Vychází kniha Martina Švehly o soudci Kučerovi: V taláru napříč dobou

Dvě předmluvy dvou autorů
Kniha, která vychází v nakladatelství Česká citadela počátkem roku 2021 je soubor   vzpomínek a úvah JUDr. Pavla Kučery, dlouholetého soudce, který v letech 1993 – 2010 zastával funkci místopředsedy Nejvyššího soudu a byl tedy v této funkci suverénně nejdéle sloužícím. Za tu dobu prošli Nejvyšším soudem tři předsedové jmenovaní do funkcí dvěma prezidenty, ve funkcích se vystřídalo 14 ministrů spravedlnosti a 9 předsedů vlád.
Autoři jsme dva – doktor Kučera mluvil a já jsem psal. Byl jsem nějakou dobu tiskovým mluvčím Nejvyššího soudu a stal jsem se jakýmsi přísedícím při nesčetných diskusích, které se pod nenápadným vedením doktora Kučery měnily v plejádu příběhů, osudů a nejrůznějších paradoxů. Uměl je vyprávět a popisovat se zvláštní kapkou suchého humoru a velkým nadhledem. Všechno si to přímo říkalo o zachycení, sepsání a zveřejnění. Historky z minulosti dávné i nedávné, z hospod, kanceláří i z nejvyšších pater justice a politiky.
Doktor Kučera řadu let odolával. Teprve kauza „justiční mafie“, v níž se sám – poprvé v životě – ocitnul před soudem, nahlodala jeho skálopevné přesvědčení, že memoáry sepisovat nebude. Nu a název, který jsem mu tehdy nabídnul, to definitivně rozhodl. Adieu mafie – to se mu zalíbilo nesmírně.
Natočili jsme první rozhovory a ukázal se propastný rozdíl mezi slovem mluveným a psaným. Zatímco vyprávění bylo košaté a vzrušující, čtení stejných vět z papíru bylo méně záživné, méně srozumitelné a zhola neuspořádané. Jako když z fotbalového míče vypustíte vzduch – ztratí svou dokonalou kulatost, scvrkne se a ke hře již neláká. Dohodli jsme se tedy, že obsah bude přepsán jako volné vyprávění, ve kterém se soudce bude obracet přímo ke čtenáři. Tak jsme se stali spoluautory této knihy, která v Ekonomickém magazínu vychází na pokračování.
Do tisku byla připravena už počátkem roku 2013. Náhlé a nečekané rozhodnutí Nejvyššího soudu však změnilo pohled na celou kauzu justiční mafie, a tak bylo nutné tisk knihy zastavit a text upravit. Z úprav se však staly škrty a přesuny, později vsuvky a dodatky a než bylo dílo znova hotové, kauza upadla v zapomnění a vydat tuto knihu se zdálo být zbytečné.
Svázaný rukopis dostal doktor Kučera k narozeninám od své asistentky, dopracovaný rukopis dostal stejnou formou k dalším narozeninám ode mě a jak se ukázalo, tyto exempláře pak kolovaly mezi právníky na různých úrovních. Vždy s pozitivním ohlasem a vždy s výzvou, aby „se to už konečně vydalo“.
No – tak tady to je. Aktualizováno v roce 2020, s pozdravem pro všechny, kterým se to líbilo a hlavně s pozdravem tam nahoru, odkud nás doktor Kučera zcela jistě pozoruje. Je to text, u kterého se můžete zasmát i zamyslet. Když jsme s knihou začínali, byl to náš společný cíl.
Martin Švehla
Soudci nejsou vypravěči a nevzpomínám si, že by u nás v posledních dvaceti letech vyšla nějaká kniha vzpomínek věnovaných justici, kterou by napsal soudce. Výjimkou je Diskrétní zóna, autobiografie, kterou sepsal předseda Ústavního soudu, ale ať se na mě Pavel Rychetský nezlobí, přece jen si myslím, že je pořád víc politikem než kariérním soudcem. Jinak je doba vzpomínkám příznivě nakloněna. Skončí olympiáda nebo mistrovství světa a vzápětí vyjdou paměti sportovců. Miloš Zeman zavzpomíná na své působení ve vládě, Jiří Paroubek zavzpomíná také, zavzpomíná i jeho manželka, vzpomínají ministři a další politici, umělci, policisté i zločinci. Vzpomíná se jako na běžícím pásu. Soudci zůstávají stranou. Těžko říci proč, ale zkušenost mi napovídá, že soudci veřejná vystoupení zrovna nemilují. Do soudní síně sice může přijít kdokoliv, ale soudci jsou raději, když nedorazí nikdo a oni to „odsoudí“ jen pro dvě přítomné strany řízení. Proto se u soudů daří profesi tiskových mluvčích. Soudci říkají: „za nás mluví písemné zdůvodnění rozsudku, nemusíme nikomu nic povídat a znova vysvětlovat“. Tak o kauzách mnohdy mluví do médií lidé, kteří sice umí hovořit, ale nevědí, o čem je řeč.
Existují výjimky. Řekl bych, že přímo zázrakem se mezi námi objevil takový mediální expert, jakým je soudce Vojtěch Cepl z Krajského soudu v Praze, který na oslavu svého rozhodnutí uspořádal tiskovou konferenci a zdůvodňoval je zde mnohem zajímavějším a barvitějším způsobem, než znělo jeho zdůvodnění písemné. Co na tom, že v tomto rozhodnutí později odvolací soud nenechal kámen na kameni. Uměním je své rozhodnutí, ale především sebe, dobře „prodat“ a o nic jiného se nestarat.
Na druhé straně je po všech informacích z justice velká poptávka, a proto je vítána každá výjimka z davu mlčících soudců. A tak se nám vedle zmíněného Vojtěcha Cepla tu a tam objeví i někdo další. Za zmínku stojí minimálně mladý, ambiciózní soudce nalézacího soudu Jan Šott. Co na tom, že se zatím po odborné stránce nijak nevyznamenal a proti vlastnímu rozhodnutí podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Jinak ale umí uhlazeným způsobem vysvětlit, jak mu bylo nadřízenými soudy ublíženo, a nejen média, ale i veřejnost mu přejí. Mezi němými mluvící králem.
Fungování soudního mechanismu je složité, pro veřejnost komplikované a málo srozumitelné. Z toho mnohdy pocházejí různá nedorozumění, kdy – jak se říká – jedni mluví o voze a druzí slyší něco o koze. Vedoucí činitelé moci výkonné například nikdy nemohou pochopit, že funkce v soudnictví znamenají něco jiného než funkce v jejich úřadě. Soudci u soudu nejsou podřízení úředníci, kterým by předseda jejich soudu mohl vládnout tak, jako vládne ministr nebo ředitel. Jediné, čím může působit, je jeho osobní autorita. To, zda si ho váží, zda ho chápou a zda jsou dokonce ochotni se zamyslet nad některými jeho názory. Tohle jim neukládá zákon, ale právě autorita předsedy soudu. Soudci jej respektují jako soudce a teprve potom jako vedoucího pracovníka. Nemá žádné další mocenské páky, je soudcem stejně jako oni. Tohle se těžko chápe přímo v resortu soudnictví, natož aby to chápali představitelé moci výkonné či veřejnost. Pamatuji si, jak jeden čelný představitel moci výkonné psal předsedovi Nejvyššího soudu: „Co to tam dělají ti Vaši soudci v Klatovech?“. Málo si lidé také uvědomují, že většina soudních rozhodnutí je senátních, spočívá tedy na více lidech a může se tedy též stát, že soudce, který takové rozhodnutí vyhlašuje a zdůvodňuje, s ním osobně nemusí zcela souhlasit. Pro normálně uvažujícího člověka je tohle naprosto nepochopitelné. V těchto a dalších odlišnostech bych hledal důvody jisté mediální zdrženlivosti a opatrnosti většiny soudců.
Když jsem byl osloven, zda bych své vzpomínky nemohl nějak uspořádat a vydat, toto vše mi prolétlo hlavou. Přesto, po čtyřiceti letech strávených „v taláru“ jsem pocítil chuť to zkusit. Tohle ostatně v mém postoji není velkou změnou. Novinářům jsem vždy odpovídal ochotně, třebaže jsem si tím v poslední době spíš zavařil, než pomohl. Účastnil jsem se rozhlasových a televizních besed, psal články do novin a časopisů a snažil jsem se vysvětlovat složité souvislosti tak jednoduše, jak to jen šlo. Jeden takový článek byl pro mě nakonec možná osudovým. Že by sdílnost byla opravdu nebezpečná?
A tak s rizikem, že dobrý úmysl může být po zásluze potrestán, jsem se pustil do vzpomínek. Stanovil jsem si jednu zásadu: všechno, co uvedu, bude pravdivé, ale nebude jisté, že uvedu všechno. Odpověděl jsem tedy autorovi na všechny dotazy a smířil se i s tím, že otázky v textu nebudou a že to celé bude vypadat jako mé vlastní vyprávění. Literárně to je nakonec možná lepší. Těm, kteří na následujících stránkách najdou něco o sobě, bych ale rád vzkázal, že všechny podrobnosti a úvahy nejsou jen výsledkem mé iniciativy, ale často pouze reakcí na položené otázky, před kterými jsem nechtěl uhýbat. Myslím, že k tomu nemám důvod.
Pavel Kučera
V souladu se zákonem
Sedím doma sám a po čtyřiceti letech, které jsem věnoval soudnictví, přemýšlím o tom, jakým způsobem tuto etapu svého života skončím. Je 9. listopad 2010 a já píšu rezignační dopis adresovaný prezidentu republiky. Už řadu let předem jsem věděl, že posledního prosince roku 2010 budu muset svléknout talár a jako soudce skončit. Zákon jasně říká, že uplynutím roku, ve kterém soudce dovršil věk sedmdesáti let, jeho soudcovský mandát končí. Soudcem ani místopředsedou Nejvyššího soudu tedy stejně již dál být nemohu, a ještě začátkem roku jsem si myslel, že to do letošního Silvestra nějak „doklepu“, předtím se přiměřeně vesele (nebo přiměřeně smutně) rozloučím s kolegy, a budu „bývalý“. Včera jsem ale dostal na doručenku do vlastních rukou dopis od ministra spravedlnosti, který teď přede mnou leží na stole. Ministr mi v něm sděluje, že mi pozastavil výkon soudcovské funkce v souvislosti s kárným řízením, které je proti mně vedeno. Je to komická situace. Další závisí na rozhodnutí odvolacího kárného senátu, který ovšem do konce roku rozhodnout nestihne. Soudcovský talár jsem si tedy vlastně mohl naposledy obléknout včera, v nejlepším případě ještě dnes. Jistým překvapením může být – ovšem jen pro mě – že tak ministr učinil až dva měsíce po rozhodnutí kárného senátu, a že mu tento postup navrhla předsedkyně Nejvyššího soudu – moje nejbližší nadřízená, které jsem nestál ani za to, aby mě se svým návrhem seznámila a která mě ještě včera úkolovala.
Dívám se z okna a přemýšlím, co s tím. Žádný konec není veselý, ale tenhle se mi zdá až příliš smutný a nevím, jak jej změnit. Jedna možnost mě napadla hned poté, co jsem si ministerský dopis přečetl. Postup, který mi umožňuje zákon: mohu rezignovat na funkci soudce – podle zákona je nutno poslat dopis tři měsíce předem. Rezignací se současně zastavuje kárné řízení, jeho výsledek se ruší, a ruší se tím i pozastavení výkonu funkce. Rezignace pro mě znamená, že budu až do prosince soudcem i místopředsedou Nejvyššího soudu. Jako místopředsedu by mě sice mohl prezident republiky odvolat, ale to s největší pravděpodobností neudělá. Před pár dny by mě toto řešení ani ve snu nenapadlo. Vřelý dík předsedkyni Nejvyššího soudu. Nikdy bych si nepomyslel, že by konec mého působení v soudnictví mohl vypadat takhle. Někdy ale musí být člověk připraven a odhodlán i k nečekanému.
Kárné řízení proti mně běželo téměř dva a půl roku. Po celou tu dobu mi bylo jasné, že můj odchod ze soudnictví nakonec nebude tak slavný, jak jsem si možná před pěti či šesti lety představoval. Nechci nicméně, aby nastal teď a způsobem, který nemohu nazvat jinak než zlomyslností. Proto využiji této možnosti, kterou mi zákon dává, a píšu a podepisuji rezignační dopis.
Potom všechno proběhne tak, jak má. Pan prezident s mou rezignací nemůže nic dělat, protože i bez ní bych posledním dnem prosince skončil. Odvolací kárný senát vezme mou rezignaci na vědomí. Moje postavení mimo službu tím ze zákona automaticky končí. Nečekám samozřejmě, že bych v tomto smyslu dostal od ministra nějaký pozdrav, ocenění právní erudice, nebo alespoň vyrozumění, že mohu chodit do práce. Je to naprosto jasné – do práce chodit mohu a zítra do ní jdu.
Rezignace není spojena s žádnou jinou povinností, v dopise nemusejí být žádné další náležitosti ani žádné zdůvodnění, a já také nehodlám nic takového psát. Prostě sděluji prezidentu republiky Václavu Klausovi, že rezignuji na funkci soudce. Pozdrav, dnešní datum a podpis. Tím je automaticky dáno, kdy musím skončit, ale podle zákona končím stejně dříve, totiž s posledním dnem tohoto roku. V tomto ohledu zákon nečiní žádné výjimky.
Kdyby má soudcovská kariéra končila tak, jak jsem si původně představoval, loučil bych se se steskem a možná i se slzami v očích, a bylo by mi určitě líto, že končím. Dopadá to jinak, a já se tedy budu loučit s úsměvem a budu rád, že to mám za sebou. Snad je to i happyend, i když takový happyend bych nepřál snad nikomu.
Vkládám dopis do obálky a přemýšlím o tom, jaké reakce vyvolá. Hned druhý den se mé hypotézy vyplní. Některá média, a to i ta, která mi nebyla nakloněna, ocenila, že jsem zase převezl ministra. Ten se rozohnil a slíbil, že vše nechá přezkoumat odborníky. Jak jinak, je přece absolventem plzeňské právnické fakulty, a tak se musí ještě někoho přeptat, zda je cosi takového možné. Pro nepamětníky: ministrem spravedlnosti byl v roce 2010 Jiří Pospíšil a předsedkyní Nejvyššího soudu byla ještě několik let Iva Brožová.[1] Předsedkyně Nejvyššího soudu, jinak důsledná vyznavačka přirozeného práva, můj postup nazvala trikem. Musím se tomu usmát, protože je-li podle ní aplikace zákona trikem, pak ona sama je mistryní triků jako nejlepší varietní umělkyně, neboť pro udržení své funkce, z níž ji prezident republiky odvolal, předvedla taková salta a veletoče, při kterých se opravdu tajil dech. Ještě se o ní zmíním, zde stačí alespoň připomenout: své první odvolání z funkce prezidentem republiky napadla u Ústavního soudu, o rok později ji odvolal ministr spravedlnosti Pospíšil, s nímž se rovněž neváhala soudit. Je samozřejmě úsměvné, že nakonec na svou funkci také rezignovala, ovšem poněkud předčasně a obecně se soudilo, že to bylo to jediné dobré, co byla schopna pro českou justici udělat.
[1] JUDr. Iva Brožová rezignovala na funkci předsedkyně Nejvyššího soudu o 6 let později, 21. ledna 2016.

Leden 2013 – autoři po práci: kniha vznikla na základě volného vyprávění, během několika hodin. Ty ale stály za to, chvílemi se i usínalo. Hlavní zásada celého vyprávění: co řeknu, to bude pravda, ale nejspíš neřeknu všechno.
Foto: archiv autorů