Zahraniční dluh České republiky se v prvním čtvrtletí 2025 vyšplhal na 5,303 bilionu korun, což je o 31,9 miliardy více než na konci loňského roku. Přestože jsme v čisté věřitelské pozici, růst dluhu, tažený především soukromým sektorem, vyvolává otázky. Je to varování, nebo jen přirozený vývoj v globální ekonomice?
Podle nejnovějších dat České národní banky (ČNB) dosáhl zahraniční dluh České republiky k 31. březnu 2025 hodnoty 5,303 bilionu korun. To je o 31,9 miliardy více než na konci roku 2024 a meziročně dokonce o 320,9 miliardy více. V absolutních číslech jde o částku, která odpovídá zhruba 65,4 % našeho HDP. Je to hodně? Máme se bát?
Co je to zahraniční dluh a proč roste?
Zahraniční dluh představuje souhrn všech dluhových závazků, které mají čeští rezidenti – tedy vláda, firmy i domácnosti – vůči zahraničním věřitelům. Nezahrnuje jen státní dluh, ale i půjčky soukromých firem nebo bank. A právě soukromý sektor je hlavním tahounem růstu. Podle ČNB tvoří 77,7 % celkového dluhu, přičemž největší nárůst – o 29,5 miliardy korun – přinesly mezipodnikové půjčky v rámci přímých zahraničních investic. Jinými slovy, české firmy si půjčují od svých zahraničních mateřských společností. Bankovní sektor, včetně ČNB, přidal dalších 6,7 miliardy k dluhu a tvoří 37,7 % celkové zadluženosti. Zajímavé je, že dluh vládních institucí naopak mírně klesl o 4,4 miliardy korun a tvoří jen 15,7 % celku.
Proč tedy dluh roste? České firmy a banky nacházejí výhodnější podmínky financování v zahraničí než doma. Vyšší úrokové sazby v ČR v posledních letech motivují hledat levnější kapitál jinde. Oproti loňsku, kdy dluh vzrostl o rekordních 461 miliard korun, je letošní nárůst mírnější, ale trend pokračuje.
Jsme věřitelé
Přestože čísla vypadají hrozivě, není všechno tak černé. Klíčový ukazatel, čistý zahraniční dluh, je u nás záporný – konkrétně -810,2 miliardy korun, což odpovídá 10 % HDP. Co to znamená? Že vůči zahraničí máme více pohledávek než dluhů. Jsme tedy v čisté věřitelské pozici, což je známka určité makroekonomické stability. Jak ukazují data ČNB, tato pozice se oproti minulosti ještě zlepšila. Přesto schodek investiční pozice vůči zahraničí – tedy rozdíl mezi našimi aktivy a pasivy – vzrostl o 140,9 miliardy na 716,4 miliardy korun. To signalizuje, že zahraniční investoři u nás drží více aktiv, než my v zahraničí.
Když se podíváme na strukturu dluhu, zjistíme, že vláda tentokrát není hlavním viníkem. Naopak, její zadlužení mírně kleslo. Hlavní roli hraje soukromý sektor, kde dominují vklady a půjčky od dceřiných podniků – tvoří 55,6 % dluhu. Přinejmenším polovina dluhu má navíc splatnost delší než jeden rok, což snižuje okamžité riziko neschopnosti splácet. Ale co když se globální úrokové sazby zvednou? Nebo když dojde k měnovému šoku? Kritici upozorňují, že rostoucí dluh soukromého sektoru může být časovanou bombou, zatímco optimisté zdůrazňují naši věřitelskou pozici a diverzifikovanou strukturu dluhu.
Za zmínku stojí i politický kontext. Rok 2025 je volební, a tak se téma dluhu a fiskální odpovědnosti stává horkým bramborem. Vláda slibuje konsolidaci veřejných financí, zatímco Evropské instituce a Národní rozpočtová rada volají po udržitelném hospodaření. Kdo má pravdu? A jak moc nás může ovlivnit nedostatek informací o tom, kdo vlastně drží naše státní dluhopisy?
Podíváme-li se zpět, zahraniční dluh ČR roste už deset let. Jen v roce 2024 přidal rekordních 461 miliard korun a dosáhl 5,271 bilionu. Dnes jsme o další krok dál. Historicky se ale pořád držíme v přiměřených mezích ve srovnání s jinými státy střední Evropy. Podle možných scénářů, které zmiňují ekonomické analýzy, máme před sebou tři cesty. V tom nejlepším případě bude HDP růst kolem 2 % ročně, inflace a úrokové sazby klesnou a dluh se stabilizuje. V neutrálním scénáři nás čeká mírný růst dluhu s přetrvávajícími nejistotami. A v tom nejhorším? Globální recese, geopolitické krize a odliv kapitálu by mohly podíl dluhu na HDP výrazně zvýšit.
Co z toho plyne pro nás všechny?
Zahraniční dluh není něco, co bychom měli ignorovat. I když jsme v čisté věřitelské pozici, růst dluhu – zejména v soukromém sektoru – může mít nepříjemné dopady. Vyšší náklady na obsluhu dluhu mohou omezit možnosti vlády investovat do školství, zdravotnictví nebo infrastruktury. A co víc, pokud by se ekonomická situace zhoršila, mohli bychom to pocitit všichni – třeba přes vyšší daně nebo omezené veřejné služby. Existuje i riziko, že zahraniční investoři začnou být nervózní, což by mohlo oslabit korunu.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Josef Neštický