V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Amnestie prezidenta Klause (KAPITOLA 16)

Svůj názor na toto téma jsem tehdy napsal do odborného časopisu Trestní právo, kde jsem mimo jiné uvedl: nenávistná mediální smršť, srovnatelná snad jen s reakcí na to, kdyby se prezident sám dopustil zločinu. Co na tom, že prezident realizoval své ústavní právo, co na tom, že amnestii kontrasignoval premiér. Tím hůř. Mediálnímu tlaku neodolali politici, odborná ani laická veřejnost. Všichni dotazovaní svorně prezidentův čin odsoudili. Zastání nebylo žádoucí. Premiér podvedl vládu, ministr spravedlnosti je všeho schopný a ústavní právník, doc. Koudelka je poskok Hradu. Pohotoví byli i prezidentští kandidáti. Nikdo z nich by podobnou amnestii nevyhlásil, a někteří by se dokonce této prezidentské ústavní pravomoci rádi vzdali.
Stranou nezůstala ani předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. V právu byla nevýrazná, úspěšné žaloby proti čelným představitelům moci výkonné jí psali advokáti, tak to jako samouk zkusila s filozofií. Ale propadá i ve filozofii. Filozofií amnestie je její samotný smysl. Odpuštění. Nic jiného nelze ani v amnestii, ale ani v individuální milosti hledat. Nejde o nápravu, ani zpochybnění, či dokonce pohrdání činností orgánů trestního řízení. Jde jen a jen o odpuštění, a nic na tom nemění, zda je lépe, hůře, či vůbec odůvodněno.
Kdo chce ovšem psa bít, ten si hůl vždycky najde a právo ani přesvědčivá argumentace tomu nezabrání. Celkový počet amnestií dotčených osob je tak uváděn v desetitisících, protože i ti, co dostali jen podmíněný, peněžitý, či jiný trest na svobodě, jsou také lumpové, kteří unikli spravedlivému trestu. Vrcholem mediální manipulace je, když je mezi ně výslovně uváděna dcera kancléře Jiřího Weigla tak, aby to vypadalo, že jí amnestie byla ze známosti ušita přímo na míru. Osudy propuštěných vězňů sledovaly televizní kamery od bran věznic až po jejich návrat zpět za mříže. A televize to umí. Před branou věznice zobrazila rozjařené Romy čekající na svého příbuzného a u vchodu do policejní služebny v poutech přiváděného amnestovaného zločince, který to na svobodě vydržel jen den, nebo ještě méně. A čím horší věc spáchal, tím lépe. Může za to přece prezident.
Prezident sice své rozhodnutí nezdůvodnil potřebou vyprázdnit přeplněné věznice, ale schytal to i za tento důvod. Přeplněné věznice jsou přeci problém státní správy a ne prezidenta. Možná ale, že by prezidentovi všechno prošlo, kdyby amnesie neobsahovala ustanovení o zastavení trestního stíhání. Na něm v nenávistné mediální režii nezůstala nit suchá. Nezáleží na tom, že se naše demokracie stále ještě honosí něčím, jako je presumpce neviny. Z dotčených amnestií nikdo zatím nebyl odsouzen, a v budoucnu by ani být nemusel, mediálně jsou to však už osm let a déle tuneláři a korupčníci. Co na tom, že žijí už osm let a déle ve stresu trestního řízení, že mnozí z nich strávili měsíce ve vazbě, že se jim často zhroutil dosavadní život, a že konec toho všeho je v nedohlednu. Nic z toho pro kritiky rozhodnutí prezidenta o zastavení trestního stíhání není argument. Korupčníky a tuneláře je podle nich třeba stíhat do nekonečna, a kdo tomu oponuje rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, ten lže. Co na tom, že jedno rozhodnutí tohoto soudu v trestní věci považuje i dvouletý průtah za nežádoucí. Co na tom, že i soudce Evropského soudního dvora prof. Malenovský připouští, že když trestní proces trvá příliš dlouho, může zájem na právní jistotě stíhaného převažovat nad zájmem ho potrestat. Co na tom, že když prezident za tak dlouhou dobu stanovil osm let, nejde o jeho ničím nepodložený výmysl.
Pokud se kritici amnestie s nepřiměřenou délkou procesu vypořádali paušálním tvrzením, že si za ni mohou obvinění svými kverulacemi, lze jim příkladmo oponovat již zmíněnou trestní věcí konkurzního soudce Berky. Po čtyřech letech policejního a šesti letech soudního projednávání byl vynesen rozsudek, který odvolací soud obratem zrušil jako rozhodnutí předčasné, na půl cesty a nepřezkoumatelné. I za to může Berka? A to má čekat na nové soudní rozhodnutí dalších šest let? A šestnáct let by už kritikům prezidentova rozhodnutí jako dostatečný průtah stačilo? Prezidentovi republiky stačilo osm. Osm let je dostatečně dlouhá doba pro to, aby v ní bylo pravomocně skončeno každé trestní řízení, a proto rozhodl tak, jak rozhodl, a alibi v podobě štrasburské judikatury k tomu nepotřebuje.
Koncem prvního lednového týdne mě oslovili někteří novináři s dotazem, zda jsem prezidentu republiky s amnestií nepomáhal, případně jestli jsem mu ji celou nepsal. Moje odpověď byla rezolutní a jednoznačná. Nepomáhal a nenapsal. Takovou důvěru ke mně prezident nemá, už jsem mu jednou v něčem poradil, a špatně. Kdyby se mě ale přece jenom někdy zeptal, co amnestii říkám, odpověděl bych: „za statečnost klobouk dolů“.
K tématu amnestie snad ještě pár slov k některým advokátům, kteří se jako zmocněnci poškozených do prezidenta pustili víc než státní zástupci: „Co jste zmeškali v posledních osmi letech, už silnými slovy nedohoníte. Nebo to jste si byli tak jisti, že všichni obvinění musejí být odsouzeni?“ Po šesti letech jsem nenašel důvod svůj názor změnit. Amnestie prezidenta Klause je všeobecně vnímána jako něco, co prezidenta republiky v jeho popularitě strašně poškodilo. S tím nemohu souhlasit. Institut individuální i jakési kolektivní milosti v našem právním řádu zkrátka existuje. Odborníci i laici snesou důvodnou argumentaci, proč bychom to v našem právním řádu mít neměli nebo nemuseli, ale jako všechno, i toto má své dvě stránky. Je to jakýsi pozůstatek absolutní moci panovníka, na který se jinak dívají ti, kteří tu milost dostávají (ti panovníkovi tuto moc přejí, protože jim pomohla) a jinak ti, kteří si myslí, že tím byli poškozeni, anebo zastánci absolutní spravedlnosti, kteří vykládají, že tohoto dobrodiní se těm lumpům dostat nemělo. A teď jde o to, kdo je v tom kterém okamžiku v jakém táboře. Tábory se jistě přelévají. Já na to vyhraněný názor, jemuž bych dával punc správnosti, nemám. Jednou to zkrátka v našem právním řádu máme, a proto asi těžko lze vytknout odcházejícímu prezidentovi, že se ještě před svým odchodem rozhodl udělit milost formou amnestie. Kritika, která následovala opravdu jen pár minut po vyhlášení a která se nebála použití tak demagogických argumentů, jako že amnestie byla účelově šita komusi na tělo, byla opravdu téměř ubohá.
Pokud by zazněla námitka, že nejspornější z celé té amnestie je tzv. abolice, tedy právě zastavení trestního stíhání, tak se omezím pouze na obhajobu této části té amnestie. Já jsem od samého začátku zastával názor, že zastavit trestní stíhání, která trvají déle než osm let, je rozumná úvaha, protože i léta, která jsem trávil v taláru, mě přesvědčují nebo utvrzují v tom, že za osm let by mělo být pravomocně skončeno každé, zdůrazňuji každé trestní řízení. Může být, že zájmem stíhaného je někdy třeba i řízení protahovat, ale na druhou stranu mají orgány státu tolik možností a tolik pravomocí, aby toho stíhaného nějakým způsobem v možnostech omezili. Platí to i ve vztahu k poškozeným: jestliže stát není po osmi letech schopen jim odpovědět na dotaz, kdo je vlastně vinen a kdo je odpovědný za to, co se stalo, tak se odpovědným stává stát. Moje zkušenost mi říká, že po osmi letech v trestní kauze sotva najdu něco nového, co jsem dosud nevěděl a co uplatním, abych mohl rozhodnout o vině a trestu. Jestliže po tak dlouhé době nemám všechny argumenty pohromadě, mám o vině pochybnosti a už je těžko někdo něčím rozptýlí. Protože dalším faktorem, který šířil vlnu kritiky této amnestie, byli lidé poškození zejména v těchto zastavených trestních stíháních. Pokud jde o majetkové trestné činy (jako byl třeba H-systém), tak se obvykle čeká na pravomocné rozsudky v trestních kauzách, pak se podají žaloby na náhradu škody proti odsouzeným a ti poškození už toho nemusejí moc dokazovat, protože viník existuje a důkazy proti němu jsou už k dispozici i pro žaloby. Takže poškození, podněcováni svými právními zástupci, kteří je předtím přes osm let utěšovali slovy „počkejte, počkejte, počkejte, až to nějak dopadne, pak podáme žaloby“, se najednou ocitli ve špatné situaci. Trestní kauzy byly zastaveny, a protože například žaloby nebyly včas podány, některé škody mohly být promlčeny. Takže ti advokáti, kteří pro své klienty za osm let a déle kromě toho „počkejte, počkejte“ neudělali nic, spustili povyk. Nechtěli vinu nechat na sobě, a tak označili viníka: prezidenta republiky s jeho pochybnou amnestií.
Pokračování další pondělí 14. 6. 2021
 Foto: poskytnuto Martinem Švehlou