Rozhovor s IVANEM HOLOUBKEM, odborníkem na problematiku znečištění životního prostředí a jednatelem firmy TOCOEN.
Je také profesorem chemie životního prostředí Centra RECETOX, Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a vedoucím oddělení atmosférických toků a dálkového transportu látek v Centru výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Říká, že svět tahá za záchrannou brzdu už minimálně od šedesátých let. Jaký je dnes stav životního prostředí a co je z toho možné využít v ekonomice?
Chtěl jste být už od dětství chemikem? Čím jste chtěl být? Co rozhodlo, že jste se začal věnovat chemii a životnímu prostředí?
No, nebyl jsem takové to zvídavé dítě, dělající doma pokusy a občas způsobující požár či jinou katastrofu v domácnosti, ale chemie mě bavila a určitě i proto, že jsme měli skvělého učitele chemie. Byl nejen skvělým učitelem chemie, ale také skvělým třídním, který nás profackoval pubertou, a to nijak neovlivnilo náš duševní rozvoj, ba naopak. Bral jsem ho jako fér chlapa, který dobře věděl, jak na nás. I to mě možná trochu paradoxně přitáhlo k chemii, protože alespoň pro mě ji podával tak, že jsem se rozhodl jít na chemickou průmyslovku. Další už byli mí tři velcí učitelé. První z nich, pan profesor Milan Kratochvíl, mě při studiu chemie na přírodovědecké fakultě tehdy UJEP v Brně otevřel úžasný svět organické chemie tím, že nás prostě naučil myslet v souvislostech. Já se pak rozhodl věnovat se problematice znečištění prostředí a k tomu mě významně nasměroval druhý z té Velké trojky, pan profesor Bedřich Moldan, paradoxně během sběru lesních plodů na jedné stráni v Beskydech. A ten třetí, pan profesor Jaakko Paasivirta z University of Jyväskylä, byl ten, který mě nasměroval na problematiku chemických látek v prostředí. Během pobytu v Jyväskylä jsem vlastně vymyslel vše, čemu se až dodnes věnuji. Jak říkával pan profesor Kratochvíl – náhoda pomáhá připraveným.
Když se řekne „chemie“, mnozí si představí především řadu chemických vzorců. Co pro vás chemie znamená?
Magický svět – vše kolem z nás je z atomů a molekul. A jejich seskupení do předmětů neživé přírody a živých organismů je naprosto fascinující záležitostí. Od struktury atomů přes živé organismy až po vesmír. Klíčová je struktura – z ní mohu předvídat chování a reakce látek. Neuvěřitelná variabilita možností, z nichž některé už jsme poznali a rozumíme jim, mnohému ale ještě nerozumíme, nevíme, poznání nás teprve čeká. Nikdy nekončící výzvy poznání, jít dál, studovat, poznávat a hlavně rozumět.
V profesním životě spojujete chemii a technologie ochrany životního prostředí. Můžete nám to více přiblížit?
Můj profesní život je poměrně velmi pestrý a spojuje v sobě akademickou pozici profesora na MU s řídící funkcí dlouholetého ředitele Centra RECETOX , v současné době ještě komplikovanou působením na AV ČR, s činností v konzultantské firmě a téměř třicetiletým působením v různých komisích, expertních skupinách a orgánech OSN, spojenou s mezinárodními úmluvami kolem chemického znečištění prostředí a jeho důsledků. Týkalo se to především Stockholmské úmluvy o persistentních organických polutantech a Minamatské úmluvy o rtuti a dalších. To vedlo k intenzivní spolupráci jednak s Ministerstvem životního prostředí ČR a průmyslem v rámci implementace těchto úmluv v ČR a jednak k dlouhodobému působení v rámci více než 20 zemích spojených s těmito úmluvami.
Za klíčové při řešení problémů životního prostředí považuji jejich porozumění a poznání a následné řešení. Kdybychom před desítkami let byly schopni porozumět tomu, co nám říká struktura chemických látek, co z ní vyplývá pro jejich chování v prostředí, co je tedy klíčové pro jejich osud v prostředí, nemuseli bychom dnes řešit stovky problémů spojených s vysokými finančními požadavky, problémů ohrožujících prostředí a živé organismy včetně člověka. Bohužel tenhle logický přístup se jen obtížně prosazoval do praktického života. Pro mnoho chemiků je chemie životního prostředí stále něco, co není ta pravá chemie. Ale to je obrovský omyl.
Proto můj přístup byl a je založen na tom, že chemie, její logická struktura, nás vede k poznání a pochopení, a po nich musí následovat řešení. Sebelepší publikace o problému v časopise s vysokým impakt faktorem nic nevyřeší.
Proto je logické spojení základních vědeckých disciplín s technologickými řešeními problémů. Může nám to například ukázat na to, co jsme třeba při likvidaci starých zátěží udělali špatně nebo neúplně, co nám po té likvidaci na daném místě mohlo ještě zůstat. Tedy pro mě je spojení chemie s technologiemi na ochranu prostředí naprosto zásadní a velmi užitečné.
Přes dvacet tři let jste byl ředitelem Centra pro výzkum toxických látek v prostředí (RECETOX). Jak významně ovlivňují náš život toxické látky? Lze se proti tomu nějak bránit?
Už ten název toxický v sobě nese aspekt nebezpečnosti. Jak říkal duchovní otec toxikologie Paracelsus – vše je toxické, o tom, zda se projeví, rozhoduje dávka, která se do organismu dostane. Poznání toxických vlastností je velmi starou záležitostí. Lidé dávno rozpoznali, že určitě rostliny a později látky mají schopnost ublížit, zabít. Použití jedů je plná historie lidského druhu.
O to více je problémové to, co jsem zmiňoval – tedy to, že jsme použili pro řady praktických aplikací chemické látky nebo jejich směsi, aniž jsme znali, jak se budou chovat v prostředí, jak mohou působit na živé organismy včetně člověka. Trvalo nám desítky let, než jsme si zavedli pravidla a zákonná opatření od mezinárodních úmluv po národní legislativu, regulující výrobu a používání chemických látek, likvidaci odpadů.
Přes nesporný pokrok a změny v našich přístupech za poslední desetiletí je, bohužel, ještě daleko k dokonalosti.
Je možné tomu nějak čelit, nějak zlepšit náš přístup?
Je nutné si jasně uvědomit, že použití chemických látek nelze nijak zastavit. To je často velmi naivní přístup uplatňující se i při přípravě zmiňovaných mezinárodních úmluv a legislativy. Něco zakážeme, ale musíme samozřejmě najít alternativu. Každá z používaných a postupně omezovaných nebo zakazovaných látek byla vyrobena na základě toho, že ve své době a na základě tehdejšího poznání (a také tehdy existující legislativy) byla užitečnou. Klasickým příkladem je třeba insekticid DDT – jedna z nejužitečnějších chemických látek, která byla vyrobena. Zachránila miliony životů, ale na druhé straně má řadu problémových vlastností, o kterých jsme v době počátku jejího používání nevěděli. Rozvoj vědeckých metod, změny legislativy, naše poznání škodlivých účinků pro živé organismy, to vše vedlo ke změně přístupu a používání této látky. Ale dodnes nemáme stejně účinnou alternativu v boji proti přenašečům malárie.
To naše poznání a porozumění je cestou k tomu, abychom se vyhnuli takovýmto problémům. Vše, co vlastně teď musíme draze a komplikovaně řešit, se odvíjí od toho, že jsme použili a do prostředí vnesli řadu látek, o kterých jsme nevěděli, co mohou způsobit. Ale nejsme moc poučitelní, dodnes se řada problémů opakuje, i když poznání tu je – viz třeba používání moderních pesticidů v zemědělství, používání kalů z čistíren odpadních vod v zemědělství a řada dalších příkladů.
Co si myslí o udržitelném rozvoji a cirkulární ekonomice se dočtete zítra 13.2.
Vše je toxické. O tom, zda se to projeví, rozhoduje dávka (I)
12.02.2019, Autor: Pavel Veselý