Zdeňek Hrachový: Bez kultury já v podstatě tvrdím, že není národ

Rozhovor se ZDEŇKEM „HRACHEM“ HRACHOVÝM, zpěvákem a spoluzakladatelem skupiny Fleret.
Jak se zrodila kapela Fleret?
Kapela Fleret se zrodila z takového slibu, který jsem si dal s druhým zakladatelem Petrem Chrastinou. Před vojnou jsme spolu hrávali u řeky Dřevnice ve Zlíně na kytary a začali jsme pokukovat po tom, že bychom mohli dělat i vlastní písničky. Pak jsme šli současně na vojnu, každý jinam, ale dali jsme si slib, že po vojně se sejdeme, napíšeme si a uvidíme. No, a úplnou náhodou bylo, že když jsme odjížděli z vojny, setkali jsme se ve vlaku a já jsem už měl během vojny pár textů a písní v šuplíku, tak jsme šli do toho.
Dlouhá léta jste spolupracovali se skvělou zpěvačkou Jarmilou Šulákovou. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?
S radostí, láskou a úctou, protože Jarmilka byla naprostý profík, a vlastně strašně moc jsme s ní odehráli výborných koncertů, a co jsme od ní pochopili, to je pokora. Tady k takovému folkloru, dědictví, co nám tady zanechali minulé generace.
Město Vizovice je na vás velmi hrdé a jste čestnými občany města. Co to v praxi znamená?
Tak v praxi to znamená pro nás, že máme za slušný měsíční nájem od města výbornou zkušebnu, a dokonce, když se přestavoval kulturák, tak nám ji upravili podle našich představ. Takže hlavně máme tu zkušebnu.
Jedna z vašich zlidovělých písniček je písnička Zafúkané. Není to již pro vás příliš ohrané? Má tato písnička již nějaké variace?
Ohrané to se může tak zdát, ale když jsme jednou zkoušeli nějaké období tuto písničku nehrát, tak za námi chodili fanoušci po koncertě, proč to nehrajeme. Když jsme to asi rok poslouchali, tak jsme se k té písničce vrátili a máme jí v programu, ale varianty nějaké jsme nezkoušeli, protože většinou chtěli fanoušci tu písničku, tak, jak jsme ji udělali.
Jediné co jsme zkoušeli, bylo, že jsme ji chtěli přetransformovat do jiné tóniny, abych to nemusel zpívat v té původní tónině – ta písnička je nazpívaná hodně vysoko, ale i tak to znělo špatně. Takže nakonec píseň zpívám a hraje se v původní verzi. V té, kterou si naši fanoušci tolik oblíbili.
V současné době jsou vystupování a koncerty velmi omezené. Jak se s tím vyrovnáváte?
No špatně, ale co máme dělat. Jsme na tom všichni špatně. Myslím tím, že ne jenom muzikanti, ale všichni podnikatelé. V první fázi jsme se s tím vyrovnávali tak, že jsme začali skládat nové písničky a vznikla z toho nová deska V podroušeném stavu. Takže tímto jsme se zabavili, a teďka se nám ty koncerty omezují, ale máme štěstí, že se pořád některé z těch koncertů konají, a tím pádem je kapela v kondici. Zkouší, hraje, takže zatím to celkem jde.
Co by podle vás kultuře dnes nejvíce pomohlo?
To je těžko říct, ale myslím si, že bychom potřebovali konečně nějakého dobrého ministra, který tomu rozumí, protože zatím se mi zdá, že kultura je trochu na chvostu. Není moc důležitá, to tak vždycky bylo, že nejdříve se musí člověk uživit a najíst, a potom teprve přijde na řadu ta kulturní stránka života. My bychom potřebovali nějakého dobrého ministra, který by za tu kulturu bojoval.
Jak vidíte budoucnost české kultury po covidové krizi?
Bez kultury já v podstatě tvrdím, že není národ. Takže kultura byla a bude vždycky. Kultura přežije. Budoucnost, nejsem pesimista. Vidím dobře, jenom to bude chvilku trvat, než se vzpamatuje, ale my Češi jsme kulturní národ, takže vidím to optimisticky.
Máte svůj zavedený žánr. Napadlo vás udělat CD v naprosto jiném žánru? Jaký by to byl?
Nenapadlo. Já moc nepatřím mezi tyto experimentátory, ale v podstatě máme tři programy, takže jsme multižánroví, protože spolupráce s Jarmilou nás navedla i na lidové písně, a protože pokračujeme s dcerou Zuzanou, tak tam v našem programu jsou ty lidové písničky. Pak v programu máme naše pseudolidové. Ty naše autorské písně fleretí, které jsou ovlivněné hodně folklorem, a potom tam máme hodně takových písniček tvrdých, až dokonce metalových, protože každý rok hráváme i na metalových festivalech na Masters of rock, kde je zase úplně jiné publikum. A do toho máme na každé desce ještě nějakou vložku v rytmu country, takže v podstatě se dá říct, že máme na každém našem CD, LP nějakou takovouto ochutnávku čili jsme multižánroví (smích).
Kam nejdál se kapela Fleret vydala? Kde všude jste v zahraničí koncertovali?
Nejdál to asi bylo v Indii, ale tam byla vyslána jen část kapely, a místo Jarmilky tak jela Zuzana Lapčíková. Jinak jsme s Fleretem pravidelně jezdívali do Francie, do Německa, do Rakouska, do Španělska, Slovenska a do Polska, kde jsme měli manažera, a hrávali jsme na obrovských festivalech. Naposled jsme hráli v Moskvě.  Je to zas taková příjemná změna a člověk vidí, jak se žije kulturně i jinde.
S Vizovicemi je spjatá také slivovice. Lákalo vás někdy také podnikat v jiné oblasti než kultuře?
Po revoluci člověk vymýšlel, co by všechno dělal, ale když už jsem se od druhé třídy učil na nástroj a od 4 třídy jsem hrál na dva hudební nástroje a věnoval jsem se tomu od mládí, tak jsem chtěl zúročit tohle.
A tím, že se dalo jít na volnou nohu, tak to bylo vyřešené. Navíc se v té době Fleret dost dobře chytl, takže nebyl čas přemýšlet o něčem jiném.
Kde berete inspiraci pro svoji hudbu?
Jedním slovem v přírodě. Funguje to tak, že si přečtu nový text od našich textařů Libora Myslivečka a Jana Mrlíka a vyrazím do přírody na vycházky po Valašsku, a přemýšlím o něm a představuji si ten text, a pak mne napadne nějaká melodie k tomu, a takto se to začíná rodit, až mám nějaký hymnický refrén, tak sednu ke kytaře a začnu vytvářet celou píseň.
Máte na pódiu také trému? Jak se s ní vyrovnáváte?
Trému mám, i když hraju skoro čtyřicet let. Tak tréma je vždycky, ale ono to už není taková ta tréma, kterou jste měl jako školáček, který hrál na nějakém představení pro rodiče. Ona je to jiná, je to takové mrnění. Takový zvláštní stav. Ale je pravda, že bez toho by to asi nešlo. Ono je to částečně i kus pokory v tom, jak k tomu člověk přistupuje.
Stává se vám také, že byste prostě nejraději nevystoupil, protože na to nemáte náladu? Jak ten pocit překonáváte?
Když býval člověk třeba unavený, tak se to občas stávalo, ale to mi potvrdí každý muzikant, že i když byl třeba trochu chabrus, tak jak vlezl na podium – hraje a na nemoci a bolesti zapomene. Protože, jak jsem říkal, hudba je naším velkým koníčkem u muzikantů. A my si toho vážíme, že se tím můžeme živit. A když, tak já jsem Valach a tvrdím, že všechno se dá přepít, dám si trochu vína, naladím se na koncert a na každý se těším.
S kým byste rádi vystupovali na jednom podiu?  
My nemáme nějaké takové ambice a touhy. Fleret je taková samodržná parta lidí s vlastním repertoárem, na který jsme pyšní. Jak jsme jako Valaši hrdí, tak jsme hrdí na ty písničky. Takže nemáme touhy a potřeby spolupráce se slavnými hosty. Párkrát jsme si zahráli s kapelou Korpiklaani, což byl asi takový vrchol, a vystoupili jsme s nimi právě na tom metalovém festivalu Masters of rock ve Vizovicích a mělo to velký úspěch. Vyšlo to i na oficiálním DVD, které šlo do celého světa. Toto nám splnilo, že jsme si dobře zahostovali. Samozřejmě jsme si občas zahráli s naším milým Jarkem Nohavicou, Vlastou Redlem a dalšími, ale vždycky jsme to nechávali náhodě, protože ta náhoda dělá nejkrásnější spojení.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Zdeňkem Hrachovým
Zdroj: Pavel Veselý