V mnoha firmách ještě vládne zastaralý autoritativní systém

Rozhovor s Ivonou Hrušovou-Butcher, jednatelkou firmy Continuum Search Fund
S manželem založila investiční fond Continuum Search Fund. Poté byla viceprezidentkou hedgeového fondu na Wall Street a členkou NERVu jako poradního orgánu vlády v době globální finanční krize. Byla též ekonomkou v Next Finance. Jak vidí na základě svých zkušeností a znalostí ekonomické problémy a výzvy?
V letech 2010 a 2011 jste byla členkou pracovní podskupiny Národní ekonomické rady vlády (NERV) zaměřené na konkurenceschopnost české ekonomiky. Jak vidíte postavení malých a středních firem v Česku? Jsou konkurenceschopné? Mají i menší rodinné firmy šanci uspět na trhu českém i mezinárodním?
Hodně malých a středních firem vyniká po technické stránce a jejich produkty a služby určitě mohou uspět na světovém trhu. Ale prorazit do světa vyžaduje výborné vedení týmů, řízení decentralizovaných projektů a komunikaci napříč různými kulturami. Malé a střední firmy většinou nemají dostatek manažerů zdatných ve všech třech oblastech. Takže mají nižší produktivitu a neobstojí v zahraničí, i když mají skvělý produkt. Jen málo firem se dostane na trhy mimo Evropskou unii, a spousta se jich dostane jen do Německa.
Mnohé české firmy si stěžují, že nemají dostatek kvalifikovaného personálu. Na druhé straně mnozí lidé i z vyšších pozic či vysokoškolsky vzdělaní narážejí na to, že nemohou najít kvalifikovanou práci odpovídající jejich zkušenostem a schopnostem, protože je firmy nechtějí přijmout z důvodu „překvalifikování“. Jsou firmy v Česku schopny objevit a využít potenciál ve schopných a talentovaných lidech?
Nejsou. Firmy se musí naučit lépe rozpoznat talent zaměstnanců a správně ho využít. Podle OECD u nás každý šestý zaměstnanec dělá práci, která neodpovídá jeho schopnostem. A schopní manažeři jsou koncentrováni ve velkých korporacích. Problém není v nedostatku talentovaných lidí. Problém je v tom, že s nimi firmy neumějí zacházet. Momentálně příliš mnoho schopných lidí odchází do zahraničí místo toho, aby pozvedli naše malé a střední firmy. V typické české firmě je zavedená struktura a zaměstnanec je přijat na vymezenou pracovní pozici na základě svých odborných zkušeností. Po nějaké době může být povýšen nebo může přestoupit na jinou vymezenou pozici. Jenže kdo z nás se dá zaškatulkovat do pracovní pozice tak, aby nic nechybělo a nic nepřečnívalo? V mnoha zahraničních firmách to proto na vyšších postech funguje úplně jinak. Zaměstnanec je přijat na základě svého potenciálu a jeho pracovní pozice není vymezená, ale utváří si ji sám a mění se v čase. Takže místo toho, aby firmy pasovaly zaměstnance do umělého systému, systém se pasuje kolem zaměstnanců a jejich talentu. Když jsem já začínala práci v New Yorku, nikdo nevěděl, jestli zakotvím v oddělení investic, provozu, nebo marketingu. Moje role se časem vyprofilovala přirozeně na základě toho, kde se dal můj talent ve firmě nejlépe využít.
Proč odcházejí schopní a vzdělaní lidé z České republiky raději do zahraničí? Je to skutečně jen otázka vyšších mezd?
Málokdy jde jen o peníze. Lidem záleží také na seberealizaci, osobním růstu a jejich přidané hodnotě. Firmy musí vytvořit prostředí, ve kterém se bude lidem dobře pracovat a budou v práci vidět smysl. To znamená férové prostředí, kde se lidé cítí bezpečně, mohou přicházet s novými nápady, mají vizi postupu a chápou firemní vizi. Když se firmy chovají k zaměstnancům s respektem a investují do jejich růstu, mají zaměstnanci menší motivaci utíkat do zahraničí. Konkrétním příkladem je to, že v mnoha českých firmách ještě vládne zastaralý autoritativní systém, kdy se šéfovi neodmlouvá. Přitom firma bude nejvíc vzkvétat, když se šéf obklopí schopnými lidmi, kteří s ním budou diskutovat, navrhovat změny, budou mít volnost a zodpovědnost společně pracovat na zlepšení firmy. Každý manažer by měl mít radost z toho, když jeho podřízení vědí víc než on. Dobrého manažera poznáte podle toho, že vychoval lidi, kteří ho předčili.
Proč je u nás mnoho lidí, kteří nemají moc zájem se více vzdělávat a lépe se uplatnit i ve své profesi? Na druhé straně, proč je u nás tak těžké změnit obor činnosti – profesní zaměření, i když ti lidé, kteří o to mají zájem, něco pro to sami dělají, platí si například sami i další vzdělání a kurzy, ale přesto nenajdou uplatnění v novém oboru?
To je opět na manažerech. Existují lidé, kteří do práce chodí jen proto, protože musí, a nevidí v ní seberealizaci, ale úkolem manažerů je dodat těmto zaměstnancům smysl jejich práce a ukázat jim, jak se pílí a vzděláním mohou posunout dál. Je pravda, že u nás panuje určitá posedlost oborem a slepota k přenositelnosti zkušeností mezi obory. V zahraničí je běžné, že člověk během své kariéry i několikrát změní zaměření, a firmy to vítají, protože lidé přicházející z různých oborů přinášejí diverzitu myšlení, která prokazatelně vede k vyšším ziskům. Je velká škoda, že některé české firmy se o tento potenciál okrádají a nechávají ležet peníze na stole. Přitom právě iniciativa, kterou člověk prokáže ochotou se vzdělávat a změnit obor, je jedním z hlavních ukazatelů jeho budoucího úspěchu.
Studovala jste na prestižní americké Kellogg School of Management na Northwestern University v Chicagu. V loňském roce byla univerzita dokonce podle Economistu vyhlášena celosvětově nejlepší školou pro získání titulu MBA. Jaká je úroveň amerického školství a vzdělávání v porovnání s českým? Připravují lépe studenty do praxe, středního a vyššího managementu či pro podnikání?
Průměrná česká škola je podle mě kvalitnější než průměrná americká škola. V americkém školství jsou ale ohromné rozdíly. Existují školy, kolem kterých se málem bojíte projít. Zároveň existují elitní školy, které nemají ve světě konkurenci. A tyto prestižní školy určitě připravují studenty lépe do praxe. Na Kelloggu byli studenti už od prvního měsíce v kontaktu s představiteli různých odvětví, chodili na networkingové akce a čistě informativní pohovory, aby získali dostatek informací ke správnému výběru své budoucí práce. Samozřejmostí je vzájemná pomoc jak mezi studenty, tak mezi absolventy po zbytek života. Když jsem se vrátila do Česka, tak jsem se okamžitě mohla opřít o komunitu absolventů.
Svá studia na americké univerzitě jste si hradila sama, dokonce i vaši rodiče zastavili svůj dům hypotékou, a vy sama jste si vydělávala na školu a pobyt v USA. Jaký je váš názor na to, že by si student měl hradit sám školné či si během studií musel na svá studia sám vydělávat či přivydělávat? Přispívá to více k samostatnosti mladého člověka a uplatnění se i v životě?
Můj názor je samozřejmě ovlivněn mojí zkušeností. Vystudovala jsem dvě vysoké školy v Evropě a jednu v USA. Když jdete na školu s tím, že je to pro vás potenciálně likvidační finanční zátěž, tak si to setsakramentsky rozmyslíte a studium berete mnohem zodpovědněji, než když ho máte zadarmo. To se následně promítá i do vaší motivace po škole tvrdě pracovat. S nadsázkou můžeme říct, že absolventi prestižních škol jsou kariérně úspěšní, protože musí, aby nezbankrotovali. Věřím, že placení školného na vysokých školách by výrazně přispělo k zodpovědnosti studentů. Musí však být doplněno fungujícím systémem studentských půjček, aby mohli být přijati i nemajetní studenti a mohli se soustředit na studium.
Má podle vás Česká republika šanci stát se „Sillicon Valley“ Evropy? Proč ano či ne? Nebo budeme jen „montovnou“ čínských a jiných zahraničních firem, případně pouze jejich subdodavateli?
Svůj osud si tvoříme sami. Máme dost chytrých a šikovných lidí na to, abychom nebyli žádnou montovnou, ale naopak v popředí technologického pokroku. K tomu, abychom začali našlapovat do pozice „Sillicon Valley“ Evropy, nám momentálně chybí odvaha. A to hned na několika frontách. Odvaha chybí investorům, kteří ještě většinou nejsou ochotni riskovat a investovat do lidí, a radši investují do ověřeného produktu. Odvaha chybí i potenciálním podnikatelům, protože příliš mnoho schopných lidí se drží při zemi, aby náhodou nebyli za ty blázny, kteří zkusili něco nového, a nevyšlo jim to. Jenže inovace jsou doprovázeny spoustou nezdarů, to je nevyhnutelné, a my se musíme přestat bát. Neúspěch není ostuda, neúspěch je zkušenost na cestě k úspěchu. Dokud se myšlení lidí nezmění tímto směrem, tak se navzdory talentu a vzdělanosti našich lidí mezi špičku neposuneme.
Wall Street je taková nenápadná ulička na Manhattanu, kterou lehce minete, avšak hýbe světovou ekonomikou. Vy jste jedna z mála Čechů, respektive Češek, která tu působila, a sice čtyři roky, a vypracovala jste se dokonce až na pozici viceprezidentky hedgeového fondu na Wall Street. Jak se člověk z malé země může vypracovat až na Wall Street? V čem vaše pozice a zodpovědnost spočívala?
Byla to dlouhá cesta, se kterou každému čtenáři ráda pomůžu, pokud mě kontaktuje. Klíčové bylo studium na Kelloggu, které je pro americké firmy jakýmsi potvrzením manažerských schopností. O danou pozici jsem se následně ucházela čtyři měsíce, které byly plné testů, pohovorů a různých projektů. Nemám žádný kouzelný recept, prostě ochota se zakousnout a vytrvat. Jako produktový manažer jsem měla na starosti vývoj nových kvantitativních fondů a jejich uvedení na trh. Založili jsme je na algoritmech, strojovém učení a systematizaci strategií, které byly donedávna doménou jen nelikvidních a drahých hedgeových manažerů vybírajících investice osobně. Připravovali jsme tedy s nejúspěšnějšími kvantitativními analytiky světa zefektivnění určitého druhu investování a byla to úžasná zkušenost.
S manželem jste založili investiční fond Continuum Search Fund s.r.o., který řeší mimo jiné i problém majitelů firem, již nemají firmu komu předat. Jedním z charakteristických znaků search fondů je, že neinvestují do mnoha firem, jako je tomu u venture či private equity fondů. Jak je to u Continuum Search Fund?
Přesně tak, Continuum hledá jen jednu firmu. Jsme podnikatelé, chceme ve firmě každodenně pracovat. Nechceme sedět někde v pražské kanceláři a jen občas kontrolovat portfolio firem, v kterých ani nemáme osobní vztahy se zaměstnanci a zákazníky.
Ve volném čase se věnujete parkurovému skákání na koni, potápění a lyžování. Zúčastnila jste se i několika sprintových triatlonů, půlmaratonů a v roce 2016 New York City Marathon. Co vám dal sport do života? Pomáhá vám i při rozhodování ve vaší profesi?
Sport mi především pomáhá udržovat zdraví, o které bychom se všichni měli starat. Koně mě navíc naučili hledat chybu u sebe. Nepovedl se parkur? To je vždy chyba jezdce, buď jsem nedala koni správné pokyny, nebo jsem ho dostatečně nepřipravila na takový výkon. V práci je to stejné. Ztroskotal projekt? Připravila jsem projekt realisticky? Vysvětlila jsem ho dostatečně všem zúčastněným? Měla jsem kolegům zajistit jiné zdroje nebo je naučit jiné dovednosti? Podařilo se mi je pro projekt nadchnout? Vědí jasně, jaké důsledky má jejich dobře nebo špatně odvedená práce?
Ve svém mladém věku jste už leccos dokázala. Co pro vás znamená úspěch?
To je dost osobní otázka. Úspěchem je už to, že mám úžasnou rodinu a skvělý vztah s manželem, ale zároveň si spojuji úspěch i s penězi a s možností chodit do práce pro radost.
Máte nějaké další sny a plány, které byste si chtěla ještě splnit?
Chtěla bych ukázat svým kolegům, kteří nedokázali pochopit, proč jsem se z Wall Street přesunula do Česka, že zde skutečně je velký potenciál a že máme světu co nabídnout. Zároveň bych chtěla ukázat všem skeptikům v České republice, že poctivé podnikání se opravdu vyplatí, a tím připravit cestu další generaci podnikatelů. Proto doufám, že k tomu najdeme tu správnou firmu.
Děkuji za rozhovor.