Pokud bychom měli v programech politických stran hledat zaručená klišé, jedním z nich by byla bezpochyby „nutnost investovat do vědy a výzkumu“. Jak před pár dny upozornil Český statistický úřad, růst výdajů na vědu a výzkum pokračoval v roce 2020, když v absolutní hodnotě dosáhl historicky rekordních 113,4 miliardy korun.
Největší podíl (přes padesát osm procent) míří do výzkumu v podnicích, následuje zhruba třicet čtyři procent jako podpora domácích veřejných pracovišť (např. univerzity), zbytek generují zahraniční veřejná pracoviště (cca šest procent) a ostatní složky výzkumu (méně než jedno procento). Kvůli pandemickému poklesu ekonomického výkonu se výdaje vztažené k HDP dostaly těsně pod dvě procenta, což je číslo, nad kterým se západní ekonomiky pohybují pravidelně. Tlak na veřejné finance a ekonomické oživení však zřejmě způsobí návrat relativního podílu výdajů na vědu a výzkum zpět k hodnotám mezi 1,7 až 1,9 procenta HDP.
Graf: Celkové výdaje na vědu a výzkum
Zdroj: ČSÚ
Byť je tento poměrový ukazatel jistě důležitý, nepovažuji jej za klíčový. Na českém výzkumu je mnohem důležitější jiná věc, a sice (ne)schopnost přenášet výsledky výzkumu do praxe. V tom nepochybně hraje důležitou roli vysoký poměr investic do výzkumu přímo v podnicích, z nichž nejvíce podpory míří do automobilového průmyslu a ICT – hned dvacet šest podniků vynaložilo na výzkum přes 500 milionů ročně. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že dvacet jedna z těchto podniků je pod zahraniční kontrolou. Jinými slovy: Za peníze českých daňových poplatníků se ve výzkumu produkují výsledky, které nemusejí pro českou ekonomiku znamenat skutečný impulz v podobě hojně skloňované vysoká přidané hodnoty ve výrobě, ale jsou exportovány jinam.
To by samo o sobě samozřejmě nemuselo být špatné: Když se stane Česká republika centrem výzkumu pro odvětví výroby automobilů, ICT, farmacie nebo kybernetické bezpečnosti, bude to splněný sen všech, komu záleží na ekonomickém rozvoji naší země. K tomu je ale třeba splnit důležitou podmínku, a sice efektivní nastavení spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem. Ano. Toto je další klišé, které jste určitě slyšeli. Ale je naprosto zásadní.
Pokud se podíváme na statistiky doktorátů ve vztahu k prováděnému výzkumu, vidíme, že zatímco ve veřejných výzkumných pracovištích mělo v roce 2020 doktorský titul (a vyšší) přes šedesát procent pracovníků, v soukromých podnicích je to pouze pět procent lidí, kteří se výzkumu a vývoji věnují.
Pokud doktorát vnímáme jako signál k tomu, že se chce člověk ve své kariéře věnovat výzkumu, vývoji nebo (alespoň částečně) působit v akademické sféře, je evidentní, že se mezi veřejnými pracovišti a soukromými podniky otevírají pomyslné nůžky naprosto zásadně. Výzkumná pracoviště v soukromém sektoru evidentně nepřisuzují doktorátu významnou váhu (jinak by podpora získávání doktorátů ze strany firem pro jejich zaměstnance byla nepochybně vyšší), tím pádem se ztrácí přirozená vazba mezi podniky a univerzitními pracovišti. Obě skupiny jedou po vlastních kolejích, čest několika výjimkám.
A to nám pak signalizuje pointu, na kterou nezávislé kontrolní mechanismy upozorňují celou dekádu – přidaná hodnota drtivé většiny výzkumných projektů v praxi je v lepším případě obtížně měřitelná, v horším případě nulová. Projekt je dokončen, výstupy publikovány ve vědeckých periodicích různé kvality, a jde se na další projektovou žádost.
Pokud nová vláda chce v oblasti terciárního vzdělávání přinést skutečnou změnu, neměla by se spokojit s prostými ukazateli, jako jsou výdaje na výzkum nebo jejich poměr k HDP. Je třeba se začít firem ptát: Potřebujete doktorandy z našich univerzit? A potřebujete naše výzkumná pracoviště? Proč ne? Za jakých podmínek ano? A co pro to můžeme udělat?
Jiné cesty zkrátka není…
ALEŠ ROD, ekonom a vysokoškolský pedagog. Pracuje jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz.
Foto: Pixabay
Zdroj: Aleš Rod
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
