Rozhovor s PETREM ARENBERGEREM, ředitelem Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze
Je vysokoškolským pedagogem a zároveň lékařem specializujícím se na obory dermatologie a venerologie. Dva roky pracoval na univerzitě v Mnichově a absolvoval studijní pobyt na Stanfordově univerzitě v Palo Alto.
Chtěl jste být vždy lékařem?
Můj otec byl očním lékařem, maminka ústavní lékárnicí. Vyrůstal jsem tedy v prostředí, kde spektrum možností nebylo velké. Je pravda, že jsem někdy ve třetím ročníku na gymnáziu krátce zvažoval režii. To mě ale rychle pustilo. Režijních dovedností si ale teď jako ředitel, myslím, vzdáleně užívám při „režírování“ celého provozu docela dost.
Jste velmi uznávaný dermatolog. Bojujete léta také proti melanomu. Co nás nejvíce ohrožuje?
Na tuhle otázku by před revolucí ve vymyšleném Rádiu Jerevan odpověděli, že „imperialismus,“ ale vy se mne asi ptáte na kůži. Kožní rakovina opravdu tvoří asi třetinu až čtvrtinu všech nových případů zhoubných nádorů u člověka v České republice. Jediné co proti tomu můžeme preventivně podnikat, je chránit se proti UV záření. V tom nám letos trochu pomohl Nouzový stav a zavřené hranice do přímořských destinací. Ale i u českého rybníka to stále více svítí, někdy srovnatelně jako na Jadranu.
V roce 2019 jste se stal ředitelem Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Co pro vás bylo nejsložitější po nástupu do funkce?
Mým hlavním úkolem bylo udržet stávající příznivý ekonomický vývoj nemocnice, výrazně zvýšit počet výběrových řízení a pokračovat v aktivní přípravě stavby Traumacentra. SARS-CoV-2 se nám do prvního úkolu docela úspěšně plete, ale podobně je v tom celá ekonomika a nejen u nás. Na druhém i třetím úkolu průběžně pracujeme. Nejsložitější zatím bylo v několika krocích během velmi krátké doby překonfigurovat celý chod nemocnice za Nouzového stavu, zřídit nová pracoviště pro pacienty s COVID-19, rozjet laboratorní testování původce, zprovoznit drive-in stan s odběrovým místem, ochránit zaměstnance před infekcí sháněním ochranných prostředků, opatřovat odběrové sady a chemikálie do laboratoře, které nikdo nechce prodávat, protože nemá ani pro sebe. Ale mne organizování baví.
Jaký je váš názor na současný stav českého zdravotnictví?
Já osobně v každé situaci vnímám věci pozitivně a i v problémech se snažím najít to lepší, případně motivující k nějakému posunu. Zdravotnictví jako resort nebylo nikdy tím nejjednodušším ani pro své organizátory. Peněz v něm nebude nikdy dost, a proto se musíme snažit s nimi efektivně hospodařit a zároveň hledat pro něj další zdroje kromě zdravotního pojištění. Někteří to neradi slyší, ale je třeba motivovat ty, kteří jsou do něj ochotni sponzorskými dary nebo jiným způsobem dobrovolně přispět. Na druhou stranu si myslím, že například s COVID-19 se naše zdravotnictví vypořádává v porovnání s jinými zeměmi naprosto profesionálně, a mohu říct, že i bravurně.
Mezi velké investice vaší nemocnice je vybudování traumacentra. Co je na tom projektu nejsložitější?
V každé fázi něco jiného. Moji předchůdci zápasili s projektem a stavebním povolením. Já už jsem převzal štafetu několika ředitelů, kteří sháněli zdroje financování. Pokud by se nám podařilo získat peníze ode všech, které máme rozjednané, tak bychom mohli postavit traumacentra tři. Uvidíme.
Dnes se potýkáme s krizí COVID-19. Jaký je váš názor na tuto epidemii?
Obtížné je hodnotit výsledek, ale myslím, že k úspěšnému konci máme našlápnuto velmi dobře. Samozřejmě se opatření rozvolňují snadněji, když máte v ruce účinný lék a proočkovanou populaci. Takový komfort ale zatím nemáme, tak se musí pracovat značně obezřetně.
V čem byla podle vás chyba v Itálii při začátku epidemie?
Italové jsou velmi kontaktní národ. Všiml jste si, že jsme se před rozhovorem jen vzájemné ťukli loktem. Jihoevropské kultury nepovažují pozdrav bez polibku za přijatelný. V Itálii je dotyk obou tváří nezbytný. Vždycky to ale na svých cestách popletu – Italové začínají levou tváří, naproti tomu například Pařížané pravými tvářemi. V Provence je potřeba přidat třetí polibek a na Loiře dokonce čtvrtý. Jako muž si docela pochvaluji, že společensky se tolerují většinou polibky mezi mužem a ženou a mezi ženami, ale drsný dotyk neoholené mužské tváře zažije chlap výjimečně, ale určitě třeba zase v jižní Itálii. Tyhle kontakty miluje nejen váš protějšek, ale i koronavirus. Navíc například naši zdravotníci se už poučili z chyb Italů a nemáme jen jasně dělené červené a zelené zóny, ale i oranžové pro sporné striktně oddělené případy, které čekají na výsledek vyšetření.
Jaké skupiny lidí jsou dnes nejvíce ohroženy COVID-19 a dalšími různými viry? Jak se mohou chránit?
Starší lidé s komorbiditami, tedy hypertenzí, diabetem, nádory, některými typy léčby a dalšími, mají větší riziko těžšího průběhu onemocnění. Nejlepší ochranou je omezení kontaktu s potenciálně infikovanými osobami, ale na druhou stranu také udržování dobré zdravotní kondice. Není to jednoduché.
Špatná psychika též může podlomit zdraví. Co byste poradil lidem v těchto těžkých časech, jak si udržet dobrou fyzickou kondici i mysl?
Jsem v jádru pozitivní člověk a snažím se tak radit i svému okolí. Samozřejmě jsem si vědom řady rizik, ale pokud je třeba řešit situaci typu Mission Impossible a skutečně není jiná alternativa, mám na to zajímavý tip, který mi prozradil jeden starší kolega. „Podívej se na to zvenku. Jdi to udělat a řekni si, že se na to jdeš podívat, protože jsi sám zvědav, jak to dopadne.“ Někdy to zlepší náladu a dodá odvahu. Stres snižuje obranyschopnost a jakákoliv pomůcka, která ho zmírní, je užitečná.
Objevují se různé názory na postup vlády a vybavení nemocnic. Jak to vidíte vy jako ředitel nemocnice?
Jako ředitel nemocnice usiluji o špičkové a perfektně fungující vybavení nemocnice, a myslím, že se to mně a mému týmu v daných mantinelech možností docela daří. V dnešní době musíme chránit to nejcennější, co máme, a to je náš personál, takže jednou z významných priorit je dostupnost ochranných prostředků. Snažíme se mít stále přiměřenou zásobu, ale na druhou stranu apelujeme na spolupracovníky, aby prostředky používali uvážlivě. Epidemie se u nás v nemocnicích zatím neprojevuje nijak dramaticky, ale je dobře být připraven i na vývoj směrem Itálie nebo Španělsko, i když jsem v tomto směru při zhodnocení dosavadního vývoje optimistou. Pokud by se ale situace zhoršila, každý ochranný prostředek má bez přehánění cenu zlata.
Co podle vás nemocnicím nejvíce chybí?
Aktuálně jsme s ohledem na stávající situaci přiměřeně zásobováni. Pokud se ale ptáte z dlouhodobého hlediska, tak bychom uvítali, kdyby zdravotnictví bylo schopno i v budoucnu nabídnout všem sestřičkám a dalším pracovníkům ve zdravotnictví, kteří nás dříve opustili s výhledem zajímavých podmínek v pohostinství, kultuře a jinde, a teď se k nám na chvíli vrátili, aby je ta práce u nás natolik zaujala a byla pro ně zajímavá tak, že zůstanou natrvalo.
V čem myslíte, že bude největší změna v přístupu společnosti ke zdraví, až skončí nebezpečí epidemie?
Češi vnímají obvykle zdraví jako samozřejmost a péči o něj jako povinnost někoho jiného než sebe, tedy státu, lékaře, školy, kraje atd. Stejně tak i organizátoři zdravotnictví předpokládají, že lékař po složení Hippokratovy přísahy bude na rozdíl od právníka, bankovního úředníka, instalatéra nebo kominíka pracovat za každých podmínek zcela nezištně. To se také ve většině případů děje. Mladí lidé si ale právě proto už docela rozmýšlejí, jestli se budou na medicínu hlásit nebo jestli po jejím skončení nevyrazí tam, kde mají lepší možnosti dalšího růstu. Před 30 lety, tedy v době, kdy spousta lékařů hledala volné místo, prý jeden významný politik u nás prohlásil, že o podmínkách lékařů a dalších zdravotníků se bude bavit, až uvidí inzeráty, že zdravotnická zařízení hledají lékaře. Teď taková situace je, navíc populace při této krizi vidí, že zdravotnictví není úplně zbytečnou oblastí našeho života, tak se o podmínkách pojďme bavit.
Je možné podle vašeho názoru COVID-19 navždy porazit, že by vir byl vymýcen?
Musíme být z velké části vůči němu imunní, tedy buď chorobu prodělat, nebo být naočkováni, pokud vůbec tyto dvě formy imunizace budou poskytovat dlouhodobou ochranu. Pak viru nezbude nic jiného než se vrátit zpět k netopýrům nebo luskounům.
Může si dovolit lékař také odpočívat? Jak si nejvíce odpočinete vy?
Lékař musí odpočívat, jinak vyhoří, jako každý jiný. Na to zatím kromě kávy žádnou pořádnou tabletku nemáme. Když to nestíhám během týdne, snažím se aspoň o víkendu nepracovat dlouho do noci a jít si zaplavat, zahrát tenis nebo někam vyrazit do přírody. Tu a tam je fajn si zajet zalyžovat nebo k moři, ale letos to s Itálií nebo Tureckem moc dobře nevypadá. Tak se musím smířit s tím, že budu odpočatý jen napůl.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1: archiv Pavla Veselého
Foto 2: archiv Petra Arenbergera
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
