Co uděláme s daněmi? Co s rozpočtem? Co s podporou podnikání? Nevíme, odpovídají vesměs politické strany. Ignorování základů ekonomiky podtrhuje fakt, že buď nemají žádné programy, nebo jen heslovité, či je chtějí představit těsně před volbami. Zjevně aby zabránily diskusi o nich. Je to ještě horší, ony vlastně ani nevědí, co by měly chtít a proč!
Jaký to rozdíl oproti 90. letům, kdy národohospodářská politika tvořila páteř partajních nabídek, základ volebního klání! Vítejte v novém světě, kde tvorba bohatství asi už nemá význam.
Napřed tu byl jen Klaus. Pak ještě Zeman. Pak přišli Topolánek s Klausem. A pak… opravdu už nic moc. Přesto se ještě (možná tak nějak ze zvyku), držela hospodářská politika vysoko v žebříčku stranických (a i voličských) priorit. Nicméně partaje se víc a víc odchylovaly od svého původního smyslu – tedy být továrnou na myšlenky, pro něž se snaží získat podporů občanů a když uspějí, tak je realizují ve vládě. Dominovat začaly populismus, negativismus, utilitarismus, hodnotová a věcná vyprázdněnost.
Ve jménu čeho se dnes vládne? Existují dva vůdčí principy: „vydoj z toho, co jde“ a „díky za každé nové ráno“. Čest výjimkám, ale ve svém celku působí česká politická krajina uboze, vyprahle, zdevastovaně. Na státníka nenarazíš. A jeden si i zdráhá používat (stále ještě čestné) slovo politik. Na jazyk se mu dere ne právě pochvalné „politikář“. Důsledky této fatální absence ducha vidíme: žijeme s podstaty, ekonomika jede pouze setrvačností, vrší se odkládané problémy – a samozřejmě i dluhy.
My pravičáci jsme si mysleli, že je to vina Andreje Babiše. Jeho chamtivosti a bezhodnotovosti, jež ho vedou „cestou nejmenšího odporu“ k co největšímu voličskému zisku a bezskurpolóznímu nákupu hlasů i za cenu pádu do rozpočtové pasti v deficitním pekle. Ne, že bychom se v tomto spletli. Ale mýlili jsme se v naději, že „naše“ vláda bude zásadně jiná. Jenže není. Rozdíly v přístupu k rozpočtu ze strany Aleny Schillerové a Zbyňka Stanjury jsou zanedbatelné. Nápady na rozhýbání ekonomiky u obou kabinetů nula.
A cynicky řečeno: Babiš byl možná posedlý čerpáním, třeskutý populista a sobec, ale aspoň měl zkušenost s podnikáním a někteří jeho lidé také. V současné vládě není takový nikdo. Někteří si dokonce myslí, že minulá sestava byla odborně zdatnější. Vyvracet jim to nebudu, i kdy pro mě spíše platí „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“. Už plichta ovšem znamená obří selhání „pravice“. Protože porazit Babiše v národohospodářských otázkách mělo být přece snadné…
Není divu, že volební souboj, která nás čeká, vyžaduje od příznivců zodpovědné a prozíravé ekonomické politiky velké sebezapření. Možná bychom se měli zakousnout do kusu dřeva, jako kdyby nám amputovali ruku. Samozřejmě pravou. Tou bychom měli hlasovat… Jenomže ta bolest je nesnesitelná. Říká se jí fantomová – když vás bolí končetina, kterou už ve skutečnosti nemáte. Není divu, že se stovky tisíc pravičáků zdráhá příjít, dokonce vzdor tomu, že hrozí nástup prokremelských sil k moci.
To je tak složité navrhnout razantní konsolidaci veřejných financí, snížit daně pracujícím rodinám a živnostníkům, zrušit byrokracii? No, asi ano. To první tato vláda neprovedla a místo slíbeného jednoho procenta snižovala strukturální deficit desetkrát pomaleji. V druhém případě udělala pravý opak a strašně tím naštvala své klíčové voličské skupiny. Nejméně pochopitelné pak je, že nevyšla vstříc dokonce ani prezidentovi Hospodářské komory, jímž je člen ODS Zdeněk Zajíček, který měl hotový celý balík reforem…
Ano, pořád je to za Fialy lepší než za Babiše. Deficit poloviční, inflace místo deseti jen nad dvěma procenty, úřady sice nikdo neprovětral, aspoň z nich však zmizel systémový konflikt zájmů. Jenomže nestačí být lepší, než levicoví populisté, my chtěli aby pravicový kabinet byl dobrý. Měli jsme to slíbeno. Doufali jsme v to. Co jsme místo toho dostali? Mlácení prázdné slámy, nepochopitelné zdražení života pracujícím rodičům s dětmi a drobným podnikatelům, vyšší korporátní daně.
Vláda se ani nepokusila zlepšit si technický i umělecký dojem ze svého vystoupení. Ani v kampani nehodlá nic nabídnout. Na daních se prý ani neshodla, takže tuto kapitolu úplně škrtne z programu. A ten nám stejně jako ANO představí až těsně před volbami. Asi abychom v něm nestihli najít mouchy. Tohle je strašné zklamání. V české kotlině jsme tak nějak zvyklí volit menší zlo a zvláště to platí pro nás pravičáky, protože máme zkrátka „náročný vkus“. Ale tentokrát jde přímo o brutální citové vydírání.
Proč máme volit Fialu a spol.? Protože Rusko. Má to být jediný důvod? Jistě, nechceme, aby se k moci dostaly prokremelské slepence kolem SPD a Stačilo! Ale vážně to má být všechno? Nic dalšího se nám nenabídne? Kromě obligátního antibabiše (přičemž on sám je prozápadní, ne provýchodní)? Ano, já vím, víc by nás zadlužil a rovněž sdílím polarizaci voličů do dvou táborů. Jenom upozorňuji, že když bude pravice bojovat stejnými zbraněmi, jako levice, tak prohraje – prostě proto, že na levičáky tento styl zabírá lépe.
Vymezování se vůči Babišovi a Putinovi (jakkoli samozřejmě správné) nyní stačí koalici SPOLU na sotva 20 % voličů. Chtělo by to přidat také nějaké „maso“, tedy solidní a uvěřitelný program cílící na daně, rozpočet a podnikání. Soupeři ho tolik mít nemusejí (i když by také měli), jejich voliči ho tolik nepoptávají, jim jde hlavně o přerozdělování. Problém je, že když vinou absence dobré ekonomické strategie ono bohatství nevznikne, nebude co dělit. Máme si my pravičáci dát inzerát: „Hledá se národohospodář“?
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
