Leona Machálková: Velmi mi chybí divadlo a koncerty, tvořit a být s lidmi

Rozhovor s LEONOU MCHÁLKOVOU, zpěvačkou
Už v dětství jste inklinovala k hudbě a divadlu. Po maturitě jste ale nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde jste vystudovala obor český jazyk a dějepis. Chtěla jste více učit nebo být zpěvačkou a herečkou?
Víte, po maturitě na přerovském gymnáziu jsem šla na Filozofickou fakultu, protože jsem měla ráda češtinu a literaturu vůbec, ale nebyla jsem vyhraněná a nevěděla jsem úplně přesně, co chci v životě dělat. Zájmově jsem zpívala, recitovala, hrála amatérské divadlo, inklinovala jsem k humanitním oborům, ale ještě jsem se „hledala“.  Studium na univerzitě mě sice bavilo, ale po absolutoriu zvítězilo srdce. Vzhledem k tomu, že jsem intenzivně zpívala s kapelami a navíc přišla revoluce, bylo jasno. Šla jsem na volnou nohu s tím, že se uvidí.
V roce 1988 jste získala se skupinou Damiján interpretační Portu. Tehdy folk a country. Dnes je váš žánr velmi odlišný. Jaká hudba je pro vás srdeční záležitostí?
Přiznám se, že mám vztah, poslouchám a obdivuji hudbu mnoha žánrů. Jazz a swing, soul, klasiku, šanson, lidovky, miluji také filmovou hudbu, mám vztah k muzikálu. Inspiruje mě mnohé, ale „užitečná“ a platná se cítím jako muzikálová zpěvačka, daří se mi na poli poprockové, jazzové i šansonové hudby. Přiznám se, že je to velmi příjemné a obohacující proplouvat těmito žánry.  Nemohu tedy jednoznačně říci, co preferuji na prvním místě, je mi krásně se spoustou hudby.
Zpívání není jen volnočasová aktivita, jak bývá dnes mnohdy zmiňováno, ale velmi těžká dřina. Jak se udržujete dnes v kondici? Chodíte stále také na hodiny zpěvu?  
Vystudovala jsem sice Filozofickou fakultu, ale zpěvu a práci s hlasem jsem se věnovala od dětství. Mnohé jsem získala v dětském pěveckém sboru, v ZUŠ a chodila jsem také na individuální hodiny zpěvu k Edwardu Tomasovi, také k profesorce Evě Blahové a posledních pár let navštěvuji profesorku Elišku Toperczerovou-Hrubou, se kterou si mimořádně rozumím. Jsem ráda, že mohu s pedagogem konzultovat a radit se ohledně techniky zpěvu, stále je co vylepšovat, a vzhledem k tomu, že se neustále učím nějaký nový repertoár, je co korepetovat. Mám takový pocit klidu, že nade mnou má někdo supervizi, umí mi odborně poradit a sděluje mi to také ze svého úhlu pohledu. Beru svoji profesi seriózně, dlouho jsem žila z daru talentu, na místě je také práce na sobě, a v tom vidím jistou profesionalitu.
Vás partner Bořek Šípek byl velmi blízkým přítelem prezidenta Václava Havla. Potkala jste se s Václavem Havlem?  Vzpomínáte často na oba?
Ano, vzpomínám často na oba a považuji za velké štěstí v životě, že jsem mohla tyto zajímavé muže osobně poznat. Bořka jsem pochopitelně jako partnera a otce našeho syna Artura poznala více, v mnoha ohledech mě nasměroval a zorientoval. Na jeho adresu bych také řekla, že mi dodal jistou odvahu, protože on sám byl neuvěřitelně odvážný hledač krásy, pracovitý a zároveň pokorný. Co se týče pana prezidenta Havla, na něj myslím také každý den, protože je mi líto, že momentálně nežijeme u nás dobu, kdy bychom s obdivem mohli vzhlížet k našim politickým špičkám, a kdy by nás nabíjela síla charakteru, jaký měl právě Václav Havel. Nicméně si myslím, že takto smýšlejících lidí je mnoho, jsem v kontaktu také s mladou generací, která si odkazu Václava Havla velmi váží a dívá se na svoji budoucnost optimističtěji. Moc jim to přeji, že momentální balast jim nebere naději a radost ze života.
Současná koronavirová pandemie a z toho vycházející nařízení vlády se velmi těžce dotknula oblasti kultury. Jak to pracovně postihlo vás?
Vzhledem k tomu, že i já patřím k OSVČ, tak to nemám zrovna lehké. Víc jak rok nekoncertuji, nemám žádné příjmy a pochopitelně se ekonomicky zadlužuji. Náš současný ministr kultury podporuje státně dotované kulturní instituce, ale nás OSVČ jaksi „obětoval“, jsme mu lhostejní a na mnohé apely např. Pavla Šporcla, Jaroslava Svěceného a mnoha dalších nedbá. Jsme spolu s mnoha soukromými strukturami v kritické situaci a ne každý se dokáže vcítit do role někoho, kdo je tak dlouho bez možnosti pracovat. Osobně se tedy realizuji přípravami nového alba a nových koncertních programů, zúčastňuji se různých streamových produkcí a angažuji se na poli charitativní činnosti. Rozhodně se nenudím, ale těším se, modlím se a doufám, že se naše situace bude zlepšovat.
Nedávno jste se společně s Jaroslavem Svěceným zúčastnila předání daru od ředitele firmy CZECH INN Hotels zdravotníkům v Nemocnici Na Bulovce. 1.května se konal v hotelu Don Giovanni koncert. Jaký byl koncert?
Bylo mi ctí podpořit spolu se společností Czech Inn Hotels zdravotníky, které obdivuji s jakou obětavostí covidovou dobu zvládají, a patří jim mé upřímné poděkování a respekt. Jsem také ráda, že streamovými koncerty mohu s kolegy podpořit také Nadační fond Český mozek, zazpívat si a zahrát s kolegy, které tak ráda vidím. Jsou to vzácné chvíle.
Během krize mnoho zpěváků a herců muselo změnit na čas svoji profesi. Uvažovala jste, že to také uděláte? 
Žiju z rezerv, které mám na své seniorské roky, a svoje aktivity jsem nasměřovala na přípravu repertoáru, protože doufám a věřím, že se ke své aktivní profesi vrátím. Velmi mi chybí divadlo a koncerty, tvořit a být s lidmi. Tato slova, která říkám, upřímně prožívám a do budoucna je to pro mne jistý závazek.
Začínala jste jako moderátorka v rádiu. Uvažovala jste někdy o návratu k mikrofonu do rádia?
Rádio mi mnohé dalo a velice mě tato profese také bavila. Už jsem o sobě dala vědět například na Dvojce Českého rozhlasu, že bych se k této práci někdy ráda vrátila. Tak uvidíme, naslouchat druhým mě velmi baví, vést dialog a zprostředkovat ho posluchači.
Dělat streamovaný koncert a nevidět přitom diváky a jejich zpětnou vazbu je pro každého umělce velmi složité. Jak jste se s tím vyrovnávala vy?
Tak to víte, že to není ono, přijde mi to jako takové „sterilní“ televizní natáčení, ale aspoň něco se děje. Máme odezvu od fanoušků, že jsou rádi, když se tyto streamy pořádají. Nicméně, už aby se hrálo živě, fajn je vědět, že to nechybí jen nám umělcům, zvukařům, technikům, našim řidičům a dalším mnoha složkám, se kterými spolupracujeme, ale také hlavně divákům.
Vaše profese je také spojena s cestováním. Baví vás cestovat? Kam nejraději?
Já mám krevní skupinu b rh pozitivní, což jsou dle typologie kočovníci. Tak je asi jasné, že cestování přímo miluju. Hned bych se někam rozjela, strašně mi to chybí. Nasát jiné kultury, poznávat jiné kraje, mravy, životní styl a naturel, kuchyni. Těším se, až syna vezmu do Paříže, to je naše první možná vysněná a plánovaná destinace. Jinak, já bych nejraději jela cestu okolo světa, jsem asi sentimentální, ale naše planeta je tak nádherná, a já jsem toho pořád tak málo viděla.
Půjde váš syn ve vašich stopách nebo má vlohy po svém otci? 
Momentálně to vypadá, že ve šlépějích svého táty vykročí. Chodí na jazykové Česko-anglické gymnázium Duhovka a plánuje, že půjde studovat design. Pořád kutá na chalupě nějaké židle a je to pro mne i dojemné, když si obléká tátovy pracovní kabátky a tvoří v jeho dílně. Rozhodně ho v tom podporuji a držím mu palce.
Co vás v nebližší době čeká? Dočkáme se také nového CD?
Tak snad mě čekají letní koncerty s kapelou, ale to víte, sami o tom nerozhodneme, zda opravdu budou. Na nových písničkách s přáteli pracujeme, nové singly představíme v tomto roce a album „Leona 2022“ plánuji na jaro příštího roku, neboť jak ten čas letí, budou tady další půlkulaté narozeniny. Tak snad to nebude jen dárek pro mne, ale hlavně pro moje fanoušky.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1: František Jirásek
Foto 2: Renáta Lucková
Zdroj: Pavel Veselý