Proruští politici nenechají na Ukrajincích nit suchou. „Ať táhnou zpátky“, říkají. Zaměstnavatelé naopak prosí vládu, aby jim usnadnila u nás zůstat. Sotva najdeme větší rozpor mezi iracionální nenávistí a pragmatickým národním zájmem. Útočit na lidi, kteří utíkají před válkou, nijak nás neohrožují a ještě pro nás vydělávají, je samo o sobě nemorální. Ale i hloupé, protože bez těchto nových pracovních sil by se naše země ocitla do značné míry ochromená a také bychom neměli žádný ekonomický růst. Potřebujeme je.
Útoky různých extremistů, komunistů, SPD, ale bohužel částečně i hnutí ANO vůči Ukrajincům nabývají na intenzitě. Tyto strany cílí na tu část občanů, kteří reagují na jejich negativní kampaň, jsou unaveni dlouhou válkou, odmítají jakoukoli pomoc napadené zemi a mají pocit, že na uprchlíky doplácejí. Jde o začarovaný kruh. Demagogická protiukrajinská propaganda na jejich potenciální voliče zabírá, ti jsou pak naštvaní a vytvářejí politickou poptávku, která vede k ještě intenzivnějšímu strašení a tak pořád dokola…
Na první pohled je jasné, že ti, kteří takto nasazují na uprchlíky z Ukrajiny, jsou v rozporu s etickými zásadami. Tito lidé utíkají před skutečnou válkou, jsou nám kulturně blízcí a my jsme přece v době masivního přílivu migrantů z muslimských zemí, kterých jsme se báli a odmítali je, slibovali, že tyto naopak přijmeme. Je jen dobře, že plníme slovo, což mimo jiné využijeme coby pádný argument, až bude v Evropské unii opět hrozit přerozdělování běženců z Blízkého Východu a Afriky. A kromě toho: my na Ukrajincích vyděláváme.
Když poskytnete nový domov stovkám tisíc válečných uprchlíků, asi nečekáte, že vám z nich „něco kápne“, spíše počítáte, kolik miliard vás to bude stát. Na zajištění přístřeší, na sociálních dávkách a dalších službách. V tomto případě je to ale jinak. Nutné počáteční náklady z roku 2022 se nám začaly rychle vracet. Nyní už jsme dokonce v plusu i když počítáme pouze daně a odvody, jež zaplatí do státní kasy ukrajinští pracovníci oproti sociálním výdajům, které s nimi máme. Ve skutečnosti však profitujeme daleko víc.
Zdá se to neuvěřitelné, ale čtyři z pěti práceschopných běženců mají opravdu zaměstnání. V lednu pracovalo přes 150 tisíc osob s dočasnou ochranou. Když to přepočteme na průměrný přínos jednoho pracovníka, tak se dostaneme k číslu 240 miliard, které Ukrajinci utíkající opřed válkou přidávají k českému hrubému domácímu produktu. Z něj třetina končí v příjmech státního rozpočtu a zdravotním pojištění, což je suma 80 miliard. O šedesát pět miliard více, než těmto běžencům vyplácíme.
Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí za rok 2024 u ukrajinských uprchlíků výdaje 15,5 miliardy a příjmy z daní a odvodů 23,5 miliardy korun. Z čehož vychází kladné saldo osm miliard korun. Již tohle je fantastický výsledek, takové Německo na svých „Syřanech“ prodělává kalhoty. Nemluvě o tom, jak drasticky příchozí z muslimských, případně afrických zemí zvyšují kriminalitu a zhoršují bezpečnostní situaci v zemi. Ukrajinci oproti tomu mají o něco nižší zločinnost než Češi a navíc ještě pracují.
Jeden by čekal, že v době, kdy vymíráme, chybějí nám stovky tisíc pracovníků a mnohé profese Češi ani nechtějí vykonávat, stát po Ukrajincích „hrábne všem deseti“ a udělá všechno pro tom aby zde maximum z nich udržel natrvalo. Ale chyba lávky. Podmínky programu pro získání dlouhodobého pobytu jsou schválně nastaveny natolik přísně, že je splní patnáct, maximálně dvacet procent těch, kteří řádně pracují a nežijí z dávek. Proč to tak je? Odpověď zní neuvěřitelně: byrokraté zkrátka „nestíhají“.
Ano, čtete správně, naše veřejná správa, která je předimenzovaná a stojí nás strašné peníze, je tak málo výkonná, že nám neumožní ani tak prostou věc, jako zpracovat všechny žádosti lidí, které zde nutně potřebujeme. Když si vezmeme, že ministerských úředníků je nějakých 76 tisíc a jejich platy spolknou takových padesát miliard, tak je otázka, zda nám nejsou mnohem méně užiteční, než Ukrajinci. Z nichž většina bude dále žít v nejistotě. Možná se raději vrátí domů i ti, kteří by zde jinak zůstali. Nebo je sami odsuneme.
Až skončí válka, přestane platit i režim dočasné ochrany. Pokud do té doby nezvládneme pracujícím uprchlíkům vyřídit trvalý pobyt, ocitnou se v právním vakuu a ztratí legální nárok zde být. Toho se děsí zaměstnavatelé a apelují na vládu, aby včas zreálnila podmínky pro zisk rezidenčního statusu. Jinak by se mohlo stát, že řada odvětví pocítí akutní nedostatek pracovních sil. Zřejmě i ti, kteří nyní na Ukrajince nadávají, by se chytili za nos, až by se bez nich ani nedopravili autobusem do práce, či nekoupili rohlíky.
Kromě nenávistné a hloupé části opozice zde selhává rovněž vláda. Jednak nečelila agresivní negativistické kampani, která vykreslila Ukrajince v černých barvách – a to v rozporu s realitou – jednak se nechá komandovat línými úředníky, místo aby sama stanovila pravidla pro získání dlouhodobého pobytu. Což může mít dokonce dvojí špatné dopady. Nejen, že nám hrozí ztráta stovek tisíc pracovníků, ale když stát nezlegalizuje jejich pobyt zde, nahraje tím extremistům, kteří získají nové náboje do svých hnojometů.
S Ukrajinci jsme měli štěstí. Udělali jsme dobrou a správnou věc a ještě z toho máme zisk. Kdybychom si kvůli neschopné státní správě nechali utéct šanci zachovat se morálně a ještě si zvýšit prosperitu, šlo by o trestuhodnou chybu. Tím větší, že navíc by proruští politici dostali do rukou špinavé propagandistické granáty. Vláda má možnost napravit omyl, zachovat se chytře a zároveň mravně. A nebo to nechat těm, co by jednali právě opačně, tedy Okamurovi, Konečné a spol. Jakou cestu zvolí?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
