Stanislav Bernard: Svoboda a s ní tolerance a velkorysost se otáčí proti nám

Za pětinásobek účetní hodnoty. S nadšením si začali plnit svůj sen o pivovaru, který bude vařit poctivé české pivo. Vybudovali ale také celostátně známou značku Bernard, která se stala pojmem.
Rozhovor se STANISLAVEM BERNARDEM, spolumajitelem Rodinného pivovaru Bernard a.s.
Proč jste si vybral právě pivovarnictví? Jaká byla původní motivace?
Nevím, jestli si pivovarnictví spíše nevybralo mne… V devadesátých letech jsem se potkal s Josefem Vávrou, který byl podsládkem v ostravském pivovaru. Chtěli jsme spolu vyvážet pivo do Polska, ale Poláci zavedli clo, tím to celé zhaslo.
Josef se následně dozvěděl o dražbě humpoleckého pivovaru a začal mluvit o tom, že by mohl vařit pivo po svém. A vrátil by se domů, protože od Humpolce pochází. Tak jsme se do toho pustili.
Myslím, že to byla nejbláznivější privatizace v dějinách nejen pivovarnictví. Koupili jsme za 45 milionů, tedy za pětinásobek vyvolávací ceny, pivovar v zoufalém technickém stavu, s prachbídnou pověstí piva a několika posledními zákazníky. K tomu nepoužitelné zásoby za dalších sedm milionů… A koupili jsme to na úvěr s hrozivým úrokem.
Následovaly časy lepší i velmi krušné. Hodně nocí jsem nespal, nevěděli jsme, jestli druhý den někdo přijede a koupí aspoň pár sudů piva. Pivovar potřeboval investice, drželi jsme ho v provozu často jen díky starým zkušeným chlapům, které jsme někde sehnali, a oni byli schopni zprovoznit technologie, které sotva držely pohromadě.
A motivace? Prostě nás to bavilo. Trávili jsme prací veškerý čas. Ale našli jsme prostor i pro rodinu, bavili jsme se, sportovali, cestovali.
Udělal byste to znovu?
My jsme začínali v úplně jiné atmosféře, v mnohem svobodnějších časech. Mohli jsme tvořit, rozmáchnout se. Dnes na podnikání leží těžká deka předpisů a administrativy, pod kterou se špatně dýchá. Opět je řada věcí v moci úředníků, kteří, když se jim chce, člověka podusí, pěkně mu jeho snahu otráví. Legislativa staví podnikatelům do cesty tolik překážek, že jich to mnoho vzdá. Jako by státní zaměstnanci nevěděli, kdo vydělá na jejich plat. Podnikatel se má zabývat problémy své práce, ne bojem s předpisy. Pamatuji, že nám v devadesátých letech úředníci pomáhali a měli radost z našich úspěchů. Opravdu nevím, jestli bych dnes znovu šel do podnikání.
Kolik jste měli zaměstnanců na začátku? Jak se to změnilo do dneška?
Když jsme pivovar v roce 1991 koupili, měli jsme 24 zaměstnanců. Následující rok nás bylo 40 a za další rok už 71. Nyní má v pivovaru práci 210 lidí. Ve sladovně v Rajhradě, kterou jsme koupili v roce 2000, pracuje 28 lidí. A bude nás ještě více – v pivovaru otevřeme návštěvnické centrum, pro zajištění jeho chodu potřebujeme 40 lidí. Je de facto hotové, ale otevřeme ho, až budeme mít jistotu, že ho nebudeme muset kvůli epidemické situaci znovu zavírat.
Podepsala se na vás pandemie? Co to znamenalo pro pivovar a co pro vás?
Pokud jde o zaměstnance, jejich stav jsme po celou dobu tzv. krize udrželi. Ale pochopitelně nás velmi silně zasáhlo zavření hospod a restaurací. Před zavedením protiepidemických patření jsme obvykle prodávali přes 60 procent piva v sudech. Po uzavření gastroprovozů se o desítky procent propadl celkový výstav pivovaru a prodávali jsme pouze 20 procent piva v sudech a 80 v lahvích. Prodej lahvového piva samozřejmě nemohl propad vyvážit, hlavní profit máme ze sudů, nikoliv z lahví.
Reagovali jsme zastavením nebo zpomalením nákupů a investic. Přestali jsme třeba nakupovat dopravní prostředky nebo sudy, zpomalili jsme některé investice. Oddálili jsme například otevření zmíněného návštěvnického centra, roztáhli jsme výdaje na delší čas. Některé věci, například údržbu a modernizace technologií v pivovaru, jsme nezastavili. Víc bychom si tím uškodili, než pomohli.
Finance našeho pivovaru jsou velmi zdravé, protiepidemická opatření nás potkala v době, kdy jsme měli dostatečné rezervy. Samozřejmě ale tratíme obrovské peníze, jsou to už stovky milionů korun. 
Jak se proměnila pivní scéna od chvíle, kdy jste na ní vstupovali? Je pořád zájem o klasické české pivo? Co piva s příchutí?
Ležák byl a nadlouho zůstane nejoblíbenějším pivem u nás, jsme ležákové království. Situace se ale za uplynulých třicet let významně změnila. Lidé se zajímají o nové chutě, rádi objevují. Působí na ně nové trendy, marketing a také minipivovary, které kromě tradičních piv připravují méně obvyklé druhy.
Piva s příchutí jsou nyní trendem, ale my nejezdíme v hlavním proudu. Jdeme vlastní cestou. Když máme nápad a cítíme, že je to ono, tak se do toho pustíme. V roce 2009 jsme přišli se zcela novým konceptem – nealko nápojem na bázi sladu s příchutí švestky, o rok později s příchutí višně. Byl to nápad, který nám pomohl překlenout tehdejší krizi, jako jeden z mála pivovarů jsme tehdy nešli dolů. Švestkou a Višní jsme otevřeli na českém trhu zcela nový segment, ve kterém je dnes velká tlačenice. Jako první jsme také začali dělat třeba polotmavé nealko, nebo jsme začali vyrábět a celoplošně prodávat pivo Ale a Ipa.
V ČR vzniklo mnoho minipivovarů. V jejich počtu jsme také bývali první na světě. Jak vy sám se díváte na rozvoj minipivovarů?
Kdyby se nepodařilo v devadesátých letech, i přes nesouhlas tehdejšího premiéra Klause, pro pivovary prosadit diferencovanou daň, měli bychom zde dnes několik velkých značek a velkou nudu. Minipivovary, kterých je u nás nyní neuvěřitelných pět stovek, svojí houževnatostí tlačí velké výrobce ke kreativitě, k péči o zákazníky, ke kontrole kvality atd. V konečném důsledku na tom nejvíce získává právě zákazník.
Minipivovary mohou snáz experimentovat, pružně měnit nabídku, k lidem se tak kromě tradičních piv dostávají typy, o kterých před patnácti, dvaceti lety ani netušili, že existují. Ta pestrost mě velmi baví. Když někam přijedu a natrefím na místní pivovar, rád ochutnám jeho pivo.
Minipivovar je dnes snad v každém městečku. Je v tom víc než jen podnikání. Je v tom i kus patriotismu, lidé jsou hrdí, že mají ve svém bydlišti vlastní pivo. A když je u toho i dobrá hospoda a atmosféra, tak to lidi spojuje. Opět jsme v počtu minipivovarů na počet obyvatel na bedně, možná první na světě.
Pije se méně nebo víc než dřív?
V posledních deseti letech byla spotřeba piva na jednoho obyvatele až na malé výkyvy stabilní. Nemluvím ovšem o minulém roce, kdy byla spotřeba piva nejnižší za 60 let.
Ale pije se jinak. Zákazník je náročnější, lépe informovaný, má vyšší požadavky na kvalitu piva, jeho ošetření a servírování. Což nám vyhovuje. Snaha o maximální kvalitu našeho piva je samozřejmost, platí to už na začátku i u surovin. Slad připravujeme tradičním humnovým způsobem. Je to způsob pracný, náročný a nákladný, ale takto vyrobený slad je pro český ležák prostě nejlepší. V pivovaru si sami propagujeme kvasnice, máme ideální měkkou varní vodu z vlastních hlubokých vrtů. A máme lidi, kteří učí hospodské, jak se správně postarat o pivo, technologie, sklo, hospodu, o zákazníky…
Kromě toho to naše lidi také baví, mají tu práci opravdu rádi, a proto ji dělají, jak nejlépe umí. Nejdůležitější složkou našeho piva je láska, se kterou je vařeno. Věřím, že to zákazníci cítí. Od roku 2001 jsme kontinuálně každý rok rostli.
Kdo podle vás současnou krizi nejlépe přežije?
Krize prověřuje, má očistný efekt. Za normálních okolností by v krizi skončili slabí nebo bohužel ti, které by zastihla ve špatnou chvíli. Ti silnější nebo schopnější by přežili nebo dokonce posílili.
Ale na této krizi není normálního snad vůbec nic. Zatímco jedněm opatření stáhla smyčku kolem krku, jiných se téměř nedotkla. Vrcholem je, že některé firmy, které v normálním stavu sotva přežívaly, začaly na státních subvencích profitovat. To je úplně vymknuté z kloubů, to je zvrácenost. Je tedy těžké mluvit o tom, kdo krizi nejlépe přežije. Kdo je vítězem v soutěži, ve které se co chvíli mění pravidla a ve které je povolený dopink?
Co nějaké jiné ekologické technologie? A co nové inovace a technologie? Jaké zavádíte u vás v pivovaru?
To je v pivovaru nekonečný příběh. Do modernizace investujeme od počátku. Co do rozlohy jsme opravdu malý pivovar, takže musíme velmi dobře promýšlet využití každého kousku místa, brát ohled na dopravu ve městě, sousedy a podobně. Vyměňujeme a zdokonalujeme technologie, které jsme jako novinky instalovali před dvaceti lety.
Trochu jak ze sci-fi je třeba nové zařízení, které jsme právě rozběhli ve sladovně v Rajhradě. Nový optický třídič zkontroluje každé jedno zrnko ječmene, které vstupuje do procesu. Zařízení ve zlomku vteřiny zaznamená, že je zrno nějak poškozené, proudem vzduchu ho od ostatních oddělí. Cílem je samozřejmě mít co nejkvalitnější surovinu už na vstupu do celého procesu. Jsme zřejmě jediná sladovna u nás, která tuto technologii používá. 
Říká se, že cena točeného piva bude vyšší. Proč?
Dlouhodobě tvrdím, že cena piva je nízká. Pivo jako takové je velmi hodnotný nápoj a náklady na jeho výrobu jsou nesrovnatelně vyšší, než je tomu u mnoha jiných nápojů. Přesto bývá v hospodě tím nejlevnějším pitím, které si můžete dát. I minerálka nebo limonáda, které vzniknou za nepoměrně nižších nákladů, se prodávají dráž.
Cena piva roste přirozeně, zvyšují se ceny vstupů, někdo teď bude chtít dohnat ztrátu po hubených předchozích měsících. Zejména pro turistická centra ale bude důležité to, na kolik se uvolní restrikce pro cestování a jaká bude nálada lidí cestovat. To bude mít na cenu vliv.
Máte zjevný odpor k direktivnímu nařizování. Jste poměrně liberální typ šéfa nebo je to jen zdání?
To jsou ale dvě odlišná témata. Jistě, že mi vadí, když nás někdo diriguje a tváří se u toho, že nám pomáhá. Asi je část lidí, kterým vyhovuje, když za ně někdo rozhoduje a říká jim, co mají dělat. Ale většina lidí si s životem dokáže poradit sama, a čím méně má překážek, tím lépe se jí žije.
Politici a úředníci by měli do našich životů zasahovat co nejméně, měli by nám ho zjednodušovat. Místo toho se děje pravý opak. Od revoluce dodnes vzniklo víc právních předpisů, než od roku 1918 do roku 1989. Už se v nich nevyznají ani právníci. Ale před každými volbami slyšíme pořád stejný refrén o zjednodušování legislativy.
Pokud jde o vedení firmy, to je jiný příběh. U nás spolu mluvíme, necháváme zaznít myšlenky, a když přijde dobrý smysluplný nápad, pracujeme na něm. Často kolegům opakuji, že nejhorší nápady a otázky jsou ty, které nezazní. Řada věcí spadne pod stůl, ale některé zůstanou a uchytí se. Nezřídka jsem se sám dlouho a bez výsledku zabýval nějakým problémem. Pak jsem někoho potkal, třeba chlapy z expedice, pověděl jsem ji, co zrovna řeším a oni přišli s dobrým nápadem. Jestli je toto liberální, pak ano, pak jsem asi liberál. Ale nelze nechávat věci bez směrování, bez myšlenky, informací, kontroly atd. Dlužno dodat, že nemusím být u všeho, mnoho věcí řeší naši manažeři. 
V jednom z rozhovorů jste řekl, že leukémie byla pro vás kopanec, který vám změnil život. V čem?  Co zásadního se ve vašem životě změnilo?
Změnil se především život jako takový. Hledání, jak se se situací vypořádat, mi do cesty postavilo mnoho nových věcí, informací, řadu nových důležitých lidí, myšlenek a dalších otázek. Mou novou vášní je pochopit, o čem je naše existence tady, o čem je vesmír, o čem je náš život. A můj život. Je to velké dobrodružství.
Současnou společnost na Západě považujete dnes za nesvobodnou. Vidíte degeneraci a úpadek. Jakou společnost vidíte dnes za svobodnou? Může se západní Evropa znovu ke svobodě vrátit?
Ovšem, že může. A vrátit by se k ní měla, protože je to její podstata. A neplatí to zdaleka jen pro západní Evropu, ale pro celou západní společnost. Bohužel si někteří lidé právě na principech svobody začali prosazovat myšlenky a názory, které tu stejnou svobodu omezují.
Je šílené, že několika dostatečně ukřičeným se dostává slyšení a většina jim uhýbá. Pokud jsou tu třeba podněty na to, aby z dějepisu nebo z největších umělecký děl byly vymazávány z dnešního pohledu nějak nepohodlná slova, pojmy a dokonce i postavy, nebo aby bělocha hrál ve filmu člověk jiné barvy pleti, a těmto požadavkům se vyhovuje, pak to není jen nesvobodná, ale přímo nemocná společnost. Historie je přece neměnná, i kdybychom přepsali dějepis podle aktuálních nálad, věci, které se skutečně staly, to nezmění. Takovým trendům jít na ruku je velmi krátkozraké. Svoboda, a s ní tolerance a velkorysost, se otáčí proti nám. 
Jak se podle vašeho názoru změní společnost poté, až přímé nebezpečí koronaviru pomine?
Nemusíme čekat na konec přímého nebezpečí. Politikům a médiím se podařilo společnost dokonale vyděsit a výsledky tu už máme. Čím hrozivější předpovědi a názory někdo prezentoval, tím víc měl prostoru, kdo se snažil vnést do veřejné diskuse trochu zdravého rozumu, uvážlivosti, nebo snad i lidem dodat trochu naděje, tak byl přehlížen, nebo přímo umlčen.
Velká část lidí je proto znejistěná, zmatená, možná se bude ještě dlouho bát podat si s někým ruku, zajít do divadla, nebo na to pivo do hospody. Zároveň nekompetentní kroky mocných vedou lidi k tomu důležité věci znevažovat, ignorovat a z principu porušovat, protože už nikomu a ničemu nevěří, není koho respektovat.
Přesto věřím, že to je stav, který většině lidí nevyhovuje. Tahle nikdo, nebo snad většina lidí, žít nechce. Je nám vlastní, že chceme žít dobře, v pohodě, bez strachu. Kdyby to tak nebylo, tak jsme jako lidstvo už skončili. Žijeme na houpačce, která je teď na blbé straně. Věřím, že se její pohyb blíží bodu zvratu.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Stanislavem Bernardem
Zdroj: Pavel Veselý