V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: Soudní moc a případ Kajínek (Kapitola 15)

Síla médií je značná a nemluví pravdu soudci, kteří tvrdí, že této síle nepodléhají. Působí na každého. Na někoho víc, na někoho míň, ale úplně ignorovat ji nedokáže nikdo. Současně neříkám, že je to vždy špatně. Konstatuji jen, že ten vliv silný je a měl by si to uvědomit každý.
Stačí připomenout případ Jiřího Kajínka. Jeho osud byl nebo mohl být znám příslušným orgánům trestního řízení včetně ministra spravedlnosti dávno před tím, než utekl z mírovské věznice. Kdo se ale o něj zajímal? Kájínek byl pravomocně odsouzen v roce 1998 a vykonával svůj doživotní trest, aniž by o něm kdokoliv věděl. Zájem příslušných orgánů vyburcovala až mediální smršť po jeho útěku z věznice Mírov v říjnu 2000. Takže ne ten útěk sám, útěků z věznic je víc, dokonce i Kajínek se o jeden už před tím pokusil, ale až mediální pozornost byla tou spouští. A před tou není imunní ani ministr spravedlnosti, ani Nejvyšší státní zástupce. I když to jindy trvá měsíce, u Jiřího Kajínka k tomu najednou stačilo několik dnů a všichni se o jeho kauzu začali zajímat. Podnítila média dobrou věc? Nevím, ale zájem podnítila určitě.
Trestní věc Jiřího Kajínka sice ztrácí na přitažlivosti, ale už to, že se na ni ani po dvanácti letech nezapomnělo a že ji i po tak dlouhé době oživí jakýkoliv nově objevený „nesmysl“, o něčem vypovídá. Pro osvěžení paměti pár podrobností. Jiřího Kajínka odsoudil   Krajský soud v Plzni jako nájemného vraha za dvojnásobnou vraždu a za pokus o další vraždu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Jiří Kajínek vyčerpal všechny řádné opravné prostředky a tím to pro něj na čas skončilo. Trest vykonával v jedné z nejpřísněji střežených věznic, na Mírově, odkud žádný vězeň nikdy neutekl. A najednou se to v roce 2000 Jiřímu Kajínkovi podařilo. A teď to začalo. I když byl po několika týdnech chycen, jeho další osud v přímém přenosu sledoval celý národ a v jeho nevinu uvěřili i ti, kteří o něm do té doby nic nevěděli. Ač se od jeho odsouzení vystřídali ve funkci tři ministři spravedlnosti, stížnost pro porušení zákona v jeho prospěch podal až ten poslední, Pavel Rychetský, s klíčovou argumentací, že Kájínek nemohl čin spáchat, protože není možné, aby si jako varietní umělec při střelbě přehazoval zbraň z ruky do ruky. Poukázal i na další okolnosti a na některá procesní pochybení přípravného řízení. Přesto před Nejvyšším soudem neuspěl. Nejvyšší soud zamítl jeho stížnost v neveřejném zasedání, a to bylo podnětem k dalším, byť neúspěšným stížnostem k Nejvyššímu, ale i k Ústavnímu soudu.
Pro čtenáře snad bude dobré připomenout, že Nejvyšší soud, stejně jako všechny odvolací soudy, v podstatě nedokazuje. Ze spisu si přečte co je potřeba, a stranám, pokud jedná ve veřejném zasedání, dá slovo jen k závěrečným návrhům. V neveřejném zasedání ani to ne. Média to moc nerozlišují, a když se k Nejvyššímu soudu dostaly některé známé kauzy, často to bylo vnímáno a podáváno stejně, jako proces u nalézacího soudu. Jiří Kajínek tak podle médií „stál před Nejvyšším soudem“, což byla formálně pravda, ale nikdy před ním nestál doslova, protože Nejvyšší soud, v souladu se zákonem o podnětu k novému projednání jeho věci mohl rozhodnout v neveřejném zasedání a také tak učinil. Správnost tohoto postupu potvrdil i Ústavní soud.
Nalézací soud se s případem Kájínek setkal znovu při projednávání návrhů na obnovu řízení poté, co se po deseti letech přihlásili noví svědci s tím, co v den činu viděli a slyšeli. Ani v tomto řízení však Jiří Kajínek nebyl úspěšný, a tak dál vykonával doživotní trest odnětí svobody a čas od času jsou znovu zveřejňovány různé spekulace o jeho nevině. Naposledy v celovečerním hraném filmu. Jiří Kajínek díky tomu všemu nebyl jen jedním z téměř osmdesáti na doživotí odsouzených, ale byl také nejznámějším českým vězněm. Bohatě to dokázal při svém propuštění v květnu 2017, kdy dostal milost od prezidenta Zemana a v zeleném tričku pózoval televizním kamerám.
Jiří Kajínek nesporně byl a je dodneška a patrně bude na věky, velký případ. Jednostranně zaměřený mediální zájem ovšem udělá své i u daleko menších případů. Někdy z nich i velký případ udělá. To se týká třeba toho již zmíněného zadržení příbramského podnikatele Jaroslava Starky. Byly to teatrální manévry, jistě předem utajené, ale ne tak, aby se o nich nedozvěděly televizní štáby, které o nich ještě ten den v hlavním vysílacím čase mohly podat aktuální obrazovou informaci. A jaký to má důsledek? Který soudce by takového „zločince“, který byl zatčen těžce ozbrojenou, zakuklenou ostrahou, nevzal do vazby? Pak se ukáže, že mohl být docela jednoduše obeslán doporučeným dopisem a byl by přišel k výslechu. Bez kamer, bez vrtulníku a také bez rizika, že se nakonec jako nevinný bude muset pustit a že bude požadovat po státu odškodnění.
Ještě výmluvnější je policejní razie na úřadu vlády v červnu 2013. To samé – zakuklení ozbrojenci, televizní kamery a zatýkání. Za dva dny vezou tři zadržené exposlance, Janu Nagyovou a další na okresní soud v Ostravě. Z budovy před soudem bylo vidět, jak policejní zakuklenci vodí v poutech jednoho obviněného za druhým před soud, předpokládám, že s ním byli i v jednací síni při projednávání vzetí nebo nevzetí do vazby. V každém případě ten soudce den předtím už z médií věděl, co bude dělat, celé dopoledne předtím věděl, co ho za pár minut bude čekat a tak mi nikdo nenamluví, že tato atmosféra by se na výsledku jeho práce neprojevila.
Jedna věc je rozhodnutí v řízení před soudem, kdy už jsou shormážděny důkazy, podklady, jsou svědecké výpovědi a všechno.  My jsme ale téměř v přímém přenosu viděli, jak bezprostředně po sdělení obvinění, tedy v situaci, kdy existuje jenom důvodné podezření, které ještě lze různým způsobem vykládat, vzal jednoho obviněného za druhým do vazby, no a výsledkem byl pád vlády. Takže tu vládu nepoložil nějaký politický boj, ale představitel moci soudní. Zajímavé třeba je, že jinak sebevědomý a důležitý policejní orgán se tady zaštiťoval dozorem státního zástupce. To bylo téměř za každým slovem, na tiskové konferenci, kdy jinak policejní orgány zpravidla vystupují suverénně a nenechají zpochybnit nic na svém konání, tak tady při každé příležitosti, v každé větě zdůraznili, že je to dozorováno státním zástupcem. Zároveň říkali, že čekají na to, jak rozhodne nezávislý soud. Nu a když soud vzal ty poslance do vazby, bylo rozhodnuto a každý v tom měl jasno – byli vinni.
Tady musím udělat vsuvku a zmínit novelu trestního řádu, která se připravovala v roce 1998. Těch novel byla celá řada, větších i menších, tahle byla zrovna o tom, že prostě soud, který rozhoduje o vzetí do vazby, tedy soudce, by měl rozhodovat i o důvodnosti trestního stíhání. Jako takový opravdu průhledný, levný argument bylo uváděno, že třeba omylem bude stíhán nezletilec, 14letý, třeba za vraždu a jako důvod vazby bude udáno, že by se vyhýbal trestu. Ten soud, který bude o tom rozhodovat, nemůže posuzovat jenom ten důvod vazby, musí zároveň posuzovat, jestli vůbec je stíhán důvodně a nezletilého stíhat nelze! Tak to byl velmi levný argument, ale srozumitelný. Ten soudce, který bere někoho do vazby, to nemůže posuzovat jen z hlediska důvodu vazby, ale i z hlediska důvodnosti trestního stíhání. My jsme tenkrát s Motejlem byli proti a můj argument byl, že soudce na základě jednoho nebo dvou listů papíru, není schopen posoudit důvodnost trestního stíhání. On je tu od toho, aby na základě provedených důkazů při hlavním líčení rozhodl o vině. To umí, na to je cvičen. Na tohle cvičen není, tohle neumí a ani nemá možnost to posoudit, protože žádné důkazy ještě nejsou. Je tam jenom list papíru a on. Ale prohráli jsme a samozřejmě s tím argumentem, ježišmarjá přece nebude brát do vazby někoho, kdo do ní nepatří a je zkrátka demokratické, aby ten nezávislý soud toto posoudil. Prohráli jsme a mlčeli jsme.
A teď v souvislosti s těmi exposlanci, Nagyovou a pádem Nečasovy vlády se ukázalo, že jsme svým způsobem měli tenkrát pravdu, i když teď to taky nikdo neřekl. Pro mě to byla jakási satisfakce, protože vláda nepadla, když byla prohlídka kanceláře na úřadu vlády, nepadla, když bylo sděleno obvinění, ale padla, až když je soud, nezávislý soud, vzal do vazby. Tím totiž nezávislý soud také řekl, že jsou stíháni důvodně. Opravdu nevím, jestli by ta vláda padla, kdyby ten nezávislý soud nikoho z navržených do vazby nevzal. V takové atmosféře si lze těžko představit, že to na toho soudce nemá žádný vliv. Přinejmenším se s tím musí nějak vyrovnat. A už to potom zpětně napravit nejde. Pak ten soud II. stupně všechny z vazby propustil, ale následky, ke kterým předtím došlo, už jsou nezvratné. Vláda neoživla, vláda svou demisi těžko vezme zpáky, když je to jinak. Pak se nelze divit, že někdo řekne, že to možná byl hlavní smysl, aby vláda padla, a už moc nezáleželo na tom, že se ti lidé museli za pár týdnů z vazby propustit, že museli dostat odškodné, a že ze všech těch obvinění nakonec nic nezůstalo. Já tohle neumím posoudit z nějakých širších hledisek, ale myslím si, že to tedy je záležitost, která by si zasloužila pozornost. Síla médií je značná a nelze očekávat, že soudci této síle nepodléhají. Mohou odolávat, ale ignorovat ji nemohou. Kdyby ten soudce tehdy rozhodl o té vládě jinak, byl by měl pravdu, ale v té chvíli by ho ukamenovali. Nedivím se, že rozhodl tak, jak rozhodl, totiž tak, jak se od něj čekalo. Od soudců asi nelze chtít víc, než aby se v souboji s tímto silným mediálním tlakem alespoň občas pochlapili. Správně bych měl ta slova „alespoň občas“ vynechat, ale to bych chtěl asi pro začátek moc.
Slevit však nemůžu z apelu na novináře, aby ubrali na svém jednostranně zaměřeném „informování“. Obávám se, že touha být nejsledovanější je trumf, který přebije všechno. Pak už mi nezbývá než přání, aby si to každý zkusil na vlastní kůži. Vzpomínám si na velice podnětný rozhovor s jedním televizním redaktorem, který mi vyprávěl, jaké chvíle hrůzy zažíval, když po určitém incidentu čekal, že si pro něj domů přijede zásahová jednotka, která ho odvede v poutech a s pytlem na hlavě, před očima manželky a dětí a před objektivy kamer jeho kolegů. Tento redaktor od té doby žádnou levnou, cíleně vemlouvavou reportáž neodvysílal.
Bohužel je však natáčejí ostatní. Příklad z nedávné doby. Zloděj, nebo lupič přejel odcizeným autem jeho majitele a dostal za to, zatím nepravomocně, osmnáct let. Televize bleskurychle uspořádala anketu, jestli je to hodně nebo málo. Výsledek z městečka, kde usmrceného znali a pochopitelně litovali, byl jednoznačný. Myslet si, že takový průzkum jen informuje a neovlivní veřejné mínění, je naivní a přímo mylná je představa, že soudci nejsou částí veřejnosti. V takovém prostředí se soudcům pracuje těžko.
Zcela paradoxní a přinejmenším trapné mi připadá, když se soudce nalézacího soudu v touze po mediální slávě natřásá před televizními kamerami a propaguje své nepravomocné rozhodnutí, které zatím nic, ale opravdu nic neznamená. Víc skromnosti a pokory by neškodilo. Tyto vlastnosti ale zřejmě některým soudcům chybí, nahradili je hroší kůží. Ještě jsem totiž nezažil, že by takový mediální hrdina, po nářezu od nadřízeného soudu, uznal své chyby a omluvil se, nebo alespoň chodil kanálama.
Dost často se v poslední době nad soudními rozhodnutími říká: „nesouhlasím s tím, ale respektuji to“. V této souvislosti je nutno se zmínit několika slovy o potřebě a významu odůvodnění soudního rozhodnutí. Otázku, zda je odůvodnění potřebné, bych jednoduše odbyl s tím, že odůvodnění potřebné není. Rozhodnutí respektujte, nic jiného vám nezbývá. Zákon, ale i judikatura Ústavního soudu, však odůvodnění vyžadují a stanoví dokonce jeho náležitosti. Takže odůvodnění musí být. Ale k čemu? Jeho význam je minimální. Ten, kdo vyhrál je spokojen i bez odůvodnění svého vítězství a toho, kdo prohrál, toho sebedelší a sebepreciznější odůvodnění nepřesvědčí, že neměl pravdu. Nanejvýš v něm bude hledat nějakou chybičku, ale i kdyby ji našel, v ničem mu to nepomůže. K čemu to odůvodnění tedy je? Snad aby poučilo ty ostatní. Účastníci sporu jsou proti němu imunní.
V této souvislosti, a také, abych minulé poměry v soudnictví jen nechválil, uvedu jeden případ z prehistorie. Sám jsem to nezažil, jen jsem to slyšel. Do roku 1960 byl ve Vlašimi okresní soud a jediný soudce, který tam byl, podle potřeby soudil trestní i civilní věci. Když od tohoto soudu nedošlo k odvolacímu soudu do Prahy za rok ani jedno odvolání, vypravili tam kontrolu a ta zjistila, že vlašimský soudce soudí v přízemní jednací síni. Za dopoledne odsoudil tak pět, šest věcí a účastníky, nebo strany řízení, které nebyly s rozhodnutím spokojeny, vyzval, aby hned podali do protokolu odvolání. Na tom „hned“ trval, a ty nespokojené zdržel v budově soudu do odpoledne. Odpoledne shromáždil všechny odvolatele před soudem a z balkonu prvního patra jim oznámil, že se všechna odvolání zamítají. Nevím, jestli je ta historka pravdivá, pamětník, od kterého jsem se ji dozvěděl, se dušoval, že ano, ale ať tak, či onak, má nezanedbatelný přesah do současnosti. Jestli měl ten soudce tenkrát takovou autoritu, že mu to nejméně rok procházelo, dává to o té době určité svědectví. Vzpomínám tu historku ale z jiného důvodu: ti kteří se soudili, šli domů a ti co prohráli, nadávali. Tak tomu bylo, je a bude vždycky. Nebylo, není a nebude v silách soudu přesvědčit sebepřesvědčivějším zdůvodněním toho, kdo neuspěl, že neuspěl právem. A tak ti, co v té Vlašimi neuspěli, šli domů a nadávali. Prohráli, ale měli to vyřízeno ten samý den. Dnes by se proti tomu odvolali, dovolali, podali ústavní stížnost, obrátili by se do Lucemburku a potom do Štrasburku. Po patnácti letech, pokud by se toho dožili, by jeli ze Štrasburku a nadávali by úplně stejně. I po využití všech přezkumných prostředků musí někdo prohrát.
S touto historkou jsem uspěl před soudci v Lucemburku i ve Štrasburku. Posluchače sice pobavila, ale nepoučila. Na tom, že se sporné strany dozvědí až po patnácti letech nebo ještě později, že je rozhodnutí definitivní, se nic nemění.
Při vší výlučnosti a ctihodnosti soudcovské práce si dovolím poznamenat, že podobně závažná rozhodnutí o lidských osudech, jaká přijímají soudy, se přijímají i mimo soudnictví. Viditelný je zejména Parlament, kde poslanci a sentánoři rozhodují, zda vydat poslance či senátora k trestnímu stíhání, je-li o to požádáno. Jinak imunita zákonodárců brání jejich trestnímu stíhání, ať provedou cokoliv. Policie musí o vydání požádat, takovou žádost posuzuje napřed výbor a pak hlasuje plénum. Nutno dodat, že poslanci i senátoři své kolegy spíš vydávají k trestnímu stíhání, někdy dokonce sám ten potrefený o to žádá a Parlament poslance či senátora vydá a odůvodní to slovy, že o jejich vině může rozhodnout výlučně nezávislý soud. To je sice pravda, ale zcela to eliminuje význam a účel imunity jako takové.  Kdyby tento institut spočíval pouze v aktu vydání, a bude-li vydán každý, aby rozhodování o něm bylo umožněno nezávislému soudu, pak je celá imunita jen na ozdobu, ale jinak na nic. Podle mě by měli zákonodárci před svým rozhodnutím svým způsobem také trochu soudit a dokazování zaměřit i na možné politické pozadí věci. Jinak se politický souboj koaličních a opozičních stran dostane i na toto bitevní pole a o imunitě se bude rozhodovat systémem, jak vy na nás, tak my na vás. Konec konců, určité signály to už naznačily. Poslanec Vít Bárta v roce 2013 vyhrál svůj spor ohledně přípustnosti, nebo spíš nepřípustnosti trestního stíhání za projevy na půdě parlamentu. Nejde o vítězství meritorní, ale o potvrzení imunity zákonodárců, vztahující se na projevy před parlamentními orgány. V této podobě to bylo vítězství pro všechny zákonodárce. Vyhrál ale poslanec z jedné strany politického spektra, a to mu druhá strana nepřála, takže postup soudu, který mu toto vítězství přiznal, kritizovala. Jde přitom o imunitu, o níž nikdy nebylo sporu. O trestní nepostižitelnost za projevy v parlamentu. A ještě jeden důvod tu je, aby se poslanci takovými kauzami zabývali: když totiž poslance či senátora k trestnímu stíhání nevydají, tento již nikdy nemůže být za daný skutek trestně stíhán.
 
Pokračování v pondělí 07. 6. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou