Otepluje se planeta a může za to člověk? To není správně položená otázka. Princip předběžné opatrnosti nám říká, že raději máme počítat se zvýšením teploty, možná i výrazným – a připravit se na to, abychom mu dobře odolali.
Evropští politici neustále varují před klimatickou krizí, ale v praxi jednají tak, jako by nikdy neměla nastat. Opatření, jež EU přijímá k rychlému snižování emisí, nás totiž připravují o průmysl, o technologie a peníze, bez nichž nemáme šanci čelit změnám klimatu. Jemuž sebezničením ani nepomůžeme.
Celá klima hysterie je úplně špatně. Zelení radikálové se zaměřují pouze na to, aby opanovali veřejnou debatu, vyvolali v lidech na Západě pocit viny a nasadili co nejdrastičtější opatření. Jakákoli. Jen aby působila co nejtvrději, byla co nejdražší a hodně nás bolela. Kdo protestuje, je “popírač”, “fosil”, ten, kdo “nechce nic dělat “pro záchranu planety”. Ve skutečnosti ti, na něž nakonec dopadne tíha vyřešit nejen dopady globálního oteplování, ale i lokální evropské deindustrializace, tedy podnikatelé, mají úplně jiné problémy.
Byznys je zvyklý na to přizpůsobovat se politickým rozhodnutím a regulacím. Bylo tomu tak vždy. Daně, obchodní zákoník, antimonopolní úřady, cla, zákony na ochranu spotřebitele a vůbec celá hospodářská politika, to vše do plánů podnikatelů výrazně zasahuje a oni jsou s tím srozuměni. Nechtějí protestovat, bouřit se, nebo snad dokonce demonstrovat s transparenty “chceme více uhlíku”! Ne, jen chtějí předpověditelné a rozumné podmínky, jež jim umožní investovat, rozvíjet výrobu a ekonomicky přežít.
Pokud politici říkají: máme klimatickou krizi a musíme s tím něco dělat, byznysmani to vezmou jako fakt. Zaznívá-li od vlád: vsadíme na modernizaci a inovace, tak si (přinejmenším ti odvážní a dynamičtí) pomyslí, že to je skvělé, protože se jim tím otevírají nové investiční a rozvojové příležitosti. Ale když se přijímají nesmyslná opatření, jejichž důsledkem je nedostatek elektřiny a rapidní zvýšení její ceny, vyhánění evropského průmyslu a podpora inovací v Číně, místo v EU, logicky z toho nejsou vůbec nadšení.
Jaké jsou výsledky dvou dekád války s uhlíkem, jak ji vede Unie (a už nikdo další ve světě, dokonce ani ne jiné západní země)? Globální emise CO2 a jeho koncentrace v atmosféře nadále prudce rostou, byť evropský příspěvěk klesl zhruba o třetinu. Úměrně tomu se ale snížila i naše průmyslová síla, stali jsme se daleko víc nezávislými na importech, zejména z Číny. Přestaly se budovat nové elektrárny a máme nedostatek zdrojů, což palčivě pociťujeme nyní, za energetické krize. Klimatu jsme nepomohli a sebe ničíme.
Bez ohledu na to, jak moc se klima mění a jak moc za to může člověk, evropská “léčba” nás zabíjí rychleji a jistěji, než nemoc. Místo aby unijní lídři reagovali správně a vyvodili poučení z toho, co nyní zažívají občané a firmy, a to vinou jejich vadné klima hysterické politiky, nedupli na brzdu, ale na plyn. Máme snižování emisí ještě zrychlit. Přičemž nástroji k tomu nebudou primárně investice do průmyslu a nových technologií, ale paušální zdražení všeho, včetně dopravy a bydlení, na něž se nově vztahují emisní povolenky.
Bruselská mašinérie tedy pokračuje ve špatném kursu a utužuje byrokratická opatření, místo aby se zamyslela nad tím, jak zlepšit klima pro evropské podnikání, neboť globální klima našich 8 % světových emisí “nevytrhne”. I kdybychom se rozhodli umřít a snížit je na nulu, ostatní velcí znečišťovatelé zvednou jejich produkci o víc. Potřebujeme udělat dvě zásadní změny: 1. jednat opravdu globálně a nesnažit se jet daleko před pelotonem – klidně v čele, ale s podporou ostatních za zády a 2. přestat si ničit průmysl.
Co se týká “uhlíkové” diplomacie, to je věc evropských politiků a přiznejme si, že jsou v tom katastrofálně neúspěšní. Jak dopadla poslední klimatická konference OSN? Ostatní země natáhly roku, aby jim EU vyplatila větší kompenzace za údajné dopady změn klimatu a ta se rovně jako jediná zavázala k ještě rychlejšímu snižování emisí (i když už dávno vede). Jinak neslíbil nikdo nic, dokonce ani odchod od uhlí, které si evropští klima hysteričtí politici tak strašně moc oškliví (i když nás momentálně zachraňuje).
Nechme však nyní zahraniční politiku stranou a podívejme se na to, co máme a musíme udělat my doma (ale neděláme). Především konečně opusťme nesmyslnou a škodlivou fascinaci uhlíkem a jeho emisemi. Sami klimatologové se brání nařčením, že oni stanovili onu “hranici smrti” na rok 2030, kdy údajně dojde k nevratným změnám a my se postupně upečeme. Ne, to je jen zkratka sloužící zeleným politikům k tomu, aby nás mohli strašit, ovládat a omezovat naše životy.
Ve skutečnosti mezinárodní klimatický panel mluví pouze o trendech. Ano, vědci radí, že máme udělat vše pro snižování emisí. Ale nepřicházejí s drastickými deadliny. Doslova říkají, že urputná snaha udržet oteplování na 1,5° oproti předindustriální éře je nesmyslná. Rovněž nabádají nesoustředit se pouze na skleníkové plyny, ale také na ochranu biodiverzity, na starost o krajinu, o lesy, o vodu. To vše jednak rovněž ovlivňuje klima a zároveň umožňuje lidstvu přežít i za vyšších teplot.
Jinými slovy: Rada klimatologů zní, vrátit se od klima hysterie ke staré dobré ekologii. Ostatně my musíme snižovat emise už proto, že kromě CO2 se do ovzduší dostávají jedy a pevné částice, kvůli nimž jsou lidé nemocní a předčasně umírají. A děláme snad to vše pro lidi? Nebo ne? Pokud ano, tak vsadíme na inovace, na investice do lepších technologií, do jádra a budeme zvyšovat konkurenceschopnost. Tím v důsledku i snížíme emise. Zatím však EU jen působí horší ekonomickou krizi, než je ta klimatická.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz