Autor: vláda
Datum projednání ve vládě: 27. 10. 2022
Hodnocení EM: 30%
Přijímat zákony kvůli jednomu člověku je v právní praxi považováno za přinejmenším nezvyklé nebo přímo hloupé. Výjimkou je Andrej Babiš, kvůli kterému se přijímání speciálních zákonů už pomalu stává normou. Po lex Babiš je nyní na cestě zákon, který bychom pracovně mohli nazvat lex Bureš. Novela lustračního zákona má obnovit povinnost adeptů na post ve vládě prokázat se čistým lustračním osvědčením. Ministr Rakušan přitom nezastírá, že jde o Babiše: „Lustrační zákon vás bude bolet, my s ním přijdeme,“ vzkázal mu nedávno na schůzi sněmovny k vyslovení nedůvěry vládě.
Na prvním místě si položme otázku, zda taková podmínka ze zákona vůbec existovala. Není sporu, že šlo o běžnou praxi. Teprve v roce 2014, když byla jmenována vláda Bohuslava Sobotky, negativní lustrační osvědčení ministra financí Babiše ze známých důvodů chybělo. Různí právníci se pak přeli, co to vlastně znamená a jaké to může mít důsledky. Samotný jmenovací akt prezidenta šlo těžko zpochybnit, ve hře byla možná neplatnost správních rozhodnutí, v nichž vystupuje ministr financí jako správní orgán, což jsou hlavně rozklady proti prvoinstančním rozhodnutím ministerstva.
Zda by takové rozhodnutí soud zrušil jako neplatné pro absenci negativního lustračního osvědčení, se už nedozvíme, neboť služební zákon od roku 2015 členy vlády z působnosti lustračního zákona najisto vyjmul. Podle současné vlády je však nepřípustné, aby lidé s politickou i odbornou rozhodovací pravomocí nemuseli, na rozdíl od svých podřízených, prokazovat, že se nezapletli s totalitním režimem. Spíše než návratem k původním požadavkům zákona je tedy vládní návrh snahou o návrat k původní praxi českých prezidentů, kterou Miloš Zeman, jako řadu jiných, hodil do koše.
Zdánlivě logický argument, že by ministr měl splňovat totéž, co je požadováno po jeho podřízených, naráží na fakt, že ministr není ani tak nejvyšší úředník, jako spíš politik, ne snad přímo volený, ale závislý na rozložení sil ve sněmovně, kde vláda získává důvěru. Namístě je rovněž připomenout debatu kolem přijímání služebního zákona, jehož deklarovaným cílem od počátku byla depolitizace státní správy, jinými slovy se mělo zabránit tomu, aby ministr a další političtí nominanti zasahovali do nezávislého výkonu státní správy.
Připusťme však, že ministr je kříženec politika a úředníka a pojďme se podívat, co vláda předkládá: Funkce v orgánech státní správy, pro jejichž výkon má být požadováno čisté lustrační osvědčení, mají být výslovně doplněny o funkci člena vlády a náměstka člena vlády. V jejich případě mimochodem vláda celkem nedávno prosadila změnu služebního zákona, nahrazující odborné náměstky politickými. Navržená novela lustračního zákona sice přichází se zcela novým zněním výčtu dotčených osob, ale podle vlády jde o návrat k původnímu záměru.
Když už se mluví o původním záměru zákona, není od věci si ho připomenout. Argumentace pro schválení lustračních zákonů a jejich pozdějších novel, které zejména prodloužily jejich platnost, vycházela z toho, že stát má právo stanovit zákonem personální podmínky pro obsazování funkcí ve své správě. Takovou podmínkou může být i loajalita ke způsobu vlády a garance jistoty, že funkcionáři budou dbát demokratických práv občanů. Na funkci není právní nárok a ten, kdo se vědomě podílel na potlačování práv občanů, je potenciálním nebezpečím pro demokratickou společnost.
Lustrační zákony byly hned dvakrát napadeny u ústavního soudu a pokaždé v testu ústavnosti s určitými korekcemi obstály. Významnou roli pokaždé hrál i faktor čas. Ústavní soud ČSFR uznal podstatu úpravy lustračního zákona za ústavně konformní vzhledem k situaci státu a společnosti krátce po pádu předchozího režimu a obnovení demokracie a vzhledem k tomu, že zákonem zavedená omezení nemají platit absolutně, nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31. prosince 1996. Jejich účinnost ale byla nejprve prodloužena o pět let, později bylo omezení platnosti zrušeno úplně.
V roce 2001 Ústavní soud rozhodoval znovu a připustil, že „velký i malý lustrační zákon dosud chrání existující veřejný zájem, či – jinak řečeno – sledují legitimní cíl, jímž je aktivní ochrana demokratického státu před nebezpečím, jež by mu mohly přivodit nedostatečně loajální a málo důvěryhodné veřejné služby.“ Současně zdůraznil, že „relevance uvedeného předpokladu se s postupem času od pádu totalitního zřízení snižuje, a proto pokládá lustrační zákonodárství za dočasné, stejně jako tomu je ve Spolkové republice Německo a v různých státech střední a východní Evropy.“
Návrat k „původnímu záměru“ po více než 30 letech účinnosti nepůsobí jen rozpačitě, ale vlastně i nedotaženě. Pokud by skutečně bylo nepřijatelné, aby ministerstvu vládl estébák, proč nepostupovat stejně i u hejtmanů či starostů, kteří stojí nad úředníky samospráv? Jejich doplnění v připomínkovém řízení požadovalo i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Předkladatel to odmítl s odůvodněním, že takové rozšíření působnosti vláda nepožadovala. Fakticky tak potvrdil, že návrh zákona je ze všeho nejvíc způsobem, jak se zbavit jednoho konkrétního protivníka.
Fráze o nutné ochraně demokracie v tomto případě neobstojí. Jednak chybí jakýkoli důkaz, že by ji Babiš po vítězných volbách zrušil, jednak není žádný problém, aby sněmovna, kde bude mít většinu, lustrační zákon zase rychle změnila.
Foto: Pixabay
Zdroj: Redakce EM