V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Eliška Wagnerová (Kapitola 13)

Po parlamentních volbách v roce 1998 Otakar Motejl neodolal nabídce Miloše Zemana a stal se – jak jsem už zmínil – v jeho vládě ministrem spravedlnosti. Motivaci měl asi silnou, protože ho od přijetí této nabídky neodradilo žádné rozmlouvání.
Před Nejvyšší soud však postavil odchod charizmatického předsedy jednu velkou neznámou: kdo na jeho místo. Na řešení byli dva dny a třetí den, to bylo 17. července 1998, bylo jasno: Předsedkyní Nejvyššího soudu se stane Eliška Wagnerová.
Eliška Wagnerová byla další vysoká soudní funkcionářka, pocházející z líhně kladenské advokátní poradny. Pamatuji si ji jako začínající, ale už potřebně sebevědomou advokátku, uplatňující ve prospěch klienta maximum možného. Byl jsem sice mladý, ale bohorovný soudce a bylo pro mě lákavé nachytat nezkušenou advokátku na nějaké neznalosti a jednou se mi to také povedlo. Škodolibou radost jsem z toho měl jen jeden den. Dvacet čtyři hodiny jí stačily, aby mě dohnala a předehnala. Prostě už druhý den toho věděla víc než já. Začátkem osmdesátých let emigrovala a bylo jí možno slyšet už jen z rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Později se ztratila i odtamtud a objevila se v Kanadě.
Eliška Wagnerová se z emigrace vrátila v roce 1993. Dozvěděl jsem se o ní, ale nevěděl jsem, že se jedná o mou starou známou z Kladna. Když Zdeněk Kessler jako nově jmenovaný předseda Ústavního soudu začal organizovat jeho složení, zmínil emigrantku, doktorku Wagnerovou, která se chce vrátit a ze které udělá svou asistentku. Teprve po jejím návratu jsem zjistil, že jde o bývalou kladenskou advokátku Elišku Kotrbovou, která se v Kanadě vdala. Jako asistentka předsedy Ústavního soudu působila do poloviny roku 1996, kdy se stala soudkyní Nejvyššího soudu.
K čemu Otakaru Motejlovi, jako předsedovi soudu stačila přirozená autorita a osobní charisma, o to musela Eliška Wagnerová tvrdě bojovat. Povahu i odbornou výbavu na to měla a autoritu si zaslouženě vybojovala. Paradoxně jí to ale dalo nejvíc práce u vlastního soudu.
Na Elišku Wagnerovou charisma Otakara Motejla neplatilo. Nikdy. Ať byla soudkyní, nebo předsedkyní soudu. Po svém jmenování mi měla dokonce určitou dobu za zlé, že spíš pomáhám ministrovi, než jí. Trvalo to ale jen krátce, brzy jsme se srovnali a myslím, že se nám spolu pracovalo dobře. Mně alespoň moc dobře. Pro mě zůstává Eliška Wagnerová nejlepší předsedkyní Nejvyššího soudu všech dob. Pro české soudnictví toho udělala opravdu hodně.
Důsledně prosazovala dělbu, založenou na rovnosti zákonodárné, výkonné a soudní moci a jejich vzájemném respektu. Nikdy předtím se předseda ani místopředseda Nejvyššího soudu nesetkávali s čelnými představiteli moci zákonodárné a výkonné tak, aby to bylo jednání rovného s rovným. Při těchto jednáních byla důsledným kritikem mocenských ambicí ministerstva spravedlnosti, a i když se nedá přímo říct, že s ministry spravedlnosti nevycházela, rozhodně s nimi nejednala jako se svými nadřízenými.
Zkušenost s Otakarem Motejlem a Jaroslavem Burešem jako s ministry spravedlnosti mě utvrdila v názoru, že nejhorším ministrem spravedlnosti je soudce. Doktor Motejl byl můj přítel. Doktor Bureš je přítelem stále, ale myslím si to o obou. Každý soudce, který má ambice stát se ministrem, má už v šuplíku připravenou reformu soudnictví a nemůže se dočkat, až mu bude umožněno ji realizovat. Nepotřebuje se o tom s nikým radit, je soudce, a tak sám nejlíp ví, jak by soudnictví mělo vypadat. Doktor Motejl, jen dosedl na ministerskou židli, už rušil Vrchní a Krajské obchodní soudy a měnil předsedy soudů. Doktor Bureš měl stejně rychle připraven nový zákon o soudech a soudcích s uzákoněním jeho milovaného vzdělávání a přezkušování soudců. Jaký div, že u soudců nikdy tolik neztratili, jako za svého krátkého ministrování. Na druhou stranu je třeba říct, že tyto jejich nápady, které soudcům neseděly, zas tak moc ničemu neublížily.
Pro Elišku Wagnerovou byla tato situace o to složitější, že jeden z ministrů – Otakar Motejl – byl v minulosti její „nadřízený“ a druhý – Jaroslav Bureš – její „podřízený“. Pamatuji si, že rozhodnutím jednoho z těchto ministrů byla na Nejvyšším soudě nařízena mimořádná hospodářská kontrola. Bez uvedení jakéhokoliv důvodu, ze dne na den. Byla mimořádná se vším všudy, plánovaná měla přijít až za rok. I když kontrola dopadla dobře, nikdo Elišce Wagnerové nevyvrátil, že to byl osobní útok na její postavení.
Eliška Wagnerová podporovala soudce, sdružené v Soudcovské unii v úsilí o důsledné oddělení moci soudní od moci výkonné. I když se se Soudcovskou unií na tzv. soudcovské samosprávě ve všech podrobnostech zcela neshodla, zásadním způsobem vždycky odmítala vrchnostenský model, podle kterého by o profesním životě soudce rozhodoval od kolébky až do smrti nějaký představitel moci výkonné.
Říkala to srozumitelně vždy a všude a soudci ji brali. Začali ji brát i představitelé moci zákonodárné, a proto si myslím, že ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu měla zůstat. Věděla, co si myslím, a tak se mě ani nezeptala, když ji srdce táhlo zpět na Ústavní soud. Je to škoda.  Vybojovala by asi víc, než jsou dnešní Soudcovské rady.
Stopy po sobě ale zanechala i u Nejvyššího soudu. Rostoucí nápad věcí k Nejvyššímu soudu přestala řešit zvyšováním počtu soudců, ale ke stávajícím soudcům přidala jejich asistenty. V obecném soudnictví něco nevídaného, neslýchaného. Zákon ten pojem „asistent soudce“ neznal, a tak na ně nebyly ani peníze. První asistenty jsme platili z toho, co jsme ušetřily za chybějící soudce. Teprve když se to osvědčilo, a dokonce se ušetřilo, dali si říci i zákonodárci, a dnes jsou asistenti na všech stupních soudnictví. S nemenším úspěchem se setkala elektronická publikace všech rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Iniciativa se zrodila ve spolupráci s autorem této knihy a i když tato dokumentace byla nejprve k dispozici bez jakéhokoliv systému, byl to okamžitě významný zdroj poučení pro nejširší veřejnost.
Nemělo by být rovněž zapomenuto, že Eliška Wagnerová byla také zakladatelkou Stálé konference představitelů Nejvyšších soudů kandidátských zemí Evropské Unie. Byl to její nápad a ona ho také jako první realizovala. První konference byla u nás a potom se po roce v pořádání střídaly další kandidátské země, kterými v té době byly Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Chorvatsko a Slovensko. Každé setkání mělo své téma, a tak jsme se o sobě za těch deset let, co se konference konají, vzájemně hodně dozvěděli. Ujalo se to tak, že Stálá konference neskončila přijetím kandidátů za řádné členy EU a trvá dodneška. Když už jsem u té chvály, tak nemůžu nezmínit, že se Eliška Wagnerová zastala předsedy slovenského Nejvyššího soudu ve sporu s čelným představitelem moci výkonné způsobem, který oslovil i příslušný orgán OSN. A to už jsem opravdu na konci působení Elišky Wagnerové na Nejvyšším soudě. Nebylo s ní tolik legrace jako s doktorem Motejlem, ale práce není jen legrace.
Vidím-li především obrovský přínos Elišky Wagnerové, musím zárovň připustit, že by nebylo normální, kdyby také nechybovala. S odstupem času si uvědomuji, že zcela zásadní chybu udělala už koncem roku 1999. Nevím, jestli to z mého vyprávění jasně nevyplynulo, ale pro případ, že ne, tak to zmíním srozumitelně a bez mlžení. Eliška Wagnerová s Jaroslavem Burešem, předsedou civilního kolegia, nevycházela. Nevím proč, protože poškozený se mohl cítit spíš doktor Bureš. Všichni věděli, že mu doktor Motejl slíbil, že bude předsedou Nejvyššího soudu a najednou to místo něj byla Eliška Wagnerová. Zda to byl jediný důvod, to nevím, ale ti dva se prostě a jednoduše rádi neměli. Já jsem mezi nimi fungoval jako nárazník. Nakonec se doktor Bureš rozhodl, že se vrátí do Prahy a ministr Motejl ho od 1.1. 2000 jmenoval předsedou Vrchního soudu. Soudci obou Vrchních soudů si oddechli, neboť v té době už ministr Motejl dost konkrétně mluvil o zrušení Vrchních soudů a v novém předsedovi jednoho z nich viděli přicházet silného zachránce. Nemýlili se. Ale zpět do Brna.
Doktorka Wagnerová si jako novou předsedkyni civilního kolegia, po doktoru Burešovi, vyhlédla soudkyni Ústavního soudu Ivu Brožovou. Iva Brožová byla první, kdo byl ochoten za příslib funkce u Nejvyššího soudu předčasně ukončit desetiletý mandát soudce Ústavního soudu. Někdy koncem listopadu přišla Eliška Wagnerová s tím, že bychom o tom měli informovat předsedu Ústavního soudu Zdeňka Kesslera, který v té době ležel v nemocnici. Když se doktor Kessler dozvěděl, proč jsme za ním přišli, zeptal se, od kdy Ivu Brožovou chceme a když se dozvěděl, že od 1.ledna, s úsměvem, bodrostí a upřímností jemu vlastní řekl: „Ivu? Tak tu si vemte hned.“ Tenkrát jsem to považoval za projev maximální vstřícnosti. S odstupem času to vidím trochu jinak a po dvou letech myslím prozřela i Eliška Wagnerová. Týden poté, co se lví měrou zasadila o jmenování Ivy Brožové předsedkyní Nejvyššího soudu, už s ní Iva Brožová nemluvila.
Tak, jako Otakar Motejl tíhnul k moci výkonné a nic na tom nemění skutečnost, že skončil jako veřejný ochránce práv, Eliška Wagnerová tíhla k moci soudní, dokonce k té ústavní a nic na tom nemění skutečnost, že byla šest let, do roku 2018, senátorkou a počátkem roku 2019 se ucházela rovněž o funkci ombudsmanky.
Začátkem roku 2002 se na Ústavním soudu uvolnilo jedno soudcovské místo a nebylo síly, která by Elišce Wagnerové zabránila, aby se o toto místo ucházela. Protože tuto funkci opustila místopředsedkyně soudu Ivana Janů, prezident republiky Václav Havel jmenoval Elišku Wagnerovou současně soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu. Při tomtéž ceremoniálu byla vzápětí na to Iva Brožová jmenována předsedkyní Nejvyššího soudu.
Pokračování další pondělí 17. 5. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou