V souvislosti s rozvojem cestovního ruchu a online prostředí lze v posledních letech zaznamenat rapidní nárůst platforem a celkově služeb spočívajících v poskytování krátkodobého ubytování ze strany vlastníků domů či bytů.
Poskytování krátkodobých ubytovacích služeb není v našem právním řádu komplexně upraveno, v důsledku čehož jsou tyto podmínky pro adresáty nesrozumitelné, a vlastníci se tak při poskytování služeb často dostávají do rozporu zejména s právní úpravou obsaženou ve stavebním zákoně a návazných prováděcích právních předpisech. Tato právní úprava totiž striktně rozlišuje mezi pojmy stavba pro bydlení a stavba ubytovacího zařízení.
Úvodem je tedy vhodné v krátkosti oba tyto pojmy odlišit. Stavbou pro bydlení se rozumí taková stavba, jejíž více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena, jinak řečeno stavba vybudovaná za účelem dlouhodobého bydlení. Stavbou ubytovacího zařízení se naopak rozumí stavba nebo její část, ve které je veřejnosti poskytováno přechodné ubytování a služby s tím spojené. Jsou jimi tedy různé penziony či hotely, přičemž zde stavební předpisy přímo uvádí, že se nejedná o bytové a rodinné domy a stavby pro rodinnou rekreaci.
Rozhodujícím faktorem možnosti užívání nemovitosti pro účely krátkodobých ubytovacích služeb s ohledem na výše uvedené je, zda byla stavba zkolaudována pro bydlení či pro poskytování ubytovacích služeb, když každý způsob užívání zakládá rozdílné povinnosti, ať už daňové, hygienické či další.
Vlastníci bytů však velmi často tyto dva pojmy nijak nerozlišují a poskytují krátkodobé ubytovací služby, přestože vlastní bytovou jednotku, rodinný dům či celý bytový dům, který je zkolaudován jako stavba pro bydlení, což ve svém důsledku vede ke sporům mezi vlastníky nemovitostí nabízených v rámci sdíleného ubytování se sousedními vlastníky.
Obdobný spor byl v nedávné době řešen i na území Městské části Praha 1. Vlastnice bytové jednotky v bytovém domě, v němž se nacházejí dva byty užívané pro účely poskytování krátkodobých ubytovacích služeb zahraničním turistům, podala podnět na příslušný stavební úřad z důvodu užívání bytových jednotek v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.
Stavební úřad v návaznosti na to provedl kontrolu, v rámci níž shledal užívání bytových jednotek v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a následně vyzval jejich vlastníky k bezodkladnému ukončení nedovoleného užívání. U jednoho z bytů posléze došlo k nápravě, vlastník druhého z nich však podal proti rozhodnutí stavebního úřadu opravný prostředek. O opravném prostředku k dnešnímu dni sice nebylo rozhodnuto, avšak vzhledem ke skutečnosti, že oba byty byly shodně zkolaudovány jako stavby pro bydlení a byly užívány totožným způsobem, lze s přihlédnutím k rozhodnutí stavebního úřadu ve vztahu k druhému z bytů, který je již využíván v souladu s kolaudačním rozhodnutím, očekávat, že odvolání rovněž nebude úspěšné. V opačném případě by totiž došlo k porušení jedné ze základních zásad správního řízení, a to že v obdobných případech má být rozhodováno obdobně.
Z tohoto případu lze vyvodit závěr, že přestože sdílené ubytování prozatím není v České republice komplexně právně upraveno, mohou se vlastníci nemovitostí úspěšně bránit před neoprávněným užíváním okolních nemovitostí a s ním souvisejícími negativními doprovodnými jevy. I pro vlastníky nemovitostí, kteří mají zájem poskytovat své nemovitosti ke krátkodobému ubytování, lze na základě analyzovaného případu identifikovat doporučení a právní kroky, které uvedou jejich počínání do souladu s právním řádem.
Ať už jste vlastníkem nemovitosti sousedící s nemovitostí užívanou v rozporu s kolaudačním rozhodnutím či vlastníkem nemovitosti, který má zájem poskytování krátkodobého ubytování legalizovat, neváhejte se proto obrátit na advokátní kancelář MAZEL PARTNEŘI.
Foto: Pixabay
Zdroj: AK Mazel
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
