Varšava utrácí za armádu víc než kdokoli jiný v Evropě. Letos to má být 44 miliard eur, tedy 4,7 procenta HDP – nejvíc v celém NATO. Tanky, stíhačky, drony, ponorky, rakety. Polsko nakupuje všechno a rychle. Jenže většina peněz neputuje do polských zbrojovek, ale do Jižní Koreje a Spojených států. A to začíná být politický problém.
Nákupní horečka s jasným cílem
Od roku 2019 Polsko investovalo do ozbrojených sil téměř 150 miliard eur. Plán technické modernizace do roku 2035 počítá se stovkami miliard zlotých. Cíl? Armáda o půl milionu vojáků včetně záložáků a výzbroj, která dokáže čelit Rusku. „Zrychlení je nutné, musíme se vyzbrojit v ještě kratším čase,“ prohlásil koncem listopadu ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz.
Polsko po roce 2022 předalo Ukrajině velkou část své sovětské techniky a teď ji nahrazuje tím nejmodernějším, co trh nabízí. Čísla jsou závratná: až tisíc jihokorejských tanků K2 Black Panther, přes 350 houfnic K9 Thunder, 48 lehkých stíhaček FA-50. Z USA pak baterie Patriot, 300 tanků M1A1 Abrams, 32 stíhaček F-35 a – pozor – 96 útočných vrtulníků Apache. To je největší objednávka tohoto typu v historii. Přidejte švédské ponorky Saab A26 a máte před sebou zemi, která se přezbrojuje tempem, jaké Evropa nepamatuje od konce studené války.
Domácí průmysl? Stále v plenkách
Problém je v tom, že polské zbrojovky na tuhle vlnu nejsou připravené. Státní holding Polska Grupa Zbrojeniowa (PGZ) sdružuje přes padesát firem, ale v žebříčku sta největších světových zbrojařů se umístil až na 51. místě. WB Group, největší soukromý hráč, je ještě menší.
Za vším stojí studená válka. Sovětský svaz rozdělil výrobu zbraní mezi satelity tak, aby žádný z nich nebyl soběstačný. Polsko vyrábělo pancéřová vozidla, radary a ruční zbraně, ale ne motory, pokročilou munici ani moderní elektroniku. Po roce 1989 obranné rozpočty klesly na historická minima – v roce 2008 dosáhly pouhých 1,75 procenta HDP. Modernizace se zastavila.
Dnes se PGZ potýká s továrními halami z osmdesátých let, kde v zimě nejde svařovat, protože topení nefunguje. „Nemůžete stavět tanky v nevytápěné hale,“ konstatoval šéf PGZ Adam Leszkiewicz. Investice 850 milionů zlotých do závodu Bumar-Łabędy má umožnit výrobu tanků K2PL a houfnic Krab. Jenže to nezvyšuje kapacitu ani nepřináší nové technologie – jen umožňuje vůbec něco vyrábět.
Co Polsko umí a co ne
Polské firmy dokážou postavit vozidla, radary, krátké odpalovací rampy. Ale ponorky? Letadla? Moderní tanky? „PGZ nikdy nepostaví ponorku ani letadlo,“ řekl Leszkiewicz otevřeně.
I u munice jsou limity. Polsko chce vyrábět stovky tisíc kusů 155milimetrových granátů ročně. Donedávna jich zvládlo jen desítky tisíc. Přenosný protiletadlový systém Piorun vyrábí firma Mesko v počtu přes 1300 kusů ročně – tedy několik denně. Bojové vozidlo Borsuk má být dodáváno postupně: prvních 15 kusů v prosinci 2025, 33 v roce 2027 a 55 v roce 2029.
Oproti tomu Francie, Itálie, Německo, Švédsko nebo Británie mají integrovaný zbrojní průmysl schopný vyrábět prakticky cokoli – od ponorek po kulky.
Drony jako záchrana?
Varšava hledá mezery na trhu, kde může. Jednou z nich jsou drony a protidronové systémy. Polsko plánuje vybudovat celostátní protidronovou bariéru „během měsíců“ s využitím domácích radarů, vozidel a odpalovačů napojených na stávající systémy protivzdušné obrany.
„Tohle by mohla být první skutečná terénní protidronová bariéra v Evropě,“ prohlásil Arkadiusz Bąk, viceprezident PGZ. Polsko patří k hrstce zemí mimo USA, které provozují Integrated Battle Command System – software propojující různé radary a odpalovače do jednoho obrazu. Protože tuto páteř už má díky programu Patriot, může na ni rychle napojit vlastní techniku.
Na drony a protidronové systémy Varšava vyčlenila až osm miliard eur z celkových 43,7 miliardy, které si půjčí v rámci unijního programu Security Action for Europe. A tlačí na to, aby evropské peníze mohly financovat i techniku, která není čistě evropská – což odráží polskou závislost na americké a korejské technice.
Kdo není u stolu, skončí na talíři
Premiér Donald Tusk to v září na zbrojním veletrhu v Kielcích formuloval jasně: „Polsko už nebude jen obrovskou pokladničkou pro zahraniční společnosti a spojenecké státy, pokud jde o výdaje na zbrojení.“
Varšava se snaží vyjednat offsetové dohody – třeba s korejskými Hyundai Rotem a Hanwha Aerospace – aby část výroby a údržby probíhala lokálně. Doufá, že to časem otevře exportní příležitosti.
Jenže ani rekordní rozpočty nedokážou rychle napravit desetiletí podfinancování. Polsko dlouho mluvilo o tom, že alespoň polovinu obranných peněz utratí doma. Realita? Nákupy stíhaček a raketových systémů tuhle rovnováhu bourají. A když domácí výroba trvá roky, propast se jen prohlubuje.
Nikdo nečeká, že polský zbrojní průmysl přes noc dožene Západ. Ale formovat pravidla evropské obranné politiky teď může být skoro stejně důležité, jako vyrábět zbraně.
Zdroj info: Politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
