Okamurův zákon o referendu by přinesl chaos a rozvrat

Hodnocení Ekonomického magazínu: 0 %
Autor: Tomio Okamura a poslanci Úsvitu
Stanovisko vlády: Nesouhlas
Datum předložení: leden 2014
Tomio Okamura sám sebe vnímá jako politika, který zruší pseudodemokracii a zavede demokracii skutečnou. Za tímto účelem by rád vládl s Andrejem Babišem nebo kýmkoli jiným. Podmínkou je zákaz práva šaría a referendum. S ohledem na to, že některé mimořádně sporné instituty práva šaría, jako je kamenování nebo useknutí ruky, u nás nejsou legální ani dnes, je nejspíš hlavním problémem, proč se do koalice s SPD nikomu nechce, referendum podle Tomia.
Jak by asi vypadalo, můžeme soudit z návrhu, který Okamura ještě jako člen Úsvitu předložil hned na počátku minulého volebního období. V té době měl Úsvit mimochodem celých devět členů a další Okamura nepřijímal z obavy, že by mu stranu rozvrátili. Nakonec se ukázalo, že jeho nedůvěra ke členstvu nebyla bezdůvodná. To ho nicméně nijak nelimituje v bezmezné důvěře v občany, kteří by podle jeho představ měli přímo rozhodovat prakticky o všem.
Referendum má na naší politické scéně už tradičně podporu především levicových stran, vždy ale v určitých mezích, které řadu rozhodnutí ze všelidového hlasování vylučují. Kromě toho, o čem se vůbec může konat, bývá použití přímé demokracie limitováno rovněž tím, kdo a v jakém počtu může referendum iniciovat, kolik oprávněných voličů musí hlasovat, aby bylo platné, jak se naloží s výsledky atd. atd. Nad těmito otázkami se zamýšlejí nejen politici, ale i ústavní právníci a politologové, nikoli však Tomio, který má jasno: čím víc referend, tím lépe.
Při předložení zákona měli tehdejší „úsviťáci“ ulehčenou práci. Šlo už o sedmnáctý pokus na stejné téma, a díky tomu věděli, jak má takový zákon zhruba vypadat. Při opisování zkrátili tu část zákona, která z referenda vylučuje hlasování o daních, rozpočtu, odvolávání z funkcí, porušování závazků vyplývajících z mezinárodních smluv a většinou i zákony jako takové. Notnou úpravou prošly i další parametry pro vyhlášení a uznání všelidového hlasování s cílem, aby se dalo hlasovat pokud možno o všem a nebylo třeba lidi přemlouvat k účasti.
K vyhlášení referenda by stačila petice s minimálně 100 tisíci podpisy nebo skupina alespoň 50 poslanců či 33 senátorů. Vyhlásit by je ale mohla i vláda. Hlasovat v referendu by bylo možné dokonce i o ústavních zákonech, vypovídání mezinárodních smluv a samozřejmě rušení Senátu, který Okamuru nezaujal, když byl jeho členem, a proto jej nepovažuje za podstatnou náležitost demokratického zřízení státu. A protože není sám, zrušení Senátu by pravděpodobně bylo jedním z prvních plebiscitů, které by rád uspořádal hned po zrušení daní a Evropské unie.
Rozhodnutí v referendu má být přijato, jestliže se pro ně vyslovila nadpoloviční většina hlasujících. Chybí tedy jakékoli kvorum, které by vyžadovalo alespoň minimální účast. Podle Okamury je to stejné jako u voleb, které také platí, i když přijde jen jeden volič. Bez zajímavosti není ani to, že zákon schválený v referendu lze měnit nebo zrušit pouze zákonem schváleným v referendu, což by přineslo mimořádné obtíže v případě potřeby jakékoli drobné novely.
Absurdní je rovněž možnost přijímat referendem ústavní zákony. Samotný zákon o referendu je zákonem ústavním. Jeho přijetí zvýšeným kvorem a shodou obou komor by pak umožnilo měnit ústavu jako na běžícím pásu libovolnému počtu lidí. Za takových okolností už není zbytečný jen Senát, ale celý parlament.
I sto tisíc podpisů je ale dost, zvlášť pokud by nestačilo si je vymyslet a napsat jednou rukou. Proto chce Okamura umožnit vyhlásit referendum i relativně malému počtu poslanců či senátorů, čímž dává opozici do rukou další nástroj, jak zablokovat vládní většinu. V daném systému „skutečné demokracie“ by už ale asi nějaká vládní většina nehrála valnou roli, protože vláda nerozhoduje, nýbrž vykonává rozhodnutí občanů z nejrůznějších závazných hlasování a referend. Pokud by se jí náhodou nechtělo, lid ji jednoduše odvolá.
Spíše než skutečnou demokracii by navrhovaný zákon přinesl chaos a rozvrat. Lidé by měli na výběr: vykašlat se na práci a věnovat se každodennímu hlasování o hloupostech, nebo se naopak vykašlat na referenda a dělat něco užitečného. Kromě pár aktivistů by si většina nutně vybrala to druhé. A veselo by bylo také u voleb. Sotva by nějakého politika pět procent lidí zvolilo, už by ho mohlo jiných šest zase odvolat, a tak pořád dokola. V nastalé vřavě by nikdo nevěděl, o čem se vlastně zrovna hlasuje a proč. Jisté je jen to, že politici by si už netroufli říci něco nepopulárního, třeba, že žádný oběd není zadarmo, dokonce ani ta referenda.
Lid a jeho přání možná existují v nějakých zlomových dějinných okamžicích. V každodenní realitě jsou ale jen lidé s různými zájmy a názory. Zastupitelská demokracie je účelným, byť jistě ne dokonalým způsobem, jak řídit jejich společenství. Léčit ji koňskými dávkami přímé demokracie je jako léčit přežranou kobylu fůrou sena.