Je velmi vytížená žena. Je herečkou, moderátorkou, muzikantkou, spisovatelkou, předsedkyní správní rady nadačního fondu, matka čtyř dětí. Mohlo by se pokračovat. Ona sama věří, že jí do života nic nepřichází náhodou. Snaží se být optimistou v každé situaci.
Rozhovor se ZDEŇKOU ŽÁDNÍKOVOU VOLENCOVOU, herečkou, moderátorkou, spisovatelkou a zakladatelkou Nadačního fondu Zdeňky Žádníkové.
Chtěla jste být vždycky herečkou?
Jako malá holka jsem chtěla být paní učitelkou jako moje maminka. Dodnes mám schovaný klasifikační arch, 25 žákovských knížek, 25 matematik a 25 sešitů českého jazyka. Nejprve jsem napsala 25 diktátů s různými chybami nebo bez chyb, a ty jsem pak stejně důsledně a nekompromisně s osobními komentáři mým neviditelným žákům opravovala. Ve 14 letech jsem začala hrát v tehdy nově vznikajícím divadle Jesličky v Hradci Králové a už jsem nechtěla nic jiného. K značné nelibosti mého tatínka, ten už mne viděl jako překladatelku ideálně v Bruselu. Tak jsem ho pár let chlácholila různými mezinárodními jazykovými certifikáty, aby byl v klidu, kdyby mi to herectví nevyšlo. Byl prvních 10 let upřímně zoufalý, že jsem kariéru tlumočnice vyměnila za divadelní svět. Teprve, když viděl představení Revizora v Dejvickém divadle, tak trochu roztál. Bylo zajímavé ho sledovat při loňském přímém přenosu Cen NEURONU ve Státní Opeře, kde jsme s Dejvickým divadlem v přímém přenosu ČT hráli představení Elegance Molekuly o geniálním vědci a chemikovi Antonínu Holém, který našel lék na HIV. A to je tátův svět. Seděl v druhé řadě a usmíval se pod rouškou navzdory migréně, která ho díky ní spolehlivě skolila. Takže v mých 46 letech mohu říci, že mne již podporuje (smích).
Maminka mě nikdy hrát neviděla, onemocněla rakovinou, když mi bylo 14 a zemřela rok před mou maturitou. Kdyby žila, jsem si jistá, že by mi DAMU něžně, ale vytrvale vymlouvala. Nevím, zda bych ten její láskyplný tlak ustála. Pak by tento rozhovor nebyl, nebo by byl úplně o něčem jiném.
A spisovatelkou?
Psaní si mne našlo až později, ale slohy mě zachraňovaly už na gymnáziu a poté i při těch mezinárodních zkouškách. Chyby v předminulém čase podmiňovacím jsem kompenzovala příběhy.
Herec musí vystoupit i v době, kdy mu zrovna dobře není. Máte nějaký recept, jak to překonat?
Nemám recept, mám vůli a disciplínu. Někdy až moc.
Společně s Jaroslavem Svěceným jste vytvořila představení Na Vivaldiho. Proč zrovna Vivaldi?
Jaroslav mne oslovil s nabídkou, která zněla zhruba takto: „Miluju Vivaldiho, bude mít výročí, napiš mi prosím tě scénář, který by ho ukázal z úplně jiného úhlu pohledu, ať je to originální, zábavné a ať je to všechno historická pravda – jo a ještě k tomu potřebuji hudební klip na dvě minuty. Stihneš to za dva měsíce, viď? (smích)
Odepsala jsem mu: „Ano, Jaroslave, ale: budeš hrát roli Vivaldiho, naučíš se text a pomůžeš mi přesvědčit orchestr, že všechno bude jinak, než jsou zvyklí a že se stanou herci…“ Odpověď přišla za dvě hodiny. „Zařízeno, napiš scénář a posílám ti noty na koncert pro flétnu podstu a orchestr, nauč se ho. Když já budu herec, tak ty se staneš hudebníkem. Ať jsme si kvit.. Měj se!“
V poslední době je slovo kultura až téměř na posledním místě. Jaký je na to váš názor?
Když vládne strach, není pro umění najednou místo. Nikdo a nic však nikdy nevládlo věčně. Snažím se být optimistou v každé situaci. Paradoxně to bylo právě i umění, byť v online formě, které pomáhalo zvládat nejtěžší covidové období. Teď máme milosrdné léto, pokud však podzimní měsíce přinesou další omezení, už bude nevratně zle. Klíčové bude, jaká vláda nastoupí a jaké místo v žebříčku svých politických ambicí kultuře přisoudí.
Co by současné kultuře nejvíce pomohlo?
Totéž, co by pomohlo jakémukoli jinému odvětví. Stabilní vláda odborníků, nikoli politických nominantů nebo trafikantů. Měli by to být lidé s charakterem a rovnou páteří, kterým na naší zemi skutečně záleží. Ne sociopati schovaní za výtečnou rétoriku, ať už vlastní nebo tvořenou píáristy.
Často jde jen o peníze. Dám příklad. V Austrálii chtělo UNESCO prohlásit Velký bariérový útes za ohroženou památku, jistě pro to měli dobrý důvod, nicméně australská vláda se postavila proti, protože se obávají odlivu turistů a z toho plynoucích příjmů. A tak útes zůstane neohrožený. Zůstat neohroženým umělcem je v době pandemie takřka nemožné a ne všechno se dlouhodobě dá přenést do online prostoru.
Hrála jste v seriálu Velmi křehké vztahy. Jaký je váš názor na mnohdy nekonečné seriály?
Pro mnoho herců to byl během pandemie jediný finanční příjem. Tady můj názor končí.
Jste také členka Dejvického divadla. Jak divadlo přežívá tuto zvláštní dobu pandemie?
Díky dobrému managementu jsme měli finanční rezervy z minulosti, ale přežili jsme jen díky kompenzacím ze všech sfér veřejného rozpočtu, které nám pomohly covidové období překlenout, tak abychom si nemuseli hledat jinou práci. A téměř celé léto hrajeme open- air představení, abychom snížili ztráty.
Jaké vlastně má možnosti uplatnění herec a obecně umělec v současné době?
To je široká otázka. Uplatnění máte takové, pro jaké se rozhodnete. Důležitým prvkem často je, zda jste OSVČ nebo -li tzv. na volné noze, nebo zaměstnanec s úvazkem. Být OSVČ se ukázalo v pandemii jako vysoce diskriminační faktor.
Jak důležité a zároveň dnes těžké sehnat je sponzora na nějaké představení?
V Dejvickém divadle se o tuto oblast stará produkční skupina a to velmi dobře. Máme stabilní platformu. Je to vždy o přátelských dlouhodobých vazbách, které musí dávat oběma stranám smysl. Čtrnáct let zároveň pracuji pro náš nadační fond, čtrnáct let máme stálé osvícené české sponzory, ani pandemie to nezměnila, a za to jsem vděčná. Pokud děláte svou práci stabilně na vysoké úrovni a bez zatěžujících kompromisů, své podporovatele si vaše práce nebo projekty najdou.
Hrála jste i ve filmech se zahraniční produkcí. Jaký je rozdíl mezi českou a zahraniční produkcí?
Zahraniční produkce je vždy naddimenzovaná, nicméně všichni jsou vždy perfektně připraveni, každý si váží své práce, která je samozřejmě dobře finančně ohodnocená. Bezpečnostní opatření jsou však až drakonická. Během podzimu jsem natáčela pro HBO a kromě izolace mimo natáčení jsme měli každý den PCR testy. Celý štáb. Nicméně v době, kdy se všechna natáčení rušila, se tento film díky tomu dokončil.
Máte velkou rodinu. Jak těžké to bylo teď sladit distanční výuku a svoji vlastní práci?
Máme čtyři děti ve věku 19, 15, 10 a 8 let a se vší zodpovědností prohlašuji, že distanční výuka je absolutní, děti, rodiče i pedagogy devastující nesmysl. Má jedinou výhodu-nevýhodu, a to že při poslechu distanční výuky máte jako rodič možnost slyšet jak a čemu se vaše děti učí. Někdy to byl tristní poslech. Nerada bych si tuto zkušenost zopakovala. Svoji práci jsem minimalizovala, jinak to ani nešlo, a ze všech sil jsem se snažila, aby byly děti v psychické pohodě. V blízkém okolí jsme v důsledku pandemie měli dokonanou sebevraždu a rozhodně to nebyl žádný psychicky labilní teenager. Dětské psychiatrie praskají ve švech ještě teď v létě. Udělala všechno proto, abychom v rámci možností sportovali, smáli se a zachovali si nějaký režim.
Co nového připravujete?
V Dejvickém divadle jsme nazkoušeli novou hru s názvem Terapie, uvedeme ji doufám v říjnu, pro Audiotéku jsem namluvila bestseller od Tamsyn Muirové Gideon Devátá. Společně s Jaroslavem Svěceným, se kterým dlouhodobě spolupracuji, jsme připravili úplně nový hudební festival na Zámku Dobříš na srpen 2021. Zároveň jsme dokončili a vyslali do světa hudební klip, vlastně je to taková divadelně-koncertní hudební pozvánka. Na podzim vydám druhou sbírku, slibuji si ji už dva roky. Dál uvidím, co mi život přinese.
Foto 1: Renáta Lucková (Zdeňka Ž.V. společně s Jaroslavem Svěceným a jejich projekt “ Na Vivaldiho!“
Foto 2: Poskytnuto Zdeňkou Žádníkovou Volencovou
Zdroj: Pavel Veselý
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
