Rozhovor s Mgr. Vojtěchem Kubcem, LL.M., MSc., předsedou Unie sociálních služeb ČR.
Vojtěch Kubec je předseda Unie sociálních služeb ČR. Je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, a jeho „cesta“ k segmentům zdravotní a sociální péče byla již v samém začátku velmi ovlivněna tím, že jej práce s lidmi a „pro lidi„ naplňuje, dává mu smysl. Založil sdružení Včelka, které je dnes největším poskytovatelem domácí zdravotní péče a terénních sociálních služeb v ČR s více jak 700 zaměstnanci a působností ve 43 okresech ČR. Ke konci roku 2023 odprodal segment domácí zdravotní péče skupině EUC a nyní se tak věnuje sociálním službám, ambulantní neurologii a jiným aktivitám, které mají přesah do kvality života lidí, jako např. dostupné bydlení pro rodiny, zvýšení kapacit předškolních zařízení a multifunkčních sportovních center.
„Celý systém sociálních služeb stojí před velkou krizí, zejména z důvodu demografického vývoje populace. I když MPSV mohlo zahájit proces celé změny a přípravy na stárnutí, tak na toto téma rezignovalo a sdělilo, že jej v tomto volebním období řesit nebude. Pochopme, že roční náklady všech sociálních služeb činí cca 70 mld. Kč a stále stoupají. Do roku 2050 mají tyto náklady vzrůst až na necelých 400 mld. Kč. Už dnes se ročně nedostane sociální péče cca 100.tis. občanům z důvodu naplněnosti kapacit. S těmito problémy se budou potýkat všechny sociální služby, ale i značná část obyvatel naší země,“ říká Vojtěch Kubec.
Koho zastupuje Unie sociálních služeb?
Unie sdružuje nyní 55 poskytovatelů sociálních služeb. Jedná se o sociální služby, které čerpají finanční prostředky z dotačního programu MPSV pro nadregionální a celostátní sociální služby. Tyto sociální služby poskytují péči cca 400 tis. klientům ročně.
Jaká je definice pojmu „sociální služby“? Je jasně stanovená?
Pojem sociální služby definuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Celkem se jedná o 34 druhů sociálních služeb, které jsou poskytovány v pobytové, terénní nebo ambulantní formě. Každá sociální služba má dle zákona také stanoveny základní činnosti, které musí klientům ze zákona poskytnout, ale také to, zda se jedná o sociální služby bez úhrady klienta, nebo s úhradou. Zákon také stanovuje kritéria kvality, proces získání oprávnění, ale i proces kontroly registračním orgánem nebo inspekcí kvality.
Co je to nadregionální program? Kolik subjektů ji žádá?
Nadregionální dotační program vznikl již v roce 2007, kdy vznikl i zákon o sociálních službách. Jedná se o dotační program, který každý rok vypisuje MPSV a již historicky se jednalo primárně o sociální služby, které mají působnost minimálně na úrovni 3 krajů anebo poskytují zcela specifické a ojedinělé sociální služby. Teprve v posledních dvou letech se podmínky mění každý rok a MPSV staví svou netransparentní komunikací do nejistoty všechny poskytovatele, kteří od něj tzv. vyrovnávací platbu na svou činnost získávali, ale co hůře, zcela logicky pak také všechny klienty těchto služeb a jejich blízké.
Sociální služby stojí na prahu krize. Jaké?
Celý systém sociálních služeb stojí před velkou krizí, zejména z důvodu nacházející demografické a stárnutí. I když MPSV mohlo zahájit proces celé změny a přípravy na stárnutí, tak na toto téma rezignovalo a sdělilo, že jej v tomto volebním období nebude řešit. Pochopme, že roční náklady všech sociálních služeb činí cca 70 mld. Kč a stále stoupají. Do roku 2050 mají tyto náklady vzrůst až na necelých 400 mld. Kč. Už dnes se ročně nedostane sociální péče cca 100.tis. občanů z důvodu naplněnosti kapacit. S těmito problémy se budou potýkat všechny sociální služby, ale i značná část obyvatel naší země.
Na prahu krize (kromě výše uvedeného) stojí i nadregionální a celostátní služby, a to zejména díky změnám, které poslední dva roky realizuje MPSV. MPSV plánuje redukovat podporu těmto službám, ale dosud nevíme, kolika služeb by se tato redukce měla dotknout a jaké kroky MPSV má či nemá v plánu uskutečnit k zajištění kontinuity v poskytování sociálních služeb právě ze strany poskytovatelů s nadregionálním či celostátním charakterem. Každým měsícem se vyjádření MPSV mění, a to nezpřehledňuje celý systém, který je vzájemně provázaný.
Financování nadregionálních a celostátních sociálních služeb prochází již druhým rokem zásadními změnami. O jaké se jedná?
Hlavní změny tkví v tom základním, a to kdo je oprávněný žadatel o dotaci. MPSV ukončilo systém, který tu trval s drobnými úpravami 15 let.
Současně MPSV mění i další podmínky, jako jsou např. uznatelné náklady. Abych byl opět konkrétní, tak např. zcela nesmyslně je novinkou zavedení mezi neuznatelné osobní náklady i náklady spojené s odstupným při ukončení pracovní poměru zaměstnance. A takových podobných věcí je plno.
Také se mění proces podávání žádostí, povinné přílohy, které někdy ani nedávají smysl a nevíme k čemu slouží.
Zrušili se také termíny výplat dotace, které byly stanoveny přímo v podmínkách dotačního řízení, nyní tomu tak není.
Velmi negativní vliv mělo také to, že většina zaměstnanců MPSV, kteří financování sociálních služeb a jejich koncepci na MPSV zajišťovali, byly buď propuštěni nebo převedeni na zcela jiná pracovní místa, a nyní dotační řízení mají v gesci zaměstnanci MPSV, kteří oblast sociálních služeb nikdy před tím neřešili, neznají konkrétní poskytovatele, jejich specifika, působnost. To vše má negativní dopad na celé dotační řízení a financování sociálních služeb jako takových.
O kolik lidí v ČR se vlastně jedná?
Nadregionální sociální služby zajišťují péči cca 400.tis. klientů. Celkově sociální služby zajišťují péči cca 2 mil. obyvatel. K reálnému číslu se dá ale těžko dopočítat, jelikož některé sociální služby jsou poskytovány anonymně, např. linky důvěry či další poradenské služby. Klienti tak mohou službu navštívit i několikrát za rok.
Jaký je postup a přístup MPSV?
MPSV se staví do pozice, kdy na jednu stranu tvrdí, že chce systém financování nadregionálních služeb stabilizovat, ale na druhou stranu s těmito sociálními partnery nekomunikuje, a pokud ano, informace jsou nepřesné, nebo se v čase ukážou jako nepravdivé. Zároveň MPSV i přes svou deklaraci, že svými kroky sleduje stabilizaci financování výše uvedených služeb, odmítlo do navrhované novely zákona o sociálních službách zakomponovat přechodné ustanovení, které by kontinuitu a stabilitu skutečně zajišťovalo. Nejen tyto skutečnosti tak svědčí o tom, že záměr MPSV je jiný, a to, jak jsem již zmínil výše, zredukovat poskytovatele a finanční prostředky, které na jejich činnost byly vynakládány. Nicméně bez toho, aby jakkoli písemně garantovalo, že kapacity těchto služeb plynule přejdou pod tzv. krajské sítě, tak aby nedošlo k ukončení činnosti poskytovatelů, a tedy omezení dostupnosti sociálních služeb na území ČR.
Co by se stalo bez dohody s MPSV?
Dohoda s MPSV není nyní žádná. MPSV se o dohodu s námi jako střešní organizací sociálních služeb s nadregionální působností nesnaží, a to ani s jednotlivými poskytovateli, kteří by touto změnou byli dotčeni, a tím i jejich klienti. Důsledkem kroků MPSV tak může a bez pochyby bude, zásadní dopad na dostupnost sociálních služeb pro občany ČR. To vše v situaci, kdy již nyní se více jak 100 000 občanům ČR sociální služby z důvodu nedostatečných kapacit nedostávají, nebo na jejich zajištění musí čekat i několik let.
Co by znamenalo převedení sociálních služeb na kraje?
Primárně už dnes víme, že většina služeb se do krajské sítě vůbec nedostane. To již kraje jasně sdělily. Navíc většina krajů již má své sítě na rok 2025 uzavřené. Proces vstupu do krajských sítí reálně trvá 2 roky, někdy i více. Hrozí tedy to, co jsem zmiňoval výše.
Dále by to znamenalo zvýšení administrativních nákladů, a to až o 20 %. U některých služeb to může činit i více. Je to jednoduché, když řídíte službu centrálně, máte jednu účetní jednotku, jedny standardy kvality a jiné, a následně byste měli toto rozdělit do více krajů, to reálně náklady zvýší. Bohužel Cost Benefit analýzu MPSV nikdy nepředstavilo, a tedy jedná nekoncepčně a ubírá se směrem, který pro klienty sociálních služeb není dobrý. Současně stojí za zmínku, že v případě centrálního financování ze strany MPSV (nadregionální služby) vás kontroluje pouze MPSV, nyní byste museli podstupovat kontrolu od každého kraje samostatně (tj. 14x), což samozřejmě zvýší náklady i samotným krajům.
To, co je nejvíce důležité, jsou pak samotné podmínky dotačních řízení na krajích. Každý kraj má své podmínky, i např. co se týká mezd. Mezi kraji jsou rozdíly v některých případech až o 100 % v nákladových jednotkách – situace je nyní taková, že v ČR máme 15 metodik financování (14 z nich jsou krajské, 1 je od MPSV pro nadregionální sítě). Unifikace podmínek není předmětem debat a nevidíme kroky, které by toto mohly zajistit.
Jak se vůbec žije v nejistotě financování?
Představte si jakýkoli podnik, který zaměstnává někdy až stovky osob, za své služby může vybírat od klientů jen cenu v maximální výši stanovenou státem, kdy tyto příjmy nepokryjí ani 50 % osobních nákladů, a vy takto poskytujete služby od začátku roku, aniž byste věděli, zda ono dofinancování vašich nákladů na zajištění služby občanům bude, či nebude poskytnuto. Nevíte ani v jaké výši, kdy. Všechny organizace to musí řešit svépomocí, nebo si ve většině případů musí brát překlenovací úvěry. Toto období trvá vždy minimálně 3 měsíce, někdy i déle.
Každý jistě pochopí, že se v takové nejistotě funguje špatně, a že to je na míle vzdálené proklamacím o stabilizaci financování sociálních služeb. Pokud by tomu tak mělo být, a MPSV to otevřeně říká, musely by být náklady na financování tzv. mandatorními. Vezme-li ale fakt, že již nyní představují mandatorní výdaje státního rozpočtu okolo 95 % všech výdajů státu, tak lze jen stěží uvěřit tomu, že by k takovému stavu skutečně došlo. Nic tomu nenasvědčuje, naopak jsme svědky opaku.
V některých službách jsou i stovky potřebných zájemců, na které se už dnes nedostane a péči nejsou schopny zajistit ani kraje. Co tedy s tím?
Nejedná se o stovky, ale až o 100 tis. občanů, potencionálních klientů ročně. Například jen u pobytových služeb pro seniory je poptávka až dvojnásobná, tudíž chybí až 40 tis. lůžek. Kraje ani obce toto samy sanovat nemohou. Je nutné přijmout celou řadu změn a je i důležité otevřít otázku soukromého sektoru. My jsme MPSV nabízeli naše odborníky, aby na změnách spolupracovali, ale MSPV si tvoří změny tzv. „o nás bez nás“, bez hlubší znalosti problematiky, a to nikdy nemůže skončit dobře. Pokud chcete provádět jakoukoli změnu, musíte dokonale znát to, co chcete měnit a vědět, proč, a co má být cíl. U MPSV nyní absentuje vše, co by mělo být příkladem dobré praxe projektového řízení.
Vzniká zde dvojí poskytování sociálních služeb?
Reálně tu nejsou dva systémy MPSV a kraje, ale MPSV a 14 různých systémů, tedy celkem 15 zcela rozdílných systémů financování. Jediná změna je celková centralizace a upuštění od decentralizace, ke které se přešlo v roce 2015, a která se zjevně nepovedla, resp. nenaplnila to, co se od ní očekávalo.
Jste původně právník. Proč jste si vybral oblast sociálních služeb?
Můj otec byl lékař a matka se oblasti sociálních služeb aktivně věnuje více jak 30 let. Ačkoli jsem vystudoval práva a specializoval se primárně na obchodní, občanské a finanční právo, tak jsem již během studia na Právnické fakultě UK absolvoval všechny výběrové předměty zaměřené právě na oblast zdravotnického práva a práva sociálního zabezpečení. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, na mne zjevně mělo veliký vliv a jsem za to rád. Oblast zdravotně sociálního pomezí, které se věnuji, je mi blízká a našel jsem se v ní. Jde o pomáhající profese, a tedy vím, že svým způsobem mohu přispívat k tomu, aby kvalita života některých lidí byla zachována, nebo došlo k jejímu zvýšení. To je moje motivace, to je to, proč mám v sobě tu „vášeň“. Nejde jen o nějaký formalismus nebo hromadění kapitálu. Ve všem, co děláte, je hlavní osud lidí, kterým jsou vaše služby určeny.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Vojtěchem Kubcem
Autor: Renáta Lucková