V taláru napříč dobou: Kauza justiční mafie (kapitola 1)

Kauza justiční mafie
se v roce 2007 na několik let pevně uchytila v našich médiích a jak už to u takových kauz bývá, fakta a mystifikace se promíchaly způsobem, který zanechává sice trochu nejasnou, leč zřejmě trvalou šmouhu na mnoha lidech, mne nevyjímaje.  Nemám potřebu se v této věci obhajovat, ale rád si zavzpomínám, protože příběh je to rozhodně poučný.
Mediálně se jednalo o mou účast na případu Jiřího Čunka, tehdejšího místopředsedy vlády, ale ve skutečnosti to začalo už v roce 2005 případem „katarského prince“. Do té doby jsem byl zákonodárnou i výkonnou mocí, veřejností i médii respektovaný soudce, místopředseda Nejvyššího soudu, ale tento případ nahlodal důvěru ve mě kladenou, a mým postojem k této věci pro mě skončila doba hájení a stal jsem se lovnou zvěří.
Hámid bin Abdal Sání, v Čechách nechvalně známý jako „katarský princ“, byl opravdu katarským princem. V Kataru bylo takových princů z nejrůznějších panovnických rodin kolem desítky, a tak ten náš neměl, ani s ohledem na příbuzenský vztah k panovnickému rodu, žádnou výsadu či imunitu. A byl by ji potřeboval. Nebyl sice pedofil, ale mladé holčičky tak mezi 13-15 lety měl rád. A protože je vyhledával, a za poskytnuté sexuální služby jim platil, tak to na něj prasklo, a za pohlavní zneužívání měl v roce 2004 trestní stíhání. Aby nám neutekl, tak bylo vazební. Jeho jednání mělo určitá specifika, mezi něž patřilo, že platil nejen těm, které si vybral, ale i kuplířkám, a také těm, které se mu nabízely, ale které poslal domů, protože se mu nelíbily. V jeho výběru nebyly jen mladé neposkvrněné panny, ale i Lolitky, které živili i jiní pánové, a za jejichž „poskytnutí“padla nějaká odměna i jejich matkám. Celkem mu napočítali 16 dívek, z toho čtyřem nebylo ještě 15 let.
O této jistě atraktivní kauze veřejnost v podstatě nic nevěděla až do února 2005, kdy tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec rozhodl o předání trestního stíhání Sáního do země, odkud pochází, tedy do Kataru. Tento postup tehdejší trestní řád připouštěl. Do podání obžaloby měl tuto pravomoc bez jakéhokoliv omezení nejvyšší státní zástupce, a po podání obžaloby za stejných podmínek ministr spravedlnosti. Marie Benešová, jako nejvyšší státní zástupkyně, své pravomoci nevyužila. Pavel Němec, jako ministr spravedlnosti, ano, a oheň byl na střeše. Marie Benešová se pustila do Pavla Němce a soudkyně Monika Křikavová na Obvodní soudě pro Prahu 2, které obžaloba na Abdala Sáního připadla, se připojila. A nezůstalo jen u slov. Policie šetřila, jestli Pavel Němec za to něco nedostal a Monika Křikavová Abdala Sáního do Kataru nepředala a ponechala ho ve vazbě. Přes ministrovo rozhodnutí o předání byl dokonce Sání na konci května 2005 nepravomocně odsouzen ke dvěma a půl rokům odnětí svobody nepodmíněně a byl propuštěn z vazby až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu a teprve poté předán do Kataru. V té době už jsme se s Marií Benešovou nekamarádili.
Marii Benešovou znám od začátku sedmdesátých let, kdy jsem na Kladně soudil a ona se stala čekatelkou na kladenské prokuratuře. Od té doby jsme se s různou intenzitou stýkali, určitou dobu dokonce i jako rodiny: Já jsem znal MUDr. Beneše, Marie Benešová znala Zdenu  Kučerovou, prostě znali jsme se všichni a občas jsme se všichni i navštívili. O cestě Marie Benešové ke kariéře bych mluvit nechtěl, ale když se stala nejvyšší státní zástupkyní, setkával jsem se s ní opravdu často. A to nejen v Brně, kde jsme oba působili, ale především v Kladně, kde jsme pořád oba bydleli. Není to asi úplně přesné, ale odhadem lze říci, že jsme se scházeli sobotu, co sobotu. Tenkrát se to ještě nebralo tak, že jeden vyzvídá a druhý vyzrazuje. Prostě jsme si povídali o tom, co se v našich rezortech děje, a nebylo toho málo. V té době jsem si naivně myslel, že nás to oba baví. Teprve v řízení o ochraně osobnosti jsem se od Marie Benešové dozvěděl, že jsem ji vlastně zdržoval od vaření. I nechtěný efekt může být k něčemu dobrý.
V červnu 2005 vyšel v odborném časopise Trestní právo můj komentář, ve kterém jsem se ministra Němce zastal, právě v souvislosti s katrským princem.  A byl konec. Nezpůsobil jsem ho já, ale ona.  Řekla „dost!“, nebo spíš neřekla nic, ale s přátelstvím byl konec. Jinak hovorná Marie Benešová mě zkrátka přestala znát. Nic na tom nezměnil fakt, že to nebylo zastání jednoznačné, že v mém článku byla na adresu ministra Němce i kritika za to, že své, jinak zákonné rozhodnutí, před veřejností potřebně nezdůvodnil. Nevím, jestli to dnes ještě někoho zajímá, ale jestli ano, ať si přečte Trestní právo č. 5 z roku 2005. Skutečností je, že od té doby jsme se prostě s Marií Benešovou nesetkali, ani jsme spolu nepromluvili, s výjimkou, případů, kdy jsme proti sobě několikrát seděli u soudu.
Jestli případ “katarského prince” Abdala Sáního do dneška nezešedl a zazelená se pokaždé, když se to hodí, tak o dva roky mladší případ Jiřího Čunka zezelenal několikrát a občas dokonce vykvetl. Co na tom, že ministr Němec v případě prince Sáního rozhodl v souladu se zákonem a že to tak konstatoval i nejvyšší soud, co na tom, že o nevině Jiřího Čunka bylo rozhodnuto zákonným způsobem a že toto rozhodnutí nelze žádným zákonným způsobem zpochybnit. Nic není platné ani to, že podle rozsudku Nejvyššího soudu porušilo v případu  Jiřího Čunka zákon Okresní státní zastupitelství v Přerově, když dozorovalo vyšetřování, aniž mu bylo přikázáno. Co na tom, že se mě a všem, které označila za mafiány, musela podle pravomocného rozsudku Vrchního soudu Marie Benešová omluvit[1]. Za svou “angažovanost” ve věci Hamida bin Abdal Sáního i Jiřího Čunka jsem dostal nálepku mafiána a té se už asi nikdy nezbavím.
Takže poté, co jsem se zastal ve věci Katarského prince ministra Němce, jsem měl s Marií Benešovou konec. Na počátku klidný konec. Přestali jsme se stýkat, ale neubližovali jsme si. Na to Benešové, ještě jako nejvyšší státní zástupkyni, stačil ministr spravedlnosti. Ten to od ní schytal za personální politiku na ministerstvu, které vedl, za utrácení peněz na reprezentaci, za to, že si kupuje pro něj příznivé pořady v televizi a nepamatuji si, za co ještě dalšího. V každém případě to dostal i za to, že v září toho roku, tedy roku 2005, vyhrál před Nejvyšším soudem a mohlo být realizováno jeho rozhodnutí o předání prince Sáního k postihu do Kataru. Pamatuji si, jak byl ministr Němec před rozhodnutím Nejvyššího soudu rozklepaný, protože věděl, že když prohraje, končí. Prohrála Benešová a nezaváhala ani na okamžik, a ještě ten den ho v médiích za něco nakopla. Následné odvolání Marie Benešové z funkce bylo logicky asi jediným možným řešením. Zavinila si to sama a tím to mohlo skončit. Na nějakou dobu byl klid. Nikomu ani nevadilo, že se jako advokátka spojila s advokátní kanceláří, která v Čechách zastupovala zájmy Kataru.
Nic ale netrvá věčně, ani klid. Zvlášť, když Pavel Němec už nebyl ministrem a ze mě se stal jeho kamarád. Já jsem to jen tak zkusmo od bývalé kamarádky veřejně schytal za to, že jsem v tak vysoké funkci už sedmnáct let. Tři roky mi tehdy dokonce přidala. Zkusmo proto, že si na tom Marie Benešová ověřila, co to udělá. Rozhodně jí to neublížilo, a tak přitvrdila. Vymyslela justiční mafii a “justiční mafie” jí na to naletěla. Kdybychom si tenkrát uchovali chladnou hlavu, na justiční mafii by si dnes nikdo ani nevzpomněl. Ale tenkrát toho bylo opravdu hodně, a to se chladná hlava dá uchovat těžko a my jsme si navíc naivně mysleli, že je právo na naší straně. Tak jsme podali žalobu na ochranu osobnosti. Chtěli jsme od Marie Benešové omluvu za její mediálně opakované výroky o justiční mafii, která ovlivňuje vyřízení trestních věcí Jiřího Čunka, Martina Bursíka a dalších, protože prý těchto věcí neustále přibývá. Dnes už je asi zbytečné vzpomínat, kolik přátel a známých nám podání žaloby rozmlouvalo, včetně autora této knihy, bývalého mluvčího ČNB, který se v odhadu nemýlil. My jsme si ale byli svou věcí jisti. Justiční mafie nebyla složena z lidí, jejichž kompetence by dohromady vytvářely nějakou reálnou možnost společné intriky. Do justiční mafie spadali lidé podle toho, jak Marii Benešové “ublížili”. Pavel Němec jí fakticky vyhodil z funkce a já jsem byl jeho “nejlepší” kamarád. Renata Vesecká byla Pavlem Němcem dosazena do “její” funkce, Karel Černovský a Libor Grygárek jí v minulosti vyštípali z Vrchního státního zastupitelství v Praze a Petr Coufal s Arifem Salichovem nebudou o nic lepší, když s námi kamarádí.
O naší žalobě u Krajského soudu v Praze rozhodoval Vojtěch Cepl. Protože jde o jméno a příjmení, které je v právnických kruzích známé, je k tomu třeba přidat „mladší“. Vojtěch Cepl starší je v právním světě znám jako otec, nebo alespoň jeden z otců naší Ústavy a nepřehlédnutelný soudce prvního českého Ústavního soudu. Vojtěch Cepl ml. se, pokud vím, neproslavil ničím jiným než naším případem, ale to stačilo. Řadu let byl znám stejně, ne-li víc než jeho otec. Co s námi udělal, jsem nečekal ani v nejčernějším snu. Kdybych se o tom šířeji rozepisoval, asi bych se nevyvaroval nevybíravého odsudku, a tak se raději omezím na prostou skutečnost, že na kvalitu jeho rozhodování a tím i na jeho odbornou výbavu měl stejný názor i jeho nadřízený odvolací soud a jeho rozhodnutí mu pro závažné nedostatky nejen zrušil, ale dokonce i odebral, což byl postup ojedinělý.
Nechci zde jeho triviální nedostatky znovu pitvat, neboť to v dostatečné míře udělal odvolací soud. Přestože jsem si v té době myslel, že mě u soudce Cepla ml. už nepřekvapí nic, vyrazilo mi dech například to, že když mu z osočení žalované zůstal nakonec jen Jiří Čunek, z vlastní iniciativy sám od sebe připojil prince Abdala Sáního, o čemž jsme se my, všichni žalobci, dozvěděli až z rozsudku, protože při jednání o tom nepadlo ani slovo. Odvolací soud mu sice naši věc k rozhodnutí vrátil, ale to zřejmě jen z toho důvodu, že se mu odebrání věci jevilo hned na poprvé jako předčasné. Soudce Cepl ml. se za to pražskému Vrchnímu soudu „odvděčil“ tím, že všechny předchozí chyby zopakoval. Podruhé už odvolací soud nezaváhal a rozhodl sám. Marie Benešová se nám za své výroky musela omluvit, a nakonec se sama rozhodla tuto omluvu nestáhnout, i když mohla. Vyhráli jsme a neměl bych si co ztěžovat. I v tomto případě možná platí to klukovské postesknutí z filmu Knoflíková válka: „kdybych to byl věděl, tak bysem sem nechodil“. Po bitvě je holt každý generálem, což je mu už většinou málo platné.
K pochopení celé situace je snad dobré připomenout z kauzy Jiřího Čunka alespoň ničím nezpochybnitelná fakta. Jiří Čunek, v té době senátor a místopředseda vlády, byl počátkem roku 2007 obviněn, že jako starosta Vsetína, tedy zhruba před pěti lety, přijal úplatek. Oznámení na něj po těch pěti letech podala jeho bývalá sekretářka, se kterou se rozešel ve zlém a která na něj za předcházejících pět let podala řadu trestních oznámení pro sexuální obtěžování nejrůznějšího druhu a pro zneužití pravomoci veřejného činitele. Když se žádným z těchto trestních oznámení neuspěla, náhle si vzpomněla, že ho před pěti lety viděla brát úplatek a podala na něj trestní oznámení. K prověřování tohoto oznámení a následně i k vyšetřování nedošlo, na rozdíl od těch předchozích ve Vsetíně, ale v Přerově. Na návrh obviněného Jiřího Čunka byla ještě před podáním obžaloby tato trestní věc Přerovu odebrána a přikázána do Jihlavy. Zde okresní státní zástupce doplnil dokazování a trestní stíhání zastavil. Nejvyšší státní zástupkyně (Renáta Vesecká) toto rozhodnutí napoprvé zrušila, ale po dalším doplnění dokazování a novém zastavení trestního stíhání toto ponechala v platnosti. Nejvyšší soud později z podnětu stížnosti pro porušení zákona konstatoval, že vyšetřování v Přerově bylo vedeno protiprávně a k nápravě došlo až po přikázání věci do Jihlavy. Média však právě v tomto přesunu spatřovala z nějakého důvodu účelovou manipulaci a nikdo si nevšimnul, že manipulací mohlo být právě to ponechání v Přerově, které bylo protiprávní.
Začátkem roku 2007, jsem spolu s Pavlem Němcem, v té době už adovátem, navštívil krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou. Pavel Němec si u ní chtěl na něco stěžovat a když to vyřídil, přišla řeč i na kauzu Jiřího Čunka, a to ve velmi obecné poloze. Divné by bylo spíš, kdyby na to řeč nepřišla. Stačí si přečíst noviny z té doby. Co nám Zlatuše Andělová řekla, to nám řekla, nikdo na ní nic víc nechtěl. Asi na tom v té době také nic nepřípustného neviděla, takže bez problémů přijela asi za měsíc za námi do Brna, kde u toho byla i její nadřízená, Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, a výsledek byl stejný. Nikdo na ní nic nechtěl a ona také nikomu nic neslíbila. Po půl roce si na to ale náhle vzpomněla a oficiálně o tom  informovala vrchní státní zástupkyni Milenu Hojovcovou. Tuto informaci si chvíli přehazovali jako horký brambor ministr spravedlnosti a předsedkyně Nejvyššího soudu, až na mě předsedkyně Nejvyššího soudu podala kárný návrh (v únoru 2008) a kárný senát za další dva roky mé jednání kvalifikoval jako kárné provinění a zbavil mě funkce soudce. I když se toto rozhodnutí nikdy nestalo pravomocným, po dvou měsících od jeho vyhlášení mi na návrh předsedkyně Nejvyššího soudu ministr spravedlnosti pozastavil výkon funkce soudce. V té době zbývaly do konce mého čtyřicetiletého soudcovského mandátu necelé dva měsíce.
S odstupem času i kritici vítězství Jiřího Čunka slevili z podezření o jeho vině na rádoby smířlivé tvrzení, že ho neměl očistit státní zástupce, že měl předstoupit před nezávislý soud a ten měl rozhodnout, zda je či není vinen. Pokud kdo tuto myšlenku vyslovil, měl by vzít na vědomí, že zde vlastně státní zástupce realizoval svou zákonnou pravomoc způsobem, ke kterému vyzývala všechny státní zástupce už Marie Benešová, v dobách své největší slávy. Říkala, že by státní zástupci neměli být pošťáci, kteří jen doručují policejní spisy k soudu, že by měli s každým případem aktivně pracovat a pokud je k tomu důvod, sami ve věci rozhodovat.  Státní zástupce očišťuje, tedy zastavuje trestní stíhání, pokud má jistotu, že by u soudu neuspěl. Soud očišťuje, tedy zprošťuje obvinění, jestliže má o vině pochybnosti. Očištění státním zástupcem je proto přesvědčivější než očištění soudem. Soudu postačí pochybnost, kdežto státní zástupce musí mít jistotu. Jiřího Čunka očistil nejen státní zástupce, ale i jeho voliči, kteří ho znají a věří mu natolik, že ho s jedinečnou převahou zvolili v roce 2012 opět senátorem, a ještě dříve do komunálních funkcí na Vsetínsku. Poté byl ve Zlínském kraji hejtmanem a na jeho slavnou kauzu se už zapomnělo, vynořily se jiné.

2012 – je po všem – zleva: viník Jiří Čunek, senátor, bývalý předseda KDU-ČSL a bývalý místopředseda vlády; největší viník Pavel Kučera, advokát a všechno ostatní bývalý; právní zástupce všech viníků Petr Toman, advokát a bývalý poslanec Federálního shromáždění za ODS.
[1] M. Benešová podala v této věci následně ještě dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudek vrchního soudu v lednu 2013 zrušil a vrátil kauzu k novému rozhodnutí. Obě strany sporu pak ale uzavřely dohodu, podle níž Benešová nestáhne dřívější omluvu a žalující strana jí vrátí 370 tisíc korun, které jí Benešová již dříve vyplatila. Tento smír soud schválil a spor tím skončil.
 
Pokračování další pondělí 22. 2. 2021
Foto: archiv autorů