Rozhovor s IVANOU DAVIDOVOU, filmovou střihačkou.
„Počítač střihači doslova rozvázal ruce a otevřel oči. Já sama pamatuju ještě dobu (1960), kdy jsem stříhala v bílých rukavičkách na střihacím stole negativ. Film se lepil přes sebe acetonovým lepidlem. Pokrok byl později, lepil se už jenom rozstřižený k sobě lepící scotch páskou. Je s podivem, kam se za 60 let posunula technika i myšlení střihače,“ říká Ivana Davidová.
Ivana Davidová jako filmová střihačka se střihu věnuje již od roku 1959. Její cesta k filmovému střihu byla velice složitá. Pro špatný posudek a problematické politické podmínky v rodině jsem nemohla studovat na žádné vysoké škole v Československu. Díky jejímu talentu byla přijata do Železného Brodu na uměleckou sklářskou školu, kde neplatil posudek, ale talentové zkoušky.
V roce 1959 po maturitě nastoupila do Krátkého filmu, kde zůstala až do roku 1989. V tu dobu rozvázala pracovní poměr v Krátkém filmu a vydala se vlastní cestou.
Přijala nabídku režiséra Antonína Moskalyka práce střihačky na 26 hodinových dílech filmů v německé produkci Schwarzwald film Dobrodružství kriminalistiky. V Baden Badenu pak ještě dabovali německou verzi.
Dělala také střih pro film „Pražský výběr Symphony Bizarre“, se záběry z největšího koncertu v historii kapely Pražský výběr v prosinci 2016 v O2 Areně k 40. výročí jejího založení. Za střih dostala několik ocenění jako například nominaci za střih filmu Lea od ČFTA (1998) či nominaci v kategorii Nejlepší střih za Krále zlodějů (2004).
Za svůj život jste dělala střih pro více jak 800 filmů. Dá se v životě tolik filmů jen shlédnout?
Myslím si, že to Michael na předváděčce trochu přehnal. Ale možná, pokud bych do tohoto počtu započítala i krátké reklamy, tak bych se dnes v těch mých 80 letech k tomuto číslu asi blížila.
Jaká byla cesta k filmovému střihu? Měla jste v životě nějaký vzor?
Cesta k filmovému střihu byla velice složitá. Pro špatný posudek a problematické politické podmínky v rodině jsem nemohla studovat na žádné vysoké škole v České republice. Táta byl architekt, kreslil, rád fotografoval a filmoval nás na film Kodak 8mm. Pamatuji si, že měl fotoaparát leicu a bez ní neudělal ani krok. Byly jsme doma tři holčičky a odmalička nás učil, jak a kam se při focení postavit, kde má a nesmí být sluníčko, jak zakomponovat záběr… v koupelně na vaně vyvolávat negativ, a pak vykoupat ve vývojce černobílé fotky, které jsme lepili na okenní skla a nechali tak sousedy „nakouknout do našeho soukromí“. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, jsem asi trochu toho jeho talentu okoukala.
Po základní škole jsem měla nastoupit pracovat do textilní továrny k tryskovému stavu. Bydleli jsme na malém městě v Semilech, kde nebylo úniku. Zkusila jsem se přihlásit do Železného Brodu na uměleckou sklářskou školu, kde neplatil posudek, ale přijímalo se podle talentových zkoušek. Ředitelem školy byl Stanislav Libenský. Byla jsem přijata! Problém nastal po čtyřech letech, kdy jsem odmaturovala. Opět pro mne v okrese nebylo jiné místo než zase továrna, a to přesto, že jsem měla vystudovaný obor bižuterie a mozaiku.
Naštěstí přišel do školy oběžník, že loutkový film v Praze zve absolventy na konkurs animátora. S radostí jsem se přihlásila a konkurs, který trval 5 dní, jsem udělala. Pamatuji se, jak mě učarovalo prostředí atelieru v Bartolomějské ulici, kde v tu dobu natáčel Jiří Trnka s Janem Werichem film Sen noci Svatojánské. Produkční pan Mojžíš se mnou dohodnul termín, že nastoupím v září roku 1959 po maturitě.
A protože se v té době shodou okolností měnil loutkový film z celovečerního filmu na Krátký film, měli takzvaně stopstav. Dali mě zatím na 3 měsíce na Barrandov do Krátkého filmu, kde se uvolnilo místo asistentky střihu. Po 3 měsících jsem měla být už normálně převedena. Práce ve střižně se mně ale tak zalíbila, že jsem se šla do loutkového filmu poradit a dohodnout, co by se stalo, kdybych tam už zůstala. Pochopení bylo i na druhé straně, a tak jsem se dostala ke střihu.
Na kterou spolupráci a s jakým filmem a producenty vzpomínáte nejraději?
Ráda vzpomínám na rok 1989, kdy jsem rozvázala pracovní poměr v Krátkém filmu a vydala se vlastní cestou. Byla mi nabídnuta režisérem Antonínem Moskalykem práce střihačky na 26 hodinových dílech filmů v německé produkci Schwarzwald film Dobrodružství kriminalistiky. V Baden Badenu jsme pak ještě dabovali německou verzi.
Taky mám dodnes ráda Leu, za kterou jsem v roce 1998 dostala od ČFTA nominaci za střih. A Krále zlodějů, který byl v roce 2004 také nominován v kategorii Nejlepší střih. Ráda vzpomínám na Fera Feniče. Tam byly jeho projekty od Jak se žije, Geny, až po jeho veškeré Cestománie. Spolupráce s Terezou Kopáčovou, Martinem Kratochvílem, Michaelem Kocábem, Alexandrem Maničem, 13. komnaty s ČT… na to všechno dnes ráda vzpomínám.
Dělala jste střih také pro film „Pražský výběr Symphony Bizarre“, se záběry z největšího koncertu v historii kapely Pražský výběr v prosinci 2016 v O2 Areně k 40. výročí jejího založení. Jak náročné to bylo sestříhat tak velkolepou show? Jak se Vám spolupracovalo s Pražským výběrem a Michaelem Kocábem?
„Pražský výběr Symphony Bizzare“, tam obrovskou práci jako střihač odvedl Michael Kocáb. Já jsem se tam ze začátku prohrabávala mezi 35 kamerami, vybírala záběry, stavěla tak písničky. Michael pak dával filmu tvar, který bych nikdy nedokázala. Začal upravovat každý záběr podle svých představ. Je nesmírně talentovaný a pracovitý. Technicky si poradí se vším. Pustil se i do barvení, kde byl profesionály i pochválen. Efekty, které používal, si vymýšlel. Hodně jsem se od něho naučila. Já jsem to s ním jenom konzultovala a dohlížela, říká se tomu supervize. A tak jsem někde sem tam trochu ubrala nebo přidala nějaké to filmové okénko. Každou malou změnu, kterou jsem mu navrhla, neskutečně pokorně přijal. Spolupráce s ním je radost a neuvěřitelná pohoda. Bavilo nás to tak, že mě mnohdy odvážel ve 3 hodiny ráno domů. Je to myslím i na tom filmu vidět.
Radí se někdy režiséři a kameramani a další s Vámi předem, jak by bylo vhodné udělat ten který záběr, aby to byl co nejlepší záběr, či Vám rovnou přinesou natočený materiál a poraďte si s tím sama?
Většinou režiséři, se kterými jsem měla možnost spolupracovat, ode mne radu nepotřebovali. Vybírají si kameramany, které znají a vědí, co od nich mohou očekávat. Mně přiletí do střižny hromada natočeného materiálu, a pokud není částečná výběrka od skriptky, výběr důležitých záběrů je většinou společný. Přece jenom to druhé oko, které není zatížené natáčením, složitostí a vším tím děním okolo, je někdy ku prospěchu věci. Někdy i malé nedorozumění se v konečné fázi filmu ukáže jako dobré. A to každého střihače potěší.
Říká se, že poprvé v dějinách kinematografie George Albert Smith v roce 1900 použil střih jako interpunkci v krátkém snímku Babiččiny brýle na čtení. Od doby prvních filmů se jistě změnily technologie a filmová technika, ale změnila se i podstata střihu filmu?
Já sama pamatuju ještě dobu (1960), kdy jsem stříhala v bílých rukavičkách na střihacím stole negativ. Potom se začínaly z negativu v laboratořích vyrábět kopie, které jsme používaly ke střihu. Když jsem chtěla vrátit 2 okna filmu, tak se musela dopočítat blankem, protože se film lepil přes sebe acetonovým lepidlem. Pokrok byl později, lepil se už jenom rozstřižený k sobě lepící scotch páskou. A podle ustřihané kopie se pak stahoval původní negativ. Film se stříhal na střihacím stole, kde jsem měla možnost vidět obraz jenom s jedním zvukovým pasem. To byla buď hudba, nebo synchron, ruchy, komentář… A pak až na míchačkách jste byla překvapena, jak to rytmicky hraje či nehraje všechno dohromady. Většinou se stříhal film od začátku, kdy se lehčeji odhadl rytmus dalších sekvencí.
Jak se v době digitalizace změnila technika a technologie pro střih filmu?
Dneska je to pohádka. Počítač střihači doslova rozvázal ruce a otevřel oči. Nastavit záběr – byť o jedno okénko, najít vyřazený záběr, stříhat na přeskáčku, to vše není problém. Při střihu slyším dohromady všechny zvukové stopy, které si můžu kdykoliv obměnit, na time-line si mohu upravit hlasitost jednotlivých zvuků a smíchat je v určitých poměrech. Někteří střihači ustřihají z jedné sekvence třeba 10 verzí a pak si vybírají tu nejlepší. Já sama se pak v tom silně ztrácím. Na každé té verzi je téměř vždy někde nějaká ta chybička a je proto těžké se pro jednu správnou rozhodnout. Jsem zvyklá stříhat na počítači metodou myšlení jako na stříhacím stole. Neopustím střiženou část, dokud s ní nejsem spokojená. Žádné verze na výběr nemám.
Změnila se i technika. Synchronizace záběrů je jednoduchá. Nepotřebujete asistenta. Neotvíráte denně 5x jednu krabici za druhou, abyste hledala konce nebo začátky použitých záběrů. Můžu si sama záběr zvětšit, najet, odjet, upravit kompozici, dorovnat šikmou kameru a všelijak upravit podle různých efektů. Můžu záběr dobarvit i odbarvit. To všechno se dříve muselo dodělávat v trikovém studiu, kde jsme nikdy nevěděli, jak to dopadne. Většinou se trikové záběry vracely a několikrát předělávaly. Je s podivem, kam se za 60 let posunula technika i myšlení střihače.
Jak dlouho Vám trvá udělat střih u cca 90minutového celovečerního filmu?
Délku střihu 90minutového filmu je těžké odhadnout. Záleží na množství vytočeného materiálu, na složitosti filmového vidění a skladby filmu, na natáčení, z kolika úhlů je záběr natočen, jak přijde připraven režisér do střižny, záleží i na tom, kolik věcí zkracujete, vyměňujete, vyhazujete, prodlužujete po schvalování. Stříhala jsem 90 ku i měsíc a někdy i 5,6 měsíců.
Dělat střih je dost náročné na oči i fyzicky. Jak se udržujete v kondici?
Myslím si, že je to otázka dispozice každého jedince. Já jsem třeba stříhala téměř 40 let na stole, kde mi každou vteřinu blikala žárovka, teď skoro 20 let koukám denně do počítače, někdy i 15 hodin denně a vůbec ještě nepotřebuji brýle. Asi mám někde nahoře kamarády, kteří mi drží palce.
Je něco, co se v životě střihat nedá?
V podstatě se dá ustřihat všechno. Záleží ale na tom, jak to pak vypadá. Velký problém je, když máte špatnou, neostrou, ucukanou, uježděnou kameru, která nemá začátek a konec záběru. A pak, když z jakéhokoliv důvodu nenatočíte záběry, bez kterých se film nedá vyprávět.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Ivanou Davidovou
Zdroj: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
