Švehla: Hákové smlouvy pojišťoven

Je to velmi praktický pojistný produkt, který za vás nahrazuje škody, pokud je svým zaviněním v silničním provozu způsobíte. Je to velká jistota nejen pro toho, kdo škodu zaviní, ale samozřejmě i pro toho, kdo je poškozen bez vlastní viny. 

Nad celým systémem pak ještě kraluje Kancelář pojistitelů, která zasahuje zejména v případech, kdy škoda vznikne, ale škůdce pojištěn není. Jinými slovy, celý systém pojištění odpovědnosti z provozu vozidel je potřebný, promyšlený a dobře fungující. Pojistné sice poslední dobou stoupá, ale kdo chce na silnici, musí se s tím smířit. 

Je to povinnost, je to podle zákona … jak je ale v tom případě možné, že každá pojišťovna chce za tuto službu jiný honorář? Jak je možné, že se jedné pojišťovně vyplatí poskytovat povinné ručení za 2.500 korun a jiná nabízí to samé za 11.000 korun??? Ano, na stejné auto, stejnému řidiči ze stejné vesnice. Dokud člověk považuje povinné ručení jen za formální povinnost, není o čem přemýšlet – ale je to divné. Povinné ručení je ve své podstatě daní z každého motorového vozidla, z toho, kterým jezdíte denně i z toho, které většinu roku stojí v garáži. Nebere se ohled na to, že stejný řidič nemůže jet najednou ve dvou autech nebo na dvou motorkách, není totiž pojištěn řidič, povinně pojištěné je vozidlo. Je tedy ve své podstatě zdaněné, jenomže tuto daň nevybírá stát, ale pojišťovny a tato daň má jasné a přesné určení – slouží k úhradě škod lidem, kteří si je nezavinili. Zároveň se dá říct, že není na silnicích bouračka, aby z ní neplynuly náklady pro některou pojišťovnu.

Finanční úřad si podle výše daní vybrat nemůžete, neboť daň je pořád stejná. Pojišťovnu si vybrat můžete a na povinném ručení můžete dost ušetřit. Není to divné? 

Upřímnou odpověď jsem dostal od čtenáře Ekonomického magazínu a touto cestou mu ještě jednou děkuji.   

Háček je v tom, že každá pojišťovna nabízí k povinnému ručení různé další doplňky od pojištění čelního skla až po asistenční služby a samozřejmě i různé typy havarijního pojištění (tedy pojištění škod, které jste si zavinili sami). Někdo pak nazývá povinné ručení „hákovací smlouvou“, protože tu musí mít každý a když už ji jednou má, lze mu nabídnout (či podbídnout) i další služby. Na povinném ručení tedy možná trochu ušetříte, ale pak si připlatíte za čelní sklo, za úraz, za krádež a nakonec i za tu havárii, vandalství nebo odcizení a stanete se váženým klientem.

Pojišťovny většinou míří na konkrétní cílové skupiny, pro ně vytvářejí balíčky pojistných titulů a ze zkušenosti vědí, že právě u těchto klientů nejlépe uspějí. Pojistné stanovují s využitím pojistné matematiky, která hodnotí jednotlivá rizika: mladí řidiči jsou rizikovější než starší, silná auta rizikovější než slabá, provoz ve městě rizikovější než provoz mimo města. 

Tady je třeba si připomenout, že pojišťovna je ve své podstatě určitým druhem banky. Máte tam svůj účet, na ten si ukládáte pro případ havárie pravidelné částky. Zatímco v bance si naspoříte a můžete si své peníze kdykoliv vyzvednout, v pojišťovně si můžete své peníze vyzvednout pouze v případě, že došlo k havárii (nebo k jiné předpokládané škodě). Pojišťovna pak škodu uhradí bez ohledu na to, kolik jste si u ní na svém účtu naspořili. 

Pojistná matematika se samozřejmě stará o to, aby se na pojistném vybralo víc, než kolik se zaplatí za vzniklé škody. Člověk si to může ověřit vlastní zkušeností – je jen málo těch, kteří od pojišťovny dostanou víc, než kolik jí zaplatili – ale ta teoretická možnost tu je a když si koupíte auto za půl milionu, zdá se vám deset tisíc ročně jako přijatelná cena za riziko velké škody.

Pojišťovny mají proti běžným bankám jednu výhodu: nemusejí platit hned. Do banky přijdete, podepíšete příkaz a vyzvednete si své peníze. Pojišťovna může výplatu různě protahovat – vyšle technika, který škodu prohlédne, porovná stav vozidla s fotografiemi, zjistí, zda jste měli v době nehody platnou STK, zda jste neměli na vozidle špatné pneumatiky nebo ráfky, které neodpovídají technickému průkazu. Pak samozřejmě zkoumá, zda byla oprava provedena za správné ceny a v nutném rozsahu a teprve potom vezme pojišťovna ze své kapsy vaše peníze a zaplatí vzniklou škodu. 

Pojišťovny jsou nejen bankami, ale také obchodníky s rizikem. Pojistné smlouvy pro ně představují určité riziko, které mohou prodat (zcela nebo zčásti) zajišťovnám, což jsou v podstatě pojišťovny pojišťoven. 

Co z toho všeho plyne? Především poznání, že marketing pojišťoven není ukázkou ryzí upřímnosti a srovnávače nejsou veřejně prospěšnou činností pro klienty. Pořád je to trh a na něm se „loví“ nejlepší klienti. Když se je podaří „zaháčkovat“, posuzuje se jejich rizikovost. Pojišťovny poskytují bonusy (za bezeškodní průběh dosavadního pojištění), ale také „malusy“ za příliš mnoho škod. Rizikoví klienti jsou téměř nepojistitelní a dostávají tak drahé nabídky, že je prakticky nemohou přijmout. 

Pokud vás srovnávače a jejich reklamy přivedou do některé pojišťovny, není dobré dělat ukvapená rozhodnutí. Rizika samozřejmě existují a podělit se o ně s pojišťovnou dává smysl. Kdo ale na pojistném zaplatí během životnosti svého auta polovinu jeho kupní ceny, ten sice riziko pojišťovně prodal, ale pak si od ní své riziko zase koupil zpátky. 

I klient může mít svou pojistnou matematiku. Takovou, která vede například firmy k tomu, že svým zaměstnancům svěřují auta bez havarijních pojistek. Zaměstnanec sice za škodu ručí jen do výše tří měsíčních platů, takže firma na své flotile služebních aut nějaké škody dozná, ale umí si spočítat, že na pojistném by zaplatila s velkou pravděpodobností ještě víc.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla