Poslouchat její hudbu je jako odevzdat se hypnotizérovi, který vás provede hlubokými vodami vašeho vnitřního já. Nemusí to být vždy úplně příjemné, jisté je, že na ni už nikdy nezapomenete.
Rozhovor s BEATOU HLAVENKOVOU, osobitou skladatelkou, zpěvačkou, klavíristkou a producentkou, která obdržela Cenu Anděl 2019 v kategorii interpretka roku a která dobývá svět filmové hudby ve spolupráci s režisérem Davidem Ondříčkem. Těšit se můžeme na premiéru filmu Zátopek, kterému propůjčila svůj talent a um.
Jak se má v této době Vaše umělecká duše?
Myslím, mám takový pocit, že má duše netrpí. Naopak. Vnímám u sebe za poslední rok, dva, že jsem v tzv. „flow“. Je to velice nadužívané slovo, ale je to o tom, že věci ze mě plynou hezky a já z toho mám radost.
A jak se máte jako žena a matka?
Děti najely na distanční výuku, naštěstí bydlíme v prostoru, kde máme každý svůj pokoj a za to jsem velmi vděčná. Navíc má každý svůj počítačový přístroj, což nám dost pomáhá tuto situaci zvládat. První vlna karantény pro mě byla v něčem těžká, v něčem osvěžující – např. že jsme jako rodina byli pospolu. Po čase mi hodně začali chybět kamarádi a teď, když jsme na začátku další vlny, si to spíše užívám.
Jakým způsobem zasáhla korona krize do Vaší práce?
Rušení koncertů, které probíhalo a vlastně stále probíhá, je v tomto roce pro mě osobně velmi nešťastné. Před rokem jsem vydala album Sně, ve kterém jsem začala zpívat, postavila jsem po letech skvělou kapelu, se kterou jsme měli rozjeté turné. Když jsme měli křtít vinyl, přišla první karanténa, poté padly letní festivaly, a to v době, kdy jsem měla pocit, že se konečně zúročuje moje letitá práce, co se týče výkonné umělkyně. Něco málo jsme nakonec odehráli, ale např. předevčírem jsme měli mít velký koncert v Planetáriu, který jsme byli nuceni zrušit a posunout, ale nevím a netuším na kdy. To mě prostě mrzí. Samozřejmě jsou s tím vším spojené finance, ale hlavně já jako umělec cítím na pódiu výměnu krásných energií, něco předávám a ti lidé to předají zase zpátky mně, to je duševní potrava, která mi opravdu chybí. Ale snažím se ty věci brát tak, že se dějí proto, že se dít musí, protože jinak bych asi byla ve velké vnitřní nepohodě. A to nechci.
Mě celý ten půlrok udivuje zášť lidí, kteří píší na sociálních sítích o tom, že to umělcům patří a ať jdou k lopatám. Nastal u Vás moment, kdy jste přemýšlela o hledání jakékoliv práce, abyste zvládli „zaplatit složenky“?
O lopatě jsem úplně nepřemýšlela, i když máme zahradu, která by potřebovala trošku zkultivovat. Mám spoustu nápadů a protože se sama věnuji i učení a mentorování, nosím již pár let v hlavě kurzy. Stává se mi totiž, že se ozývají lidé se svojí hudbou a chtějí konzultace nebo ke mně chtějí přijít na improvizaci, a já bych ráda vytvořila něco, co bude přístupné vícero lidem najednou. Musím říct, že jsem na to neměla vůbec čas. Teď vnímám, že ten prostor vznikl a já bych se tomu mohla pověnovat. Zahrnuje to strašně moc práce, příprav, psaní a přemýšlení, je to tvorba v jiném slova smyslu.
To znamená, že byste začala využívat různé platformy?
Ano. Byla by to tvorba on-line kurzů. Ještě se vrátím k tomu, jak lidé říkají „umělci k lopatám“. Myslím, že to jednak ukazuje na to, co prosakuje médii a jednak na nekulturnost národa. Kultura národ posouvá. Snažím se to moc nečíst a nevnímat, protože internetových diskusí se účastní určitá složka lidí. Když jsme řešili ekonomickou situaci rodiny při první vlně, říkala jsem si, že je vždy možnost ještě se přestěhovat někam jinam, kde budou menší výdaje, uskromnit se, dělat věci jinak. Snažím se neodcházet od své práce, spíše vymýšlet v rámci toho, co umím, co bych mohla ještě zúročit a co by se dalo ještě změnit, kdyby bylo opravdu zle.
Váš muž je také muzikant, máte dva syny. Necítili jste větší ekonomický dopad na domácnost? Využili jste příspěvků od státu?
My jsme oba dva na příspěvky dosáhli a využili jsme této možnosti. Manžel se ale kromě hudby věnuje ještě jiným věcem, věří v celou filosofii kryptoměn. Musím říci, že to bylo prvně v životě, kdy jsme měli něco málo navíc ušetřeno, což nás zachránilo. Zároveň jsem měla štěstí, že jsem svou práci hodně diverzifikovala, to znamená, že nejen hraji, ale píši muziku pro sebe i na zakázku, učím, mentoruji.
Učila jsem na New York University, což pro mě byla jedna ze ztrát, protože naši studenti odjeli domů hned v březnu, poté jsem je učila dva měsíce přes Zoom, ale semestr skončil a pobočka zůstala zavřená. Nespadám nyní do skupiny, která je na tom velmi špatně, jsme schopní nějaký čas žít z toho, co máme a zároveň jsem schopná přemýšlet o nějakém přemístění. Ale já to nechci takto vidět. Mám naději, že to bude dobré.
Píseň Husa v mlze – musím říci, že mě zasáhla více než ostatní. Když jsem ji poslouchala, vybíhaly mi v hlavě samy od sebe obrazy a cítila jsem mlhu kolem sebe. Myslím si, že je to velký dar, umět tento stav muzikou vyvolat. Co Vás přesně vede, když skládáte hudbu? Jsou to určité obrazy, představy?
To je otázka, kterou si kladu. Co mě vede?! Já to dost často nevím. Kromě toho si myslím, že když člověk něco dělá, měl by mít uchopené řemeslo. Já jsem kompozici studovala, nejdříve klasickou, poté jazzovou ve Státech. Také se zde zúročí osobní vkus, který se vytváří během studia toho, co poslouchám a toho, co mě přirozeně oslovuje a nakonec je to ten! moment. Můj profesor mi na škole říkal, že člověk může tvořit hodiny, ale až po těch hodinách tě něco políbí, múza nebo tomu můžeme říkat „channeling“, prostě cokoliv, kde se stane to, že najednou uvěříš, že ta myšlenka, která tě napadla, je tou, kterou chceš prezentovat. Je to proces. Tím, že jsem hodně vytvářela instrumentální hudbu, tak za tím jsou obrazy, je to do určité míry programní hudba. Má alba Theodoros, Scintilla, to jsou vyloženě programní věci, něco jsem si za tím představovala, ale nevizualizovala jsem si tu mimohudební představu neustále. S texty, které už dopředu vyjadřují nějakou emoci nebo rytmus, se to později propojilo.
To souvisí s tím, že jste složila hudbu k filmovým dílům Dukla61 a Zátopek. Jakým způsobem jste byla oslovena a jaká byla spolupráce s panem režisérem Ondříčkem?
Ještě se vrátím k písni Husa v mlze, která je zhudebněním básně Bohuslava Reynka a vznikla právě v době, kdy jsem se pár měsíců vyrovnávala se smrtí tatínka a dělala na filmu Dukla61, kde umře přes sto horníků… A já jsem byla stále v té smrti nějak ponořená. Reynek napsal stovky básní, doma jsem mnoho z nich pročítala a najednou jsem došla k této a četla jsem: „Jdou, jdou, nic s sebou nevezmou si“, a proto mě to v té době oslovilo. Chtěla bych říct, že možná v jiné době by mě to neoslovilo, ale tehdy jsem potřebovala sama pro sebe něco vytvořit. Hlavní motiv pro Duklu61 a píseň Husa v mlze vznikly v jednom týdnu. I sen, že budu zpívat více, se nastartoval touto básní.
Jak jsem byla oslovena? Jednoduše mi pan režisér zavolal a řekl, že chce, abych dělala hudbu k Dukle61. Co pro mě bylo podstatné a čeho si nejvíce vážím, a to si myslím, že se neděje často, je to, že řekl, že mou hudbu zná. Nemusela jsem kopírovat nasazené, referenční hudby tzv. „temp music“. Dokonce byla nasazena pouze jedna má skladba pro nějaký pocit, měla jsem naprostou svobodu. Bylo to skvělé, za sebou jsem v tu dobu měla pár „lehkých“ spoluprací, ale toto bylo opravdu čisté filmové plátno. Hodně jsem se naučila tím, že jsme o tom spolu s Davidem mluvili. Jednou mi řekl, že diváci mají jen určitý počet slz v slzných váčcích a že to nesmím „dojit“. Často si děláme legraci, že další bude muzikál.
Našla jste pro sebe v této práci něco úplně nového?
Když jsem před tím vydávala alba, už tehdy za mnou chodili určití lidé, včetně Petry Nesvačilové, kteří říkali, že v ní vidí obrazy a že bych měla dělat filmovou hudbu. Já jsem odpovídala, že bych chtěla, ale jak to mám udělat?! Takže to byl pro mě do určité míry nechci říct splněný sen, to by vyznělo pateticky, ale nějaká meta, něco, co mě zajímalo a k čemu jsem teď ráda přičichla. Já jsem velmi kritický divák filmů, vždy řeším hudbu, se mnou se moc nedá koukat na filmy. Mám takovou představu, že ta hudba musí být nosná, zapamatovatelná, ale nikdy by neměla přebít obraz. To je extrémně tenká hranice. To hledám, to se učím.
Když jsem poslouchala album Theodoros, Váš klavír do mě doslova bušil a zasahoval do hlubin duše i těla. Když tvoříte, myslíte na posluchače nebo je to prvně Vaše potřeba, kterou sledujete a jdete za ní?
Nemyslím na posluchače a není to nic povýšeneckého. Zkusím to vysvětlit. Myslím, že člověk, který tvoří, musí pustit ven něco, za čím si stoprocentně stojí. A teprve v té chvíli se to stává autentickým. Já nejsem schopna vypouštět něco, za čím si nestojím. Mám s tím obrovský problém, mám zkušenosti např. s tím, že jsem se snažila „ohnout“ něco, co jsem chtěla vytvořit do určité estetiky, do možná většího mainstreamu, ale mně to nešlo. Pokud si to „neohmatám“ tak, že to miluji, že si za tím stojím, tak to nepustím. Teprve potom mohu myslet na to, koho to zasáhne. Když je někdo otevřený hudbě, tak ho to zasáhne. Je to stejné, jako když chceš někoho milovat, musíš milovat sám sebe. Nejde to přeskočit.
Při poslechu Vaší hudby mě okamžitě napadla jména Dusilová, Navarová. Říkala jsem si, jak je možné, že o téhle holce není skoro vůbec slyšet?!
Musím říci, že jsme s Lenkou spoluvytvářely Eternal Seekers (za toto album obdržela v roce 2008 Lenka Dusilová cenu Anděl jako zpěvačka roku – pozn. autora), dvě Baromantiky, kde jsem dávala dohromady celý tým. O mně bylo asi spíše slyšet v menších kruzích, myslím, že u nás je velmi malý počet lidí, kteří poslouchají instrumentální hudbu, nedej bože jazz, to je skoro pejorativní slovo. Samozřejmě se to začíná lámat mým zpěvem, filmovou hudbou. Chci svojí hudbou oslovit mnohem více lidí. PR atd. jsou věci, které se učím za pochodu a které se snažím pochopit, a též mi to samozřejmě vrtá hlavou, když se vrátím k vaší otázce.
Mluvily jsme o Bohuslavu Reynkovi. Co Vás vedlo k tomu zhudebnit jeho básně a s tím souvisí otázka – věříte v Boha?
V Boha věřím, ačkoliv se za posledních pár let zcela proměnilo moje vnímání toho, co je nad námi, přes místo, ve kterém jsem žila a byla jsem vychovávána do, řekla bych kulantně, velmi svobodnějšího pojetí Boha a toho, co mě převyšuje. Kdy jsem já sama v sobě našla nějakou svobodu ve víře.
Co pro Vás znamená svoboda?
Svoboda pro mě znamená, že se nenechám nikým a ničím zastrašit. Žádnou věroukou, žádnou mediální kampaní. Svoboda je to, že dokážu život žít tak, že si vytvářím vlastní realitu, která samozřejmě nemá zasahovat jiným lidem do jejich prostoru. Není tam strach a trest.
Ještě k tomu Reynkovi. Když jsem byla zasažena smrtí a dočasností chodu života, určitě mi byl bližší i tehdy, kdy jsem se více transformovala z minulosti víry, kterou známe z naší evropské tradice. Vnímám silně jeho básnické projevy, ale dnes už vím, že se k tomu nejspíš nebudu vracet.
Jak jste již poznamenala, jazz a blues nejsou jednoduché styly. Jak jste se k nim propracovala a vzala je za své?
Proč každý z nás tíhne rovnou k něčemu, co nemá ani analyticky pojmenované, to stále nemám zodpovězené. Já jsem začala hrát v křesťanské kapele na klávesy, když mi bylo dvanáct, zpívala jsem, psala jsem si písničky. V té době jsem milovala Michaela Jacksona, Madonnu, New Kids on the Block, Stinga, táta mi pouštěl Abbu, Eltona Johna a poté jsem ve čtrnácti nastoupila na klasickou skladbu. Byla jsem vhozena do jiného světa. Pralo se ve mně to, že miluji pop, ale dělám klasiku, píšu a učím se poslouchat muziku úplně jinak, snažím se milovat něco, co mi do té doby neznělo dobře. Popisuji to tak, aby to bylo pochopitelné. Z toho vzniklo to, že mě během studií na konzervatoři začal bavit jazz pro svoji rytmičnost, svobodu, improvizaci a harmonii. Poté jsem tři roky studovala jazzovou kompozici a aranžování v Americe.
To mě zajímá. Proč zrovna tam? Je to vyhlášená škola?
Není to vyhlášená škola. My už jsme tenkrát byli s manželem v Praze, on ještě dodělával ČVUT a zároveň jsme oba byli na „ježkárně“ (Konzervatoř Jaroslava Ježka – pozn. autora). Chtěli jsme vycestovat někam pryč, tehdy se ještě tolik nejezdilo studovat do Evropy, ale byla možnost jet do té Ameriky na univerzitu UMASS ve státě Massachusetts.
A to byl jaký rok?
Rok 2001, dva týdny před 11. zářím, což bylo velmi zajímavé prožívat tento útok v Americe, o polovinu spadnul dolar. My když jsme odjížděli, měli jsme pár dolarů v kapse. Jeli jsme studovat školu státní, kterou jsme si mohli dovolit. Byl tam určitý poplatek za semestr, ale měli jsme možnost pracovat ve škole jako asistenti, takže se to dalo přežít. Bylo to úžasné období poznávání úplně jiné kultury, za tři hodiny jsme byli v New Yorku, kde jsme chodili na koncerty. Na základě této zkušenosti jsme v Čechách stáli za vznikem prvního vysokoškolského studia jazzové interpretace v Brně. To bylo zajímavé, že do té doby u nás nikdo neměl M.M. titul. Přestože tady byli skvělí jazzmani, tak ta možnost studia tu nebyla. Oslovil nás tehdy Ivo Medek, což byl tehdejší děkan a poprosil nás, tedy hlavně Patrika, protože já jsem v té době byla těhotná s prvním synem, aby vymyslel kurikulum, osnovy. Po schvalovacích kolečkách se to, myslím v roce 2008, spustilo.
Takže Vy jste byli rodiči první vysokoškolské katedry u nás.
My jsme byli takoví pionýři. Praha to dlouho nevydržela a brzy vzniklo i zde jazzové oddělení. Do té doby opravdu nebylo možné studovat v jazzové interpretaci bakalářské studium. Dnes už je možné magisterské a myslím, že se řeší i doktorské.
Odnesla jste si z pobytu v Americe poznání, které je platné dodnes?
Rozhodně je to věc, kterou jsem jako správná Češka ze začátku těžce nesla. Kdykoliv jsme měli vystoupení v rámci jazzové katedry, přišli potom za mnou lidé a říkali, „good job“ a já jsem byla naštvaná, proč mi to říkají, já vím, jak jsem zahrála, stálo to za prd. Opravdu jsem to špatně nesla do té doby, než jsem pochopila, že oni se chtějí navzájem podpořit, ale já přijela ze země, kde říct o sobě, že něco umíš, bylo špatně, do země, kde za málo, co umíš, můžeš říkat, že jsi nejlepší. Takže z extrému do extrému řekla bych.
Měla jsem velkou krizi, kdy jsem si myslela, že muziku nebudu dělat, že mi to nejde. Později jsem se dostala do stavu přijetí, že každý má nějaký talent a musí na tom pracovat. Když jsem se vrátila a lidé po mně chtěli radu, snažila jsem se nejdřív spíše hledat pozitiva, podpořit je a ne potopit. Samozřejmě umím být konstruktivně kritická.
Také jsem tam učila kamaráda, se kterým jsem stále v kontaktu, soukromě hodiny piana. Je mu skoro osmdesát, bývalý profesor fyziky a já ho učila jazzový klavír. Postupně mi začal zvyšovat výplatu a mě to hrozně překvapilo, protože to v našich končinách není úplně obvyklé, tady se lidé snaží ceny stále snižovat, ale on říkal, ty jsi prostě skvělá, já ti chci platit víc, protože si to zasloužíš. No a k tomu mi sehnal další studenty, které jsem učila, s velkou nadsázkou se dá říct, že se stal takovým mým managerem.
Možná to je hloupá otázka, ale co znamená kompozice pro hudebníka, co je stavebními kameny?
Ne, to je hezká otázka. Já myslím, že to je: řemeslo, vkus, pokora a cit pro proporci. Asi tyto čtyři věci, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, díky za podnět.
Měla jsem nachystanou otázku, trošku souvisí s tím, o čem jste se již zmínila při pobytu v Americe. Došla jste někdy na křižovatku, kdy jste si říkala, jestli tohle nedám, tak to zabalím.
Ano, tehdy to bylo nejsilnější. Nechtěla jsem ani hrát studentům na koncertě. Jednou mi můj profesor, výborný saxofonista, přinesl knížku Effortless Mastery od Kenny Wernera, který hodně píše o tom, jak moc jsme v zajetí určitých vzorců negativity a odsuzování, jsou tam popsané i meditace. Ráda bych, kdyby ji někdo přeložil, protože ta kniha mi hodně pomohla.
Zůstaňme na americké vlně a řekněte mi, na co jste hrdá?
No dobře… na co jsem hrdá…
Co Vás činí šťastnou. To je jednodušší.
Činí mě šťastnou, když mohu tvořit. Vím, že kdyby mě chtěl někdo zničit nebo mi říct, že je něco jako kreativní důchod, tak končím. Když to přenesu, tak já tvořím svůj vlastní život, kde je jasné, že jsem hrdá na rodinu, na své dva syny. Možná, že když něco chci vytvořit, tak si za tím jdu do té doby, než se mi to podaří, na to jsem hrdá.
Máte ráda ticho?
Mám. Já si dokonce dost málo doma pouštím muziku. Mám gramofon, starou Teslu, tu si teď pouštím víc, ale v tichu jsem velmi ráda a jsem také hodně ráda sama.
Lidé se bojí být sami a v tichu.
To asi ano. Ale já to mám ráda. Čerpám tam, přemýšlím, vlastně nejsem sama, protože jsem se svými myšlenkami. Samozřejmě nirvána by byla, kdybych se dostala do stavu meditace, do neutrálu, do nuly, což se mi podařilo možná na nějakých meditacích, které jsem zkoušela, ale bylo to na krátkou dobu a bylo to krásné. Takže i v tom tichu, které je přehlušováno myšlenkami, se jich chytám a jsem s nimi ráda.
Co zajímavého Vás čeká? Na čem pracujete?
Pracuji na novém albu, které chci vydat příští rok. Nejsem jako Woody Allen, že bych vydávala každý rok, ale teď každé dva roky vydávám vlastní album. Bude premiéra filmu Zátopek, pracuji jako producentka na albu Vojty Nýdla, což je klarinetista a jedinečný zpěvák z Clarinet Factory. Nyní jsem dodělávala taneční představení, audioknihu… Je tam toho víc, mám takový „to-do list”. Rýsují se další hodně zajímavé spolupráce a taky chci do konce roku vydat soundtrack k Dukle61. Do roku 2023 mám jasnější plány… :-))))
Co byste popřála sobě a nám všem do budoucnosti?
Vždy přeji, abychom zůstávali ve vděčnosti, to přeji hlavně sobě, protože mi to někdy moc nejde a často z toho unikám, a abychom zůstali v přítomném okamžiku. To je další můj objev této skutečnosti, že to je jediná realita. Když člověk není v tom okamžiku, dostává se do obrovských nepohod, vnitřních i vnějších, protože řeší minulost, kterou může řešit, ale jen analyticky, a když na něčem lpíš, co se nesplní, tak tě to také dostane do nepohody. Já si pouštím a čtu Eckharta Tolleho. To přeji lidem, vděčnost a prožívání přítomného okamžiku.
Děkuji za rozhovor.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
