JXD: Jak slyším všeobecné dobro, sahám po revolveru

Rozhovor s JIŘÍ X. DOLEŽALEM, sběratelem a básníkem s duší neochvějného milence, který provokuje svou autenticitou.
Jiří, jako zkušený žurnalista, náš rozhovor také nahrával. Jako back up.
Byl ohleduplný, všímavý a radil mi, abych si raději telefon, na který rozhovory natáčím, schovala z přímého slunce. Vysvětlením v podstatě odstartoval rozhovor, který vypadal úplně jinak, než jsem si představovala.
Mně to takhle kleklo při rozhovoru s propagátorem severokorejského režimu.
Tak to možná kleklo z těch keců, ne?
To kleklo z přehřátí, ale z toho, co říkal, z toho šel mráz.
Vidím, že s sebou máte hůlku. Napadá mě, jste spíše typ člověka, který si tou hůlkou poklepává, vyklepává rytmus anebo byste spíš někoho přetáhnul?!
Popravdě té otázce moc nerozumím. Hůl mám proto, že jsem chromý.
Jasně, tomu rozumím. Ale jsou lidé, kteří když drží něco v ruce, mají potřebu tím poklepávat.
Počkejte, ty jsou ale v léčebnách, ne?!
Ne, to je jen nervozita. Poklepávají si nohou nebo třeba tužkou.
Jo, to měl jeden kolega, s tím jste si sedla ke stolu a on začal vibrovat.
Takhle já znám jednoho kameramana.
No, ale to je na léčbu!
Myslíte?
Samozřejmě. To je zjevně těžká neurotická porucha.
Ale lidem to klepání pomáhá, tímto způsobem si ten stres kompenzují.
Počkejte, to jim ale nepomáhá, když se prezentují před celým okolím jako blázni. Já toho kolegu nechci jmenovat, ale on neskončil dobře, protože si to neléčil. On měl učební obor s maturitou, poté nastoupil na Pedagogickou fakultu, ale nedokončil ji. Jak měl tu neurózu, hysterickou hlavně, tak měl neuvěřitelnou potřebu stále někoho poučovat. Nějakou dobu se živil poctivě v mediálním byznyse a poté začal vyvíjet občanské aktivity. Sehnal si peníze na „nevládku“ a z titulu toho, že ví, jak se má správně učit, začal dělat besedy pro učitele o tom, jak mají učit a správně komunikovat. Takže on, který nikdy, nikoho a nic neučil, nevystudoval Pedagogickou fakultu, poučuje lidi, kteří učí, tu školu vystudovali, a u toho se třese. Nejhorší na tom je, že z toho nemá ani prachy. On to dělá čistě proto, aby mohl poučovat.
A uspokojovat ego. Jeho vyklepané ego.
Jo. Vzhledem k tomu, že byl o tři nebo čtyři roky starší než já, tak už to nerozchodí.
Uzavřeme to tím, že všem, kteří se klepou, doporučujeme léčbu.
Nejen. Každý, kdo má takové potíže i ti, kteří se například panicky bojí do výtahu nebo pijí tři lahve vína denně.
Když jsem si o Vás pročítala články a shlédla dokument Igora Chauna, vylezly mi z toho tři zásadní věci: paleontologie, psaní a milování.
Ano. Jen bych to seřadil jinak. Sex bych dal jako první, paleontologii museli nahradit plži, protože nedojdu na lokalitu, jak jsem chromý, šnekovi zatím stačím, a třetí je psaní. Letos mi vyšly dvě knížky a poprvé v životě mám kapacitu na to psát poezii.
Protože jste pro mě neuchopitelný, napadlo mě…
Mohu-li, trošku nekorektně, Vy mi naopak přijdete velmi uchopitelná. Do závorky prosím napište „říká a dívá se mi do výstřihu!”.
Přiznávám se, že jsem si otevřela pouze Wikipedii, abych zjistila, co se píše o trilobitech. A jak jsem se pročítala těmi informacemi, napadlo mě, že jste svým způsobem také trilobit. Samozřejmě s nadsázkou.
No, protože jsem starý netvor.
Přesně proto ne! Možná mám moc bohatou fantazii, ale pojďme se podívat, co mě vlastně napadalo:
„…jejich tělo bylo pokryto exoskeletem, který v průběhu svlékali a odhazovali“ a mně se to spojilo s tím, že jste celý potetovaný.
Nejsem. Celý ne.
Takže jen určité části?!
Když mě pozvete k sobě domů, tak já Vám to ukážu.
Jasně a budete ještě pokračovat v tetování?
S největší pravděpodobností ano.
Kdy a proč bylo to první?
Kdy – někdy na vysoké škole.
Proč – protože se mi to strašně líbilo. Spouštěčem bylo seznámení s doktorem Francem, který mi vysvětlil, jak se tetuje. Cestou domů jsem se stavil v galanterii, kde jsem koupil krabičku jehel a nit, v papírnictví jsem koupil technickou tuš a šel domů, kde jsem jehly svázal do několika svazků po dvou, třech, sedmi, vzal jsem verzatilku, vyndal jsem z ní tuhu, zapíchl jsem do ní svazek jehel a ráno byl hotový mlok. (pozn. autora – vytetovaný na levém předloktí)
Proč mlok?
Salamandr projde ohněm i vodou.
Znamená to, že všechna Vaše tetování jsou s něčím spjatá?
Vždy a všechna mají význam. Když vidím sedmnáctileté holčičky, jak přijdou do tattoo studia a vybírají si z katalogu, přijde mi to legrační. Nedomýšlí, že to mají na celý život a vybrat si na první dobrou v katalogu srdíček…
Máte nějaké tetování, kterého byste litoval?
Ne, nemám.
Druhé trilobití srovnání:
„…na konci permu nadobro zmizeli.“ Vy nevěříte na posmrtný život a reinkarnaci. Máte vymyšleno, co byste chtěl po smrti?
Spálit a rozsypat.
A vybral jste už místo?
Ano. Je to místo, kde žijí lidi minimálně tři sta padesát tisíc let, takže tam je tolik mrtvých, že tam zapadnu do kolektivu. O kousek dál žili už před tři čtvrtě milionem let, sedm kilometrů severněji.
Třetí trilobití srovnání:
„…jejich různorodost činí z trilobitů nejrozmanitější skupinu ze všech zaniklých organismů.“
To je trošku blbost. Podívejte se na variabilitu dinosaurů nebo hmyzu! Takže… byli hodně variabilní…
Dobře, variabilní. A tu variabilitu, pro mě různorodost skýtáte i Vy.
Děkuji.
Jakým způsobem nacházíte nebo k Vám přicházejí věci, které Vás v životě zajímají?
Obecně to nemá odpověď a konkrétně fosilie jsem začal sbírat úplně náhodou. Bylo to z iniciativy tehdejšího šéf reportéra Reflexu Marka Hudemy, který přišel s tím, že bych mohl napsat o ilegálních kopáčích trilobitů a z reportáže jsem se vrátil jako sběratel. O plže jsem se začal zajímat tehdy, když jsem dostal v době, kdy jsem byl už rok nasranej, že nedojdu na lokalitu a nemůžu pokračovat s trilobity, ulitu levotočivého šneka. Což je sice monstrum simplex – tj. zrůda, která ale je naprosto v pořádku, akorát naopak. A tehdy mě napadlo, že se vlastně můžu bavit se šnekama. Já měl celý život biologické koníčky.
A jak jste se dostal k psaní?
To mi bylo vrozené. Když jsem vyklízel byt po mamince, našel jsem pohádku O medvědovi, kterou jsem napsal někdy v sedmi, osmi letech.
A sex?
Tam jsem začal mnohem později, o deset let. První sex jsem měl někdy v sedmnácti letech, na seníku. Dodnes se té dámě omlouvám.
Čtvrté trilobití srovnání:
„…mezi jejich úhlavní nepřátele patřili dravé ryby, hlavonožci, draví členovci…“ Přijde mi, že po Vás také jdou hlavonožci a dravé ryby.
Počkejte, na hlavonožce mi nesahejte. Chobotnice mají můj velký respekt. Je to jeden ze čtyř typů života na naší planetě, který to dotáhl opravdu daleko. Jsou extrémně úspěšní. Je to nejvyšší inteligence mimo primáty na planetě vůbec – s rezervou, že u superorganismů z toho nemáme moc rozumu, posuzovat inteligenci u včelstva nebo termitiště, tam toho zatím moc nevíme.
Řekněme, že jsem si představila hlavonožce jako „hlavy“, které po Vás jdou, zaseknou, dostávají Vás k soudu, kde jste pranýřován za své názory. Dalo by se říci, že je to pro Vás už určitý druh sportu chodit k soudu?
Pro mě to nikdy žádný sport nebyl. Je to vždycky nepříjemné. I když dáváte spotřebitelskou žalobu na řemeslníka, že vám něco vosral, tak je to taky nepříjemné, ale k reportérské části mého života to prostě patří. Nikdo mě rozhodně nesral do té míry, jako třeba Sabinu Slonkovou, které přinesli obvinění z trestného činu na porodní sál nebo do porodnice. To nevím přesně. Mně sdělili obvinění z trestného činu v kanceláři.
Páté trilobití srovnání:
„…zachoval se po nich bohatý paleontologický materiál.“ Vy jste toho napsal mraky.
Když osmadvacet let něco děláte, tak by bylo hodně blbý, kdyby ne.
Já mám ale pocit, že jste extrémní workoholik, nebo ne?
Já si spíš myslím, že v České republice jsou nějaká posunutá měřítka. Tady je normální, že všichni na všechno serou. Já jsem pouze dělal práci, kterou jsem měl ve smlouvě.
Čtu si tady další připravená srovnání a říkám si, že to sem nepatří.
Jen to řekněte!
Šesté trilobití srovnání:
„…někteří ke kousání používali ostré kyčle na předních nohách.“ Vy se životem prokousáváte také jinak po nehodě, kterou jste měl v patnácti letech. Žijete s permanentní bolestí.
Dokážu si představit, že jiný člověk by byl tím mým úrazem subjektivně poškozen řádově více než já. Jednou ze základních složek mé osobnosti je lenost a fyzická tuplovaně. Jsem sice od patnácti pohybově handicapovaný, ale já se nesnažil moc hýbat ani před tím. Ale dá vám to samozřejmě strašně moc. Srovná vám to hodnoty. Ovlivnilo to můj postoj ke smrti. Když vidím postoj ke smrti v této kultuře, přijde mi, jako by lidé byli malými dětmi.
Jak to myslíte?
Vědomí smrti je vytěsněno z veřejného prostoru. Je to tabuizované a nikdo v podstatě nepočítá s tím, že umře. Všichni mají implicitně nastavené, že jsou tady na furt, a když budou jíst tyčinky Fufufu, tak to bude ještě lepší. Zmizelo Memento Mori, které bylo na každém kostele. Když si člověk uvědomí svoji smrtelnost, uvědomí si, že nemá dost času, že nemůže život promarnit. Většina dnes žije v horizontu věčného konzumu a to nejde. Když budeme jíst maso jako Argentinci nebo Australani, budeme potřebovat sedm zeměkoulí, abychom ho vyrobili – když ho ve stejném množství budou chtít jíst i Asiati a Afričani. Ale i dnes – za takových sedmdesát, osmdesát možná devadesát let dojí každý, protože umře. Když vidím reagovat lidi na nějakou připomínku smrti, ukáže se to v úplné nahotě. A jestli to něco hodně ukázalo, tak to je ten koronáč, protože lidi se chovají jako naprostí idioti. Bezrouškové disidentství! Jestliže je bezrouškovým disidentem lékař, myslím si, že by mu měli vzít titul nebo lépe, titul ať mu nechají, ale ať nesmí k živým pacientům.
Jste tedy zastáncem toho, že roušky mají smysl?
Já nejsem zastáncem. To je vědecky prokázaný fakt. Starší muži mají smůlu, tam je úmrtnost vyšší. Pravděpodobnost, že mě zabije zrovna covid, je o promile vyšší. Nosím roušku všude mezi lidmi a nebojím se. Populace se tak bojí, že ohrožení, které prostě je, popírá. Odmítá opatření, která vůbec nic nestojí a potom se vždycky posere a začne hysterčit. Ve chvíli, kdy byly roušky nařízené i na ulici, vznikaly skupiny, které běhaly po parcích a fotily běhající joggery a udávaly je.
https://www.facebook.com/jiri.x.dolezal/posts/10220518355122468
Nemyslíte, že to souvisí s tím, že lidé mají plné zuby chaosu a vydávání příkazů a zákazů, které se mění každou hodinu?
Ne, základním způsobem to souvisí se skokovým nárůstem informační entropie, informační neurčitosti, kterou přinesl internet. Každej blbec si proto myslí, že ví vše. Když se podíváte na pravdivost dat přes dnešní nejrozšířenější informační nástroj google a zadáte heslo urinoterapie, první z deseti odkazů mimo reklamy je osm úplný nesmysl a dva jsou pravda, což znamená entropie, neurčitost či nepravdivost 0,8. Hod mincí je 0,5. Takže ta realita má vyšší neurčitost než hod mincí.
Lidé se moc neorientují, průměrná inteligence je IQ 100, ale člověk s IQ sto je opravdu hloupý. Na to, aby se někdo orientoval v dnešní realitě, potřebuje mít IQ 115-120 a výše, což nemá více než dvacet procent populace. No a jsme v prdeli, na Hradě je Zeman a v Německu společně demonstrují ezoterici, konspirátoři a neonacisti proti koronaviru. Sdružení duševně nemocných vygeneruje takovou fyzickou energii, že proniknou na území parlamentu nejsilnějšího evropského státu. Bum. Tak co chcete?! Tady skončila demokracie.
Co na to říct?!
Vy máte dceru a jste proti mně mladá, takže Vy máte problém. Já na to říkám, zaplať pán bůh, že toho života před sebou moc nemám.
Já mám pocit, že si furt přidáváte?
Jak myslíte, že se dá s tou chronickou bolestí žít dlouho, když se to bude zhoršovat?! Deset let? Budu rád, když deset, ale možná jen pět, to nikdo neví.
Pokud se to úplně nevysere a nevymřeme, tak jak bude ta společnost vypadat za dvacet, třicet let… Myslím, že bude mnohem výhodnější být už po kremaci.
Co pro Vás znamená vášeň?
Sex. Chtíč. Lov. Značnou část života jsem lovil. Naposledy jsem byl lovit v plném slova smyslu v roce 2005 na Sahaře. Chytali jsme tam – živé – rohaté zmije. Od té doby mám jen sublimované sběry, protože když rozbíjíte kameny a hledáte trilobity, je to sublimovaná forma lovu. Stejně je to se šnekama. Opravdový lov je, když vám jde o krk, jinak si to neužijete, nejsou tam endorfiny.
Co Vy a zbraně?
Mimo jiné se bavím vytvářením japonských mečů tanto, krátkých mečů.
Většinu mužů zbraně baví. Je to falický symbol. Dlouhá léta mě bavily pistole.
Takže jste chodil střílet?
Ano, ale pistole má tu nevýhodu, že do ní nesmíte šáhnout, ze zákona. Můžete měnit pažby, ale to je tak vše. Ale do meče ano. To je práce pro staré muže, protože to je neuvěřitelně časově náročné, i na trpělivost. Takže si brousím.
K tomu je potřeba speciální technologie?
No, ruce a kameny. Na výrobě japonského meče se podílí osm řemesel. Já dělám třetí – brusiče. Nyní pracuji na tantu od mistra Bolfa. To byl první Evropan, kterého si Japonci pozvali do Japonska, aby jim ukázal, jak se ková japonský meč. On jediný má japonskou kvalitu a uznání Japonců, byť není Japonec. Což je skoro zázrak, vzhledem k neuvěřitelnému japonskému rasismu.
Dalším, čím se bavíte je haiku a kresba.
Od sedmnácti let praktikuji zen. Pro porozumění se říká, že je to určitá forma náboženství. Není to náboženství, je to jistá forma spirituality, která má nejblíže k Heideggerovi. Když to neodcizené bytí o sobě nalezl Siddhárta Šákja, stal se probuzeným, buddhou. Když to samé nalezl Heidegger, vstoupil do NSDAP. Japonsko je jediná země, kde se zen ve své prvotní formě stal státním náboženstvím a japonská kultura je zenem naprosto jednoznačně definovaná. Zen, jako bytí tady a teď, není nic jiného než autenticita. O ničem jiném ta filosofie není.
To znamená, že je to přístup k bytí.
Potom ale vysvětlujte katolíkovi, že je to forma spirituality. To nejde. Odtud také pramení některé neuvěřitelné zkraty v překladech v Tribunové sútře Šestého patriarchy, která má osm veršů, ale pravé jsou jen čtyři. První čtyři připsali o několik set let později. V Králově překladu to zní: Povahou Buddha je stále čist. Což je taková kravina, kterou bych nevymyslel ani na tripu. Angličani to překládají jako „originally nothing.“ Myslím si, že zen je klíčový, formativní faktor mé osobnosti. Celoživotní.
A český jazyk?
Krásný. Neuvěřitelně bohatý, mnohotvárný. V podstatě jeden z hlavních důvodů, kromě české krajiny, proč to tady mám opravdu rád.
Vzhledem k tomu, že se nebojíte používat sprostá slova, vadí Vám, když mluví žena sprostě?
Víte, mně někdy vadí, když sprostě mluví i chlap. Jazyk je vždy funkcí okamžiku. Obecně učení, kterému se říká buddhismus, Siddhártha nazýval šúnjaváda – cesta prázdnotou. Těžko hledat vnější šablonu. Tím měřítkem může vždy být jen upřímný pohled, pravdivý, zbavený předsudků. Takže dát nějaký mustr, kdy se může a kdy se nemůže mluvit sprostě, je velmi těžké. Obecně se u soudu neříká slovo p***. Ženám se nenadává. To je univerzální, ale jinak kdy říct hovno a kdy exkrement, to je vždycky funkcí okamžiku. Když něco píšete a není to zpravodajství nebo technický návod, tak v určité části textu je to výkal, pak následuje hovno a nakonec je exkrement. Volený slovník je významotvorný prvek.
Následujete intuici?
Já popravdě řečeno nevím, co přesně intuice je, ale pokud to nazveme pocit, tak zcela jednoznačně ano.
Je něco, co jste si nechal protéct mezi prsty a je Vám to líto?
Čeho lituji… zkurvil jsem dost trilobitů. Chcípla mi nějaká zvířata, mojí blbostí.
V každém z nás je mužský a ženský princip, jestli souhlasíte.
Jako hormonů?
To nemyslím.
Já přesně nevím, co je ženský a mužský princip. Já vím, co jsou mužské a ženské genitálie, vím, co jsou mužské a ženské role.
Pojďme to připodobnit roli.
Existuje sociokulturně podmíněná role, která se kulturu od kultury dost liší.
A jak myslíte, že to je s těmi rolemi dnes?
Ženské role jsou v celku v pohodě. Mezi mladými znám mnoho žen, které své role plní, ale ti kluci jsou dost v prdeli. Muži tak jaksi trčí. Principem mužské role je – sice to říkám brutálně, ale v souladu s Freudem – trčení. Transformací trčení je boj, lov. To v dnešní společnosti nemá místo. Takže kluci jsou strašně dezorientovaní, masově propadají náhražkové homosexualitě. Ne, že by byli na kluky, ale že se tak bojí žen. Bojí se odmítnutí, protože nejsou zvyklí. Neustále je společnost přes ten vztyčený penis plácá a říká, fuj, neprosazuj se, buď vstřícný, submisivní k ženám, když bude chtít, abys udělal kotrmelec, udělej dva. Takže si to nakonec raději odbydou s kamarádem, než aby čelili riziku se ženou. Myslím si, že všichni spolužáci, kteří se orientovali na klinickou psychologii, mohou být velmi spokojeni, kolik mají potencionálních klientů.
Sám jste si prošel psychoanalýzou. Lze marihuanu začlenit mezi Vaše léčebné prostředky?
Já mám pět let konopí na předpis od doktora, takže ho konzumuji jako analgetikum a díky tomu už nejsem pět let zkouřenej. O této době už nemluvme. Konopí, aby fungovalo, tak musíte počkat, až vám zmizí z krve, teprve potom se můžete zkouřit. Když si ale udržujete hladinu, která tlumí bolest, tak se nezkouříte. Od té doby, co ho beru jako lék, jsem připravený o psychedelický prožitek. Předtím to pro mě mělo nesmírně důležitou poznávací funkci a úplně všechno, co psal Leary o LSD, se podle mého soudu – a mohu srovnávat, měl jsem obojí – dá s mnohem menším rizikem zařídit přes marihuanu. Spirituální a psychoterapeutický potenciál obecně psychedelického zážitku považuji pro sebe za naprosto klíčový a myslím si, že spoustě lidí by pomohl. Nebudu to ale rozkecávat, aby mě zase nestíhali.
Když se ráno probudíte, máte nějaký rituál?
Počkejte, já jsem těžce nemocný.
Jak těžce nemocný?
Já mám diskopatii. Tlačí mi zdeformované obratle na plotýnky a na nervy, což vyvolává nesnesitelné bolesti. Takže já se ráno probudím a zjišťuji, jaký ten den bude. To, co se děje potom, závisí na tom zjištění. Když vím, že nebudou bolesti od rána, jsem pln radosti a optimismu, jindy si už ráno přidávám další opiáty.
Nemáte někdy chuť se na to všechno vybodnout?
Myslíte suicidovat?
Ano.
Když sbíráte japonské meče, tak si nemůžete s myšlenkou sebevraždy moc zahrávat, protože to je hned. Když takové myšlenky v záchvatu bolesti přijdou třikrát až čtyřikrát za hodinu, jedu na pohotovost, kde mi píchnou injekci do prdele a zase jedu domů.
Pojďme prodat Vaši knihu haiku.
Napsal jsem dvě. První se jmenuje Cesta Libyjskou pouští. To jsem byl na Sahaře a najednou přede mnou byla cesta z kamenů, třeba šest tisíc let stará. Myslím, že jeden z mých arabských průvodců se tam vysral. Sympatičtí kluci to byli. Nepřišlo jim to divný, mně to přišlo úchvatný. Nikdo neví, k jakému rituálu ta cesta sloužila. To nebyla vozovka, to byla cesta vyznačená dvěma pruhy kamenů a mizela v poušti.
Druhá se jmenuje Spiknutí hodných, protože příznaky spiknutí hodných řešíme neustále, jsme s nimi konfrontováni a já vůbec nechápu, kdo tento proud ve společnosti žene. To, že se bude psát black s velkým B, určitě pomůže černochům na venkově v Texasu, Arizoně a podobných prdelích, kde je policajti střílí jak veverky. Když se podíváte na oběti policejní střelby, tak osmdesát procent zastřelených černochů je někde v buranovicích. Tady někdo vykazuje, že bojuje proti rasismu tím, že bude psát velká písmena. Na druhou stranu soužití etnik je v Americe problém a já nevím, jak to řešit. Musí si to vyřešit sami, ten problém tam je. Většina těchto nesmyslů se děje pod záštitou obhajoby všeobecného dobra. A já, jak slyším všeobecné dobro, tak sahám po revolveru.
Příklad: měl jsem diskusi s vegankou. Veganka pořádá sbírku na hit hitu, protože chce přesvědčit veřejnost, že i veganka může jezdit na kole, sportovat. Ale jak na potvoru potřebuje na tuto demonstraci kolo za sto padesát tisíc korun. Vyhlásila si tedy sbírku v rámci všeobecného dobra ke zvířatům, kam lidi pošlou sto padesát litrů na kolo. Nenapadlo ji vydělat si pět tisíc, za které by si to kolo koupila v bazaru. Mě tyhlety hodný dost serou. Možná je to trochu závist, protože když jsem byl dvacet let aktivista, nesvezl jsem si s tím žádný komerční zájem. Popravdě řečeno, za prvé bych se styděl a za druhé by mě to ani nenapadlo. Třeba mám rád želvy a docela bych chtěl želvu sloní, ony nejsou levný, stojí asi čtvrt mega, no a že bych vypsal sbírku, abych prokázal, že kuřák marihuany může chovat želvy, to by mě nenapadlo.
Kde mohou čtenáři najít Vaše články po odchodu z Reflexu?
Tady se spojily dvě věci. 1. 9. 2019 jsem se veřejně distancoval od klimatické lži v Reflexu a o šestnáct dní později přišla studená fronta, mé zdravotní potíže se zhoršily a já jsem od toho dne nebyl schopen práci, kterou jsem dělal, vykonávat, protože se nemůžu hýbat. Můžu být ve vzpřímené poloze dvě, tři hodiny denně. Už teď, a to jsme tu hodinu, mi nabíhají bolesti.
Nikdy nevím, kdy mě bolesti vyřadí z provozu a na jak dlouho. Byl bych schopný se uživit, kdybych byl drahý, prodávaný malíř. V pauzách, kdy mi je dobře, bych maloval a jednou za čtvrt roku bych prodal obraz. Jinak nejsem vůbec práce schopný, ale haiku psát můžu, to jo, reportáže ne.
Občas ode mě čtenáři mohou číst text ve Forum24, ale to jsou úplně jiné texty, analýzy. A je jich málo, za víc jak rok, co jsem na neschopence, jsem jich dal jen devět, to jsem dělal dřív i za týden. Jak mizí odstup v novinách a jak je strašně důležité, aby informace byla co nejrychleji na síti, tak já jdu proti tomu a pomalu analyzuji na základě ověřených dat nějakou komplexní událost, jev. Zatím jsem neměl ani odvahu si za tyto články říci o peníze. Jsem rád, že mi je Pavel Šafr vůbec otiskl. Ale na téma, jestli by byl ochoten za to dlouhodoběji něco platit, a jestli je vůbec zvědav na větší množství podobných textů – na to téma teprve plánujeme schůzku. To je tak, když si vymyslíte žánr, který, jak si myslím, svou budoucnost má, ale je nový a je divný. V podstatě tedy píši analytické reportáže o dění na síti, což vzhledem k tomu, že se obrovský podíl sociální komunikace přesunul na FB, celkem jde. Lidé, kteří vědí, jak strašně velký podíl komunikace už na síti je a chápou, že důležité věci se odehrávají právě tam, tak ty jsou ale většinou o generaci mladší než šéfredaktoři periodik se mnou kompatibilních.
Co byste nám všem i sobě do budoucna popřál?
Nic špatného.
Děkuji za rozhovor.