celou ekonomiku pak můžeme vidět, že finanční prostředky koncentrují k těm podnikatelským aktivitám, které nejlépe prosperují a jsou nejslibnější a postupně mizí z aktivit ztrátových a rizikových. To je tedy ona „alokace zdrojů v ekonomice“ a pokud jsou banky a bankéři opravdu kvalifikovaní a dobří, tento proces dobře funguje a ekonomika se dobře rozvíjí.
Koncentrace finančních zdrojů v bankách je ovšem potenciálně také velmi nebezpečná – asi jako jaderný reaktor: pokud se dodržují všechny bezpečnostní předpisy, produkuje elektřinu. Pokud by se hazardovalo, může nastat Černobyl. Na jaderné elektrárny dohlíží Státní úřad pro jadernou bezpečnost na základě atomového zákona a asi 20 vyhlášek. To je celkem pochopitelné. Na banky dohlíží Česká národní banka na základě zákona o bankách a pak celé řady dalších zákonů, Evropských nařízení a vlastních vyhlášek a předpisů a to už tak pochopitelné není. Otázka v titulu tohoto textu je pokládána často a nad složitostí všech těch předpisů kroutí hlavou i mnozí bankéři.
Tady je potřeba dodat ještě jedno vysvětlení: banky jsou součástí finančních trhů, na kterých působí také pojišťovny, penzijní fondy, obchodníci s cennými papíry, družstevní záložny, směnárny a mnoho dalších firem. Ty všechny jsou před vstupem na finanční trh prověřovány, pokud projdou, získávají licenci, při nedodržení pravidel o ni mohou přijít a podléhají i soustavné kontrole. Centrální banka (v našem případě ČNB) nebo jiný nezávislý orgán, zajišťuje dozor nad celým finančním trhem, což je systém poměrně komplikovaný a je třeba podotknout, že ne toliko banky, ale celý finanční trh je ve své podstatě alokátorem, distributorem finančních zdrojů ve výše popsaném smyslu – někdo si vezme úvěr od banky, jiný vydá na trh cenné papíry a prodá je zájemcům. V jádru to funguje stejně, neboť se dočasně volné finanční prostředky stěhují od majitele k podnikateli, který je dokáže zhodnotit a vrátit.
Jako na každém trhu, i na tom finančním funguje konkurence, a jako každá firma na trhu, i banka může mít sklon k rizikovým operacím s vidinou vyššího zisku. Základní předpisy tedy bankám vymezují oblast podnikání tak, aby bylo obezřetné a aby peníze střadatelů nebyly vystaveny příliš velkým rizikům. Banky tedy například nemohou překročit celkovým objemem úvěrů tzv. kapitálovou přiímněřenost – jinými slovy – určitou část poskytnutých úvěrů musejí krýt svými vlastními penězi, svým kapitálem.  Proti každému poskytnutému úvěru musejí také uložit do svých rezerv částku ve výši 1 % – tedy tzv. povinné minimální rezervy. Vyskytnou-li se při splácení úvěru potíže, banka musí proti zvýšenému riziku vytvořit opravné položky, tedy opět rezervy, které zmenšují její schopnost dále půjčovat.
Kromě pravidel obezřetnosti vytvářejí předpisy v bankách také překážky proti zneužívání bankovních účtů a operací k podvodům. Nejlépe viditelné jsou pokusy o tzv. praní špinavých peněz, což stojí také za vysvětlení:
Příjmy z nelegální činnosti – což může být prodej drog, kradeného či pašovaného zboží, prostituce, ale třeba i úplatky, bývají obvykle získávány v hotovosti. Ve velkých částkách vzniká majitelům problém – s bankovkami v kufrech se nedá koupit ani auto, natož byt nebo dům. Kdyby se podařilo je uložit na účet v bance, rázem by to šlo – peníze by byly čisté, vyprané, platba by přišla z účtu na účet a výnos ze zločinu by se proměnil v legální majetek.
Předpisů pro banky stále přibývá, protože lidé jsou vynalézaví a snadné výdělky lákavé. Nové pokusy systém obejít, zneužít nebo oklamat vyžadují další nová opatření a nové předpisy. Zřejmě nekonečný proces a zřejmě se přesto dočkáme i dalších situací, kdy přes všechny předpisy se stejně nějaký podvod podaří a bude odhalen a nějaká banka se bude tvářit důvěryhodně a zkrachuje. Proto je nad všemi předpisy a bezpečnostními pojistkami ještě povinné pojištění vkladů – pokud by se banka dostala do neřešitelných potíží, existuje fond, ze kterého lze střadatelům vyplatit jejich vklady a to až do předem určené částky (u nás je to 100 tisíc EUR, tedy cca 2,5 mil. Kč). Tento fond je samostatný a banky do něj povinně přispívají částkou, která se odvozuje od objemu spravovaných financí a míry rizika každé jednotlivé banky.
Je-li bankovní sektor a potažmo celý finanční trh ujařmen soustavou předpisů a pravidel k obezřetnému podnikání a chování, má to jediný smysl: zachovat jeho důvěryhodnost, protože bez ní nemůže fungovat. Připomeňme si to, co je zmíněno na začátku: finanční trh je trh s dočasně volnými finančními prostředky, které jejich majitelé vracejí do oběhu. Je to nejen touha po zhodnocení úspor formou úroků (které jsou dnes v bankách zcela minimální), je to i výraz důvěry všech věřitelů, že jim banky budou schopny jejich peníze vrátit. Uvědomme si zároveň, že většina střadatelů za celý život nikdy nevyzvedne z banky veškeré své prostředky. Stačilo by ale pár drobných signálů a důvěra se začne vytrácet. V historii se to stalo již několikrát – lidé mohou začít své vklady houfně vybírat (což dnes s internetovým bankovnictvím není technicky žádný problém), mohou také nakupovat za domácí měnu jiné měny, přesunovat vklady do zahraničí, nakupovat zlato či jiné komodity (oblíbené jsou v takových případech umělecká díla, pozemky, šperky atp.).
Ztráta důvěry v jednu banku se může snadno přelít na celý bankovní systém, finanční trh a domácí měnu. K jakému ochromení ekonomiky by tím došlo, je nabíledni. Požáry lze uhasit, povodně ustoupí, zemětřesení ustane, ale důvěra se vrací velmi pomalu a její ztráta vytváří obrovské škody na všech stranách. Proto lze bez nadsázky říct, že důvěryhodnost je nejcennějším kapitálem každé banky a čím víc přísnosti kolem bankovnictví vládne, tím větší ta důvěra může být.
I když srovnání s jaderným i elektrárnami není moc šťastné, k zamyšlení a pochopení problému by posloužit mohlo:  na banky se dohlíží víc a komplikovaněji než na jaderné elektrárny, a to nejen s ohledem na jejich celkový počet. Jsou pro nás v mnoha ohledech rizikovější.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla