Rozhovor s Mgr. Kateřinou Valachovou Ph.D., ředitelkou pobočky a sekce legislativy Za sklem o.s. – Brno.
Kateřina Valachová je ředitelka pobočky a sekce legislativy Za sklem o.s. – Brno. Po kariéře v politice se znovu vrátila ke své profesi právničky a pedagožky na vysoké škole. Vede také brněnskou pobočku poskytovatele sociálních služeb pro děti a dospělé na spektru autismu – Za sklem o. s. Za sklem o. s. je zakládající člen Unie sociálních služeb ČR a člen Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR.
„Hraje se hra na to, že je možné zajistit větší rozsah služeb a kvalitu za peníze roku 2022. Pokud by něco takového někdo tvrdil například u dálnic – zajistíme více kilometrů dálnic za ceny roku 2022 nebo o obranné technice – nakoupíme více obranné techniky za ceny roku 2022 – člověk by zpozorněl. Ale protože jde o sociální službě zdravotně postiženým lidem, je to v pořádku. Protože se zatnou zuby, posílí se dobrovolnické programy, sníží se počet intervencí na rodinu nebo služby, které jsou dražší, ač potřebné. A oni to ti sociální pracovníci vydrží. Přece by jim bylo hloupé nepomoci bližnímu,“ říká Kateřina Valachová.
V jednání od Ministerstva práce a sociálních věcí je změna a přesun financování poskytovatelů sociálních služeb z nadregionální úrovně na kraje. Je to reálné?
V tuto chvíli to reálné není. Nic není připravené a tento záměr vzbuzuje pouze velké pochyby a neklid mezi našimi klienty. Tyto služby se poskytují stovkám tisíc klientů. V případě naší organizace se jedná o 2 500 klientů. Žádné volné kapacity stát přitom v krajích nemá. Nyní projednávaná novela zákona o sociálních službách v Parlamentu pouze situaci zhoršuje. Neupravuje, co se děje se stávajícími poskytovateli sociálních služeb a jejich klienty do 1. 1. 2026. Tehdy má MPSV určit síť těchto poskytovatelů. A již vůbec neupravuje, co se stane po 1. 1. 2026 a na základě jakých kritérií. Pro čtenáře se to může zdát jako dostatečná doba, ale pro vstup do krajské sítě v roce 2026 musíte mít vše hotovo v podstatě nyní, maximálně v horizontu měsíců. Připravené není, jak jsem již uvedla, nic. Uvidíme, jak se k situaci postaví senátorky a senátoři. Budeme s nimi mluvit.
Mají na podporu kraje finance? Jsou nakloněny a připraveny převzít do své působnosti a financování nadregionální poskytovatele sociálních služeb?
Naše zkušenost s kraji i dalších poskytovatelů sociálních služeb je podobná. Protože nemají peníze a žádné nové finanční prostředky jim MPSV nezajistilo ani nepřislíbilo, nemohou nás přijmout do své sítě služeb. Naopak při sestavování svých střednědobých tříletých plánů „počítají“ s kapacitou našich služeb – ovšem financovaných ze strany MPSV, zkrátka, že je nezajišťují ony.
Pokud by nás teď kraje do své sítě přijaly, umenšily by jen prostředky pro služby poskytované nyní v krajích. Ty jsou dnes také nedostačující. A již vůbec nepokrývají veškeré potřeby občanů v krajích nebo dokonce rozvoj potřebných služeb. Sem například spadají právě služby pro děti a dospělé na spektru autismu. Počty těchto klientů objektivně stoupají (nejen v České republice, ale i v Evropě či ve světě). Jsou také objektivně poměrně náročné na vybudování kvalitních týmů sociálních pracovníků i na finanční náročnost. Nestane se to ze dne na den. Není to ani levné. Znejišťování stávajících poskytovatelů těchto služeb je holý nerozum. Nejsou snadno nahraditelní a volné kapacity jinde neexistují.
Jsme samozřejmě připraveni s kraji jednat. MPSV však tuto debatu nikterak nemoderuje. Objektivní komplikací je také to, že krajské reprezentace se mohou po krajských volbách na podzim změnit. A ty nové se nemusejí být cítit být případnými dohodami či přípravou vázány. Začíná to vypadat na přehazovanou mezi státem – MPSV a kraji – kdo se o klienty postará a kdo to zaplatí. To je nelidské. Většina z našich klientů je ráda, že sociální službu vůbec najde, často po dlouhé době marného hledání i několika let.
Co nejvíce tíží poskytovatele sociálních služeb?
Nejistota, nepředvídatelnost, boj s větrnými mlýny MPSV, opakované neplnění příslibů, netransparentnost. Jediné, co potřebujeme, je férová komunikace a partnerství. Snažíme se, aby zhoršené podmínky neovlivňovaly kvalitu služeb našim klientům. Také se snažíme klienty nestrašit. Ale v poslední době je situace skutečně vážná. Obáváme se, že naše případné mlčení by se mohlo otočit proti nám. Zřejmě budeme muset klienty upozornit na to, že jim poskytované bezplatné služby mohou skončit bez náhrady. Příjemná nám není situace ani vůči našim kolegům a kolegyním – sociálním pracovníkům – stávají se zaměstnanci druhé kategorie proti zaměstnancům obecních či krajských příspěvkových organizací. Přitom odvádějí stejnou či podobnou práci. To není fér.
V sektoru sociálních služeb je to hodně o nejistotě. Málo kdo, tedy až na ty, kteří pomoc přímo zajišťují, si uvědomuje, že jde především o klienty. O ty zdravotně postižené a jejich pečující. Proč se k nim staví stát tak špatně?
Nerozumím tomu. I kdybych byla cynik a přepočítala vše jen na finance. Péče blízkých či neformálně pečujících nebo poskytovatelů ambulantních a terénních služeb je mnohonásobně levnější než služby pobytové – v institucích, ústavech. Myslím, že i dříve uváděná celková nákladová částka cca 90 tisíc měsíčně za pobyt klienta v zařízení je dnes dávno překonaná. Naproti tomu péče neformálně pečujících a poskytovatelů terénních služeb stojí zlomek této částky.
Naši klienti jsou velmi stateční rodiče, kteří jsou na péči o své děti s jinakostí často samotní, než se dostanou k nám. Vidím každý den, jak zlepšujeme kvalitu jejich života. Jak stačí málo, začíná to již jen zájmem a rozhovorem, tím, že po letech jsou partneři hodinu samotní a sociální pracovnice se věnuje dítěti, jeho smyslovému vnímání, rozvoji psychomotoriky. Stejně tak jsou stateční samotní dospělí lidé na spektru. Zrovna včera mi jeden z našich klientů vyprávěl, jak ještě před rokem byl jen doma sám a na nic si netroufnul a teď pracuje v sociálním podniku, je ze své práce nadšený a organizuje již rok svépomocnou skupinu. Daří se jim setkávat ve veřejném prostoru a být součástí společnosti. I když vidí svět jinak, jsou v něm s námi. Taková práce dává smysl. To samozřejmě stojí za to vydržet bojůvky s byrokratickým šimlem a naschvály.
Je dnes sociální zajištění postižených dostačující?
Ne. I když se za posledních deset – patnáct let řada věcí změnila k lepšímu. Vzpomínám si, když jsem pracovala jako právnička u JUDr. Otakara Motejla, prvního českého ombudsmana, že podpora neformálně pečujících státem byla tehdy v podstatě nulová. Nyní pečující dosáhnou na základní zajištění. Na rodiče dětí na spektru autismu se již nehledí, že si „snad jinakost svého dítěte vymýšlí“. Existuje raná diagnostika již od 18 měsíců. Vzdělávací systém pamatuje na podpůrná opatření i speciální vzdělávací programy. Ač se najdou stále i situace, kdy dítě na spektru odmítá i speciální škola. Hlavně se pomoc a podpora rodin přesouvá z institucí domů či do ambulantních a terénních služeb. Ovšem jde to stále pomalu. Chybí dostatek odlehčovacích služeb pro pečující. Nebo navazující služby pro mladé dospělé, kteří skončí své vzdělávání. Chybí podporované bydlení. Na některé jinakosti je stále těžké získat příspěvek na péči – tam bohužel stále spadají i děti a dospělí na spektru autismu – kteří se často nevejdou do „úředních vymyšlených tabulek“. Tragická je situace lidí, kteří opravdu bez pomoci nemohou fungovat, a příspěvek na péči ve výši kolem 800 Kč za měsíc nemůže zajistit péči. To, že to dlouho trvá, než se věci vyřídí, ví asi celá republika.
Myslíte, že by starost o postižené by měla být vládní prioritou?
Nedávno jsem měla zajímavý rozhovor s jedním kolegou, také právníkem, který se zabývá ochranou lidských práv. Položil totiž otázku. Proč se nám nedaří zlepšovat postavení a práva lidí se zdravotním znevýhodněním? A odpověděl si. Protože my o nich nepřemýšlíme. Ne, opravdu. Nemyslíme na ně. Žijí vedle nás. Ale my se nezabýváme tím, jaké to je. Zda to jde zvládnout. Protože se „nás to netýká…“. Máme své starosti. A svět je dnes plný starostí. Myslím, že uhodil pověstný hřebíček na hlavičku. Společnost řeší, co se budou učit děti ve škole. Řeší, zda mají mladé rodiny, kde bydlet. Senioři, zda mají důstojný důchod. Ale již málo řešíme. Jak se v tomto složitém světě pro všechny žije těm, co mají život ještě složitější, náročnější, jinaký, trvale a nevratně a často jsou na jeho zvládnutí samotní. Stále. A zda si nezaslouží trochu více naší pozornosti a kousíčku myšlenky každého z nás.
Jaké důsledky by mělo pro sektor sociálních služeb zrušení nadregionálních programů?
300 až 400 tisíc klientů by nemělo zajištěné ze dne na den své potřeby. Nikdo by jim nepomáhal.
Jak se dotkl sektoru sociálních služeb tzv. ozdravný balíček?
Ozdravný balíček si vyšlápnul i na pečující, „zdaněn“ zřejmě musel být každý. Kromě toho se hraje hra na to, že je možné zajistit větší rozsah služeb a kvalitu za peníze roku 2022. Pokud by něco takového někdo tvrdil například u dálnic – zajistíme více kilometrů dálnic za ceny roku 2022 nebo o obranné technice – nakoupíme více obranné techniky za ceny roku 2022 – člověk by zpozorněl. Ale protože jde o sociální službě zdravotně postiženým lidem, je to v pořádku. Protože se zatnou zuby, posílí se dobrovolnické programy, sníží se počet intervencí na rodinu nebo služby, které jsou dražší, ač potřebné. A oni to ti sociální pracovníci vydrží. Přece by jim bylo hloupé nepomoci bližnímu. V praxi vidím u řady poskytovatelů sociálních služeb nebezpečné důsledky omezování financí pro péči potřebným. Je skutečně raná péče pro rodinu s dítětem se zdravotním postižením jednou za měsíc ještě ranou péčí? Může to pomoci? Není to šetření na tom nejhloupějším místě? Není to naopak doba, kde by podpora měla být, co nejintenzivnější, aby nás později péče jako stát i rodinu nestála mnohem více prostředků a sil? Země na západ od nás to ví. Proč to nevidíme my. Nebo spíše ti, co o tom rozhodují.
Jak složitá je legislativa v sektoru sociálních služeb?
Myslím, že poskytovatelé sociálních služeb odvádí skvělou práci pro klienty a že přímá služba klientům se za posledních 10 let určitě zlepšila, posunula dopředu. Obdivuji standardy práce Diakonie nebo Charity. Jsou pro mne vzorem. Složitá legislativa je, ale myslím, že směrem ke klientům je zvládnutá. Hůře to vidím v turbulencích v právní, ekonomické a rozpočtové oblasti. Je to podle mne zejména pro menší a střední poskytovatele sociálních služeb velmi nepřehledné. A protože těžiště jejich práce správně leží v přímé péči o klienty, mohou snadno udělat chybu a dostat se do potíží v rámci kontroly. Při vstupu do první linie sociálních služeb v roce 2021 jsem byla překvapená, že některé problémy, které jsme kritizovali již v dobách prvního českého ombudsmana JUDr. Otakara Motejla, přetrvávají dodnes. Kvalitu vyrovnává především nasazení sociálních pracovníků.
Pomáhá vám znalost postupů státní správy z dob vaší expertní legislativní, ministerské a poslanecké zkušenosti?
Ano. To určitě. Jsem ráda, že mohu v tomto pomoci. Aby spravedlivé žádosti sektoru sociálních služeb pro vyšší kvalitu služeb klientům nezůstávaly oslyšeny.
Nedávno jsme se spojily jako organizace podporující neformálně pečující a měly jsme velkou radost z komunikace s poslanci sociálního výboru – koalice i opozice. Sociální pracovníci byli překvapení, jak byla debata věcná a profesionální. Výsledkem bylo schválení řady pozměňovacích návrhů za naší podpory, které pomohou neformálně pečujícím. Myslím, že nejvíce funguje to, pokud se terén a jeho zkušenost spojí přímo s těmi, kdo jsou zvoleni a rozhodují. A je to komunikace nezprostředkovaná. Autentická. Chceme v tom pokračovat. Lidé překvapivě nevědí, že mohou navštívit kterýkoliv z výborů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, když jednají a požádat o slovo.
Co vám s odstupem dala znalost vysoké politiky?
Asi poznání, že fajn lidé jsou ve všech politických stranách a nejvíce jsou užiteční, když je spojuje společná práce, společné dílo. Takto jsme prosadili zákaz dětských dluhů nebo oddlužení seniorů jako obětí tzv. šmejdů nebo obnovení proplácení prvních tří dnů nemoci u zaměstnanců. Když jde o správnou věc, nepolevíte, nevzdáte to při prvním nezdaru a získáte na svou stranu veřejnost, úspěch vás nemine. To neplatí jen v politice, ale úplně vždy a nemusíte být politik. No a negativní zkušenost, ale taky zkušenost, že není radno podceňovat obyčejnou lidskou intuici a nemyslet si, že jste již paranoidní. Zlí lidé taky existují. I když můj dědeček říkal, že lidé nejsou zlí, jen nešťastní. Dědeček ale nebyl ve vysoké politice.
Postižených a starých lidí přibývá. Společnost stárne. Je na to globálně společnost připravena?
Zatím ne. Ale jsem optimista, že se nám to podaří. Optimismem mě naplňuje především poznání velkého množství lidí v sociální práci, v sociálních službách, jejich nasazení, schopnosti. Pokud budou mít podporu a předvídatelnost ve své práci, určitě zvládneme vymyslet a zajistit péči pro přibývající lidi seniorského věku nebo znevýhodněné. Poskytujeme v Brně na pobočce Za sklem stáže a praxe mladým lidem ze střední zdravotnické školy, VOŠ i fakult Masarykovy univerzity. A vidíme lidi chytré, motivované, empatické, v podstatě již v době studia se zkušenostmi s dobrovolnictvím, péčí o druhé. Mezi poskytovateli sociálních služeb s nadregionální a celostátní působností sdruženými v Unii sociálních služeb ČR, které jsme zakládajícím členem, jsou zastoupené tísňové linky pro seniory. To je velmi potřebná služba. Umožňuje lidem zůstat v domácím prostředí a být v bezpečí. Trendem je i testování pobytů společně rodiče senioři a dospělé dítě se zdravotním znevýhodněním, bezpečné prostředí bez narušování rodinných vazeb, není-li jiné pomoci než instituce.
Co vás nejvíce baví a naplňuje v sektoru sociálních služeb?
Lidé. Jsou prostě fajn. A mít možnost pomoci druhému je samo o sobě odměna.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Kateřinou Valachovou
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
