Rozhovor s Evou Čihařovou a Alexandrem Čihařem, majiteli Divadla Image
Eva Čihařová-Asterová vystudovala balet. Věnovala se také herectví. Hrála například ve filmu „Co je vám, doktore?“. Alexandr Čihař je hudebník, vystupoval s mnoha předními zpěváky a orchestry, s Václavem Neckářem nebo Petrou Janů, skupinou Jazz Q, Sukovým komorním orchestrem či Orchestrem Karla Vlacha. Oba dohromady jako manželé založili divadlo. Jaké to je být z uměleckého světa a zároveň být také podnikatelé?
Co vás vedlo k tomu, že jste se z uměleckých profesí vrhli také do podnikání?
Alexandr: Odjakživa jsme pracovali ve svých uměleckých profesích na tzv. „volné noze“, což vlastně v době minulého režimu bylo svým způsobem podnikání. Navíc si nemyslíme, že bychom opustili uměleckou profesi. Eva je choreografkou a uměleckou ředitelkou souboru. K tomu spolupracuje na návrzích kostýmů, rekvizit a prakticky celé výpravě.
Eva: Lexa se v začátcích Divadla Image věnoval i psaní hudby pro první představení a jako producent se podílí i na dramaturgii. Naši současnou aktivitu kolem divadla považujeme za logické pokračování naší předchozí aktivní umělecké činnosti.
Jaké byly vaše podnikatelské začátky?
S podnikáním jsme začali hned po roce 1989. Nejdříve jsme na zakázku vytvořili černodivadelní taneční scénky pro mezinárodní pořad Festival klaunů, se kterým jsme absolvovali předvánoční turné po Francii. To nás inspirovalo k hledání stálé scény v Praze pro inscenace vlastního autorského divadla. Po začátcích nejdříve v Klubu Lávka a pak v Městské knihovně jsme v roce 1992 na dlouhou dobu zakotvili v Pařížské ulici.
Proto jste se rozhodli pro černé divadlo?
Černé divadlo má různé možnosti scénického zpracování. Lákalo nás uchopit tento žánr jinak, než ho vytvořil jeho zakladatel Jiří Srnec. Moderní tanec jsme chtěli přiblížit publiku propojením s kouzly černého kabinetu. Taneční scény jsme proložili komediálním hraným divadlem beze slov. Tato kombinace se divákům líbila, a proto jsme u ní zůstali dodnes.
Z prostor v Pařížské ulici v Praze jste se museli odstěhovat, napadlo vás, že se znovu vrhnete do budování nového divadla? Co rozhodlo, že jste se do toho pustili?
Od začátku jsme počítali s tím, že jednoho dne sál v Pařížské ulici budeme muset opustit. Netušili jsme, že zde nakonec zůstaneme 24 let. Změna místa je pro divadelní soubor vždy těžká. Přesto jsme se rozhodli zachránit divadlo a vybudovat si nový prostor, kde budeme mít možnost zase hrát každý den. Bylo to opravdu náročné a dnes už chápeme, proč se nová divadla moc nestaví. Vyhovět všem stavebním, požárním, hygienickým a památkářským požadavkům se nám jevilo jako nadlidský úkol. Záchrana divadelního souboru však pro nás byla prioritou. Vždyť téměř polovina členů dnes více než čtyřicetičlenného uměleckého souboru s námi pracuje od samotného vzniku divadla. Věřili jsme v naše odhodlání dovést věc ke konci. (Divadlo se přestěhovalo do prostor na Národní třídě, pozn. red.)
Měli jsme štěstí na skvělého dodavatele stavby firmu K+K Výstavby. První architektonickou studii navrhli světoznámí architekti manželé Bendovi a prováděcí projekt vypracovali architekti Petr a Magdaléna Hlaváčkovi. Stavební firma, architekti a profesionální dozor nad stavbou v osobě inženýra Josefa Dytricha spolu dohromady vytvořili realizační tým, který dokázal neobyčejně náročný projekt dotáhnout do konce za neuvěřitelných devět měsíců.
Jste rodinná firma. Jak vidíte problém nástupnictví?
Kdo po nás divadlo „zdědí“, zatím neřešíme. Dosud se nám daří se v managementu obklopovat lidmi, kteří jsou schopni zastat většinu provozních, ale zčásti i uměleckých záležitostí, které každodenní provoz divadla vyžaduje. Jsou to lidé, kteří jsou s námi téměř od počátku, většina z nich si prošla účinkováním na jevišti a naše divadlo znají takzvaně do posledního šroubku. Kdo vyroste do role vůdčí umělecké osobnosti, teprve ukáže čas.
Věnujete se jen provozu divadla, nebo také ještě jiným činnostem?
Rozhodnutí založit divadlo, rozmyslet jeho náplň, vytvořit soubor a postupně i repertoár, pořídit audio i video techniku, rekvizity, kostýmy, obnovovat soubor a vybírat nové tanečníky a herce, sledovat představení a starat se o uměleckou úroveň, vytvářet nové inscenace a věnovat se další stovce činností vyžaduje plné nasazení, takže na další aktivity už není mnoho času a sil.
Mají to lidé z umělecké sféry ve svém podnikání snazší?
Eva: Myslím, že určitě ne. Umělci většinou nejsou dobří obchodníci, proto mají své manažery, pracují na tom, co mají rádi ve svém oboru, ale obchodní stránka často bývá nad jejich schopnosti. Existují však i výjimky.
Alexandr: S trochou nadsázky bych mohl říci, že pokud podnikají ve svém oboru, mají určitou výhodu. Vycházím z předpokladu, že svoji práci mají rádi a že je baví. Nejsou tak frustrováni případnými obchodními neúspěchy, protože jim pořád zůstává radost ze samotné umělecké činnosti (Eva nesouhlasně vrtí hlavou). Navíc je tady jeden důležitý element, a to je potlesk plného sálu. Je to droga, která vynahrazuje strasti povolání, a považujeme za štěstí, když se podaří obklopit se takto závislými herci a tanečníky.
Kde čerpáte inspiraci pro vaše představení a jak dlouho trvá nastudování nového představení?
Inspirace je všude okolo nás. Jen je třeba ji uchopit a přenést na divadelní jeviště. Obvykle vytváříme nové představení dva roky. První půlrok hledáme nová témata a náměty, další půlrok píšeme scénář, pak navrhujeme a vyrábíme rekvizity a kostýmy a posledních šest měsíců zkoušíme.
Jak byste srovnali podnikání v umělecké sféře dnes a dříve?
Eva: Myslím, že je to stále těžší. Divadelních souborů je stále více a přijít s originálním nápadem a kvalitou není jednoduché.
Alexandr: Celou svoji hudební kariéru v minulém režimu jsem snil o tom, abychom jako hudebníci nebyli závislí na povoleních agentur, na komisích, které nám přidělovaly kvalifikace a dávaly laskavé svolení hrát. Snil jsem o tom, aby úspěch či neúspěch byl výsledkem výkonu a nadání umělců bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a aby za své dílo nesli také patřičnou odpovědnost. Po roce 1989 takový prostor nastal, a i když nová doba s sebou přinesla i nové, nám dosud neznámé strasti a komplikace, přece jen svoboda v umělecké tvorbě je to nejdůležitější.
S vaším divadlem jste procestovali celý svět. Kde to bylo nejzajímavější? Jsou diváci ve světě jiní než naši?
Máme za sebou více než stovku zahraničních uměleckých zájezdů. Naše divadlo pracuje beze slov, a proto můžeme hrát pro diváky kdekoli na světě. Zjistili jsme, že všude se lidé chtějí smát, bavit se a nechat se vtáhnout do našeho magického světa. Rozdíl můžeme vidět spíše v emocionálním projevu a reakcích na představení. Asijské a severoevropské publikum je zdrženlivější oproti bouřlivým projevům například řeckého publika nebo publika v jižní Evropě. Představení pro různé části světa měníme jen minimálně. Změny, které někdy uděláme, jsou odůvodněny spíše místními zvyky, etickými nebo náboženskými požadavky a týkají se spíše kostýmů než choreografie a scénáře.
Kromě většiny evropských zemí jsme navštívili, často opakovaně, například Koreu, Hongkong, Macao, Spojené arabské emiráty, Indii, Turecko, Libanon, Bahrajn. Nejzajímavější asi byl Turkmenistán a nejpočetnější publikum máme v Izraeli. Letos jsme absolvovali již sedmé izraelské turné. Během osmnácti představení nás vidělo patnáct tisíc diváků.
Kdo vás ve vaší umělecké profesi nejvíce ovlivnil? A kdo v podnikání?
Eva: Pro mne jako pro choreografa je vzorem Jiří Kilián, jinak jsou to všichni, kdo mě umělecky vychovávali. A pak choreograf Pavel Šmok, u kterého jsem byla ve svém prvním angažmá.
Alexandr: Kromě uměleckých škol jsem také absolvent ekonomické školy v oboru zahraniční obchod. Přesto se domnívám, že více než ekonomické vzdělání jsou pro podnikání důležitější vlastnosti jako intuice, odhodlání, trpělivost a víra ve vytčený cíl.
Děkuji za rozhovor.