Rozhovor s Kateřinou Beránkovou, majitelkou a výkonnou ředitelkou AWEC Group.
Kateřina Beránková je majitelka a výkonná ředitelka strojírenské firmy AWEC Group. Dnes se řadí mezi nejvlivnější ženy Česka. Původně studovala Filozofickou fakultu. Z počátku spolupracovala s vietnamským strojírenským partnerem, poté přesunula výrobu do ČR a vybudovala strojírenský podnik se zaměřením na automobilové odvětví. V současnosti společnost s ročním obratem přes 350 mil. Kč dodává mj. díly do náprav mnoha luxusním automobilkám od Audi, BMW přes Porsche až po Bentley. Založila též anglickou školku a otevřela uprostřed Brna též hospodu Nálevna.
„Vzhledem k tomu, že nemám strojařinu ani ekonomii vystudovanou, opírám se tím víc o svoje vlastnosti a životní nastavení. Taky o pozitivní přístup a odolnost proti stresu, protože léta se často ocitám na pozici krizového manažera. A i o to, že nejsem nastavená na vzdávání, ale dotahování. Když v něčem vidím příležitost, dostanu to do konce,“ říká Kateřina Beránková.
Jako studentka filozofické fakulty jste se vrhla do oboru strojírenství, se kterým jste neměla žádné zkušenosti. Měla jste v rodině nějaký podnikatelský vzor? Kdo vám byl oporou?
O strojírenském vzoru asi nemůžu mluvit. Můj výběr oboru byl čistě náhodný. Během studia jsem dostala nabídku pracovat jako projekťačka a backoffice manažerka ve strojírenské firmě, která vyráběla díly pro automotive. A i když se mi obor zprvu vůbec nelíbil, nakonec jsem si ho zamilovala a už jsem v něm zůstala. Doteď to považuji za velké štěstí. I když jde o obor neobyčejně náročný, je zároveň neuvěřitelně zajímavý. Co se týče vzorů, možná to byl zprostředkovaně můj otec. Pracoval jako ředitel v potravinářské výrobní firmě, já jsem odmala pozorovala jeho v práci a vždycky jsem si říkala, že bych chtěla být jako taťka. Zpětně vidím, že mě to ovlivnilo.
Jak vzpomínáte na začátky svého podnikání? Jak se vaše firma rozrůstala?
S velkou radostí. Pro mne to bylo jedno z nejhezčích období. Cítila jsem obrovský drive, radost z práce, strašně mě bavilo to celé tvořit, nemělo to limity a meze, pracovala jsem od rána do večera a cítila jsem velké naplnění z toho, jak firma rostla, i když zároveň docházelo ke spoustě problémů, a bylo to náročné. Strašně moc jsem se tehdy naučila. Firmu jsem zakládala v krizi 2008, což mi paradoxně pomohlo, po krizi přišla rychlá konjunktura. Musela jsem pacifikovat spoustu problémů s tím spojených, nabírat personál, adaptovat procesy, ale stálo to za to. Zprvu jsme vyráběli jenom ve Vietnamu, ale po třech letech jsme výrobu přesunuli i do Čech. Nejdřív šlo tedy spíš o obchodní firmu, a pak jsme se přeorientovali víc do výrobního modelu.
Jaké byly krizové momenty ve vašem podnikání?
Těch přišlo nepočítaně a všechny je spojovalo to, že člověk si říkal, že to je zatím to nejhorší, co přišlo. Což je mimochodem věc, na kterou se snažím myslet vždycky, když přijde zase znovu. Protože vím, že když jsem to překonala předtím, není důvod nepřekonat to znovu. Krizový pro mne byl covid, to byla jedna z nejnáročnějších chvil. Všechno se zastavilo a nikdo moc nevěděl, co bude. A pak i velké protičínské demonstrace ve Vietnamu, kde jsme měli velkou část produkce. Sídlíme tam v technologickém parku, který demonstranti zdevastovali, areál vyhořel a nikdo nevěděl, jak se výroba nastartuje. Pro nás to představovalo velké ohrožení, protože děláme všechno just in time. U mnoha dílů jsme stoprocentní dodavatelé pro německé automobilky, ale tehdy jsme měli zásoby jen na 14 dní. A třetí nejtěžší období představovala asi energetická krize před pár měsíci, ústící do krize inflační, což na nás má vliv doteď.
Jaký byl bod zlomu ve vašem podnikání?
První rok fungování, kdy jsme se svezli na pokrizové konjunktuře. Nabralo to hned velké obrátky.
Krizi považujete za příležitost či šanci. Jak vás a vaši firmu ovlivnila současná hospodářská krize, inflace a prudký růst energií?
To je pořád pravda, i když po tom, kolik jsem jich už zažila, jsem i já někdy unavená (směje se). Současná krize nás ovlivňuje značně a mám dojem, že i víc než covid. Faktorů, které se teď dotýkají našeho oboru, je totiž celá řada. Po covidu jsme se nestihli ani nadechnout, doufali jsme, že marže a zisky půjdou znovu nahoru, ale místo toho přišla další krize, válka a inflace, což se do našeho oboru znovu promítlo zásadně. K tomu se přidávají ekologické požadavky, pro které já mám velké pochopení a souzním s nimi, ale chtě nechtě nám zvyšují náklady, snižují konkurenceschopnost a je těžké je ustát, kdy je část světa nerespektuje a nenaplňuje. K tomu náš obor čelí tlaku na digitalizaci, robotizaci a automatizaci a risknout v této době tyto investice, se neodváží každý. Všechno tohle vyvážit je náročné, proto i my diverzifikujeme a chceme se prosazovat i v jiných oborech.
Co si myslíte, že je základem vašeho úspěchu?
Vytrvalost a odvaha. Odvaha nést zodpovědnost za svoje kroky a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nemám strojařinu ani ekonomii vystudovanou, opírám se tím víc o svoje vlastnosti a životní nastavení. Taky o pozitivní přístup a odolnost proti stresu, protože léta se často ocitám na pozici krizového manažera. A i o to, že nejsem nastavená na vzdávání, ale dotahování. Když v něčem vidím příležitost, dostanu to do konce.
Jste žena, která se jen tak nevzdává. Co či kdo vás motivuje?
Asi to, že jakkoliv je podnikání těžké, představuje pro mne zároveň svobodu, kterou v životě tolik potřebuju.
Původně jste se zaměřovali pouze na přesné strojírenské díly, na řezání a obrábění velkých sérií, váš sortiment jste rozšířili na divize zaměřené na střední a menší série a také prototypovou výrobu a divizi na zpracování plechů. Čemu všemu se ve svém portfoliu věnujete v současnosti?
Jádro pořád tvoří velké série, ale víme, že jejich podíl se v naší výrobě bude zmenšovat. Vývoj ve strojařině směřuje ke středním a menším sériím. Poslední dva tři roky pro nás byla hodně zajímavá práce divize obrábění plechu, stala se tahounem naší firmy. Ale i tady teď pociťujeme poklesy kvůli krizi, protože se zastavilo stavebnictví a investice do strojů, a naším hlavním byznysem v tomto segmentu bylo krytování strojů. Proto jsme se teď třeba rozšířili o divizi zaměřenou na automatizaci a robotizaci, pomáháte firmám optimalizovat jejich výroby, a angažujeme se také ve vývoji softwaru.
Využíváte také moderní technologie?
Ráda bych odpověděla, že ano a s radostí, ale realita je trochu někde jinde. Já jsem pořád holka z fildy, ráda sahám po klasickém papíru a diáři a technologický posun se u nás děje hlavně díky mým kolegům, bez kterých bych se v tomto ohledu neobešla. Sama jsem si ale dala předsevzetí, že do tohoto budeme šlapat víc, protože celý náš obor, který v tomto trochu přešlapuje, se přece jen bude a musí posunovat.
Dokážete propojovat lidi z různých oborů a znalosti z odlišných světů. Považujete to jako jednu z hlavních vlastností vás jako lídra?
Považuju. Myslím, že to tvoří největší část mého úspěchu – že jsem schopná najít si něco společného s různými lidmi napříč generacemi a obory, a že přemýšlím a pracuju tak, že s každým hledám, co máme společného a na tom pak stavíme. Já jsem založila firmu díky mladické drzosti, ale bez zkušeností starší generace, která mi je předala, by úspěch nepřišel. Propojování je klíčové, u genderu i generací. Proto tak ráda i na konferencích mluvím o spojování nespojitelného, přijde mi důležité neškatulkovat a neškatulkovat ani lidi podle pozice nebo statusu. Dává mi to svobodu a možnost objevit věci, které jiní neobjeví.
Jak vidíte problematiku nástupnictví do budoucna? Máte již své rodinné nástupce?
Pro mne to není téma. Z mojí rodiny nikdo přesně neví, co dělám, ve firmě ani nikdo z členů rodiny nepracuje a já ani neuvažuju o tom, že bych ji někomu předávala. Firma je velká zátěž, člověk by si podle mne měl chtít věci dělat proto, že si je vybudoval on, ne proto, že něco dostal, nebo ho do toho někdo nasunul. A nikdo by neměl nikoho do ničeho nutit. Mám 9letou dceru a vůbec nemyslím na to, že bych ji směřovala k tomu, aby firmu převzala. Přála bych jí, ať si najde svoji cestu a jde si po ní, ne že já jí něco předurčím. To je pro mne nemyslitelné.
Co byste si přála ještě splnit?
Já mám od svých 19 let bucket list, kde si systematicky připisuju věci, které bych chtěla zažít nebo vidět. Strašně ráda poznávám svět, je to asi to, co nejvíc miluju, a snad každý den narazím na něco nového, co bych chtěla přidat. Tohle moje poznávání se nezastaví a jsem vděčná, že mám to štěstí, že to můžu dělat. Přála bych to každému.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Kateřinou Beránkovou
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
