Pokud někomu vznikla škoda na základě vládního nebo ministerského opatření, které bylo následně zrušeno jako nezákonné, pak existuje prostor pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené takovým opatřením, říká v rozhovoru pro EM místopředseda ČAK Robert Němec. „Nicméně stát zatím paušálně odmítá uplatněné nároky na náhradu škody, takže to bude běh na dlouhou trať, který se neobejde bez soudních sporů, který bude zatěžovat státní kasu do budoucna.“
Jak byste hodnotil pomoc státu podnikatelům a firmám v důsledku mimořádných opatření?
Nemohu se vyjadřovat k tomu, jestli pomoc podnikatelům byla z ekonomického hlediska dostatečná. To je spíš otázka pro ekonomické analytiky. My právníci jsme se pod dobu covidové krize snažili našim klientům pomáhat s řešením situace a hledáním možností podpory. Ve spolupráci s Hospodářskou komorou jsme v průběhu krize poskytovali bezplatné poradenství celé řadě podnikatelů, které jsme průběžně informovali o přijatých opatřeních, jejich dopadech a možnostech čerpání podpory. Pravda je, že podpůrných programů bylo velké množství, některé se vzájemně překrývaly, nebo naopak navzájem vylučovaly a nebylo jednoduché nárok na podporu správně uplatnit. Zároveň se při čerpání některých podpor museli podnikatelé vzdát nároku na náhradu škody, která jim vznikla v důsledku krizových opatření. Myslím, že některé jiné země, které přijaly jednodušší podpůrné programy založené na paušální kompenzaci ušlých obratů, byly schopné podpory poskytovat rychleji a efektivněji, pravděpodobně s nižšími náklady.
Byl jste vůbec schopen se v nich jako právník orientovat?
Pochopitelně, coby specialisté, jsme se museli naučit v různých programech orientovat, protože je to naše práce, ale myslím, že běžní podnikatelé, bez náležité odborné podpory s tím měli vážné problémy a v mnoha případech nedosáhli na podporu, na kterou by měli nárok.
Soudy mnohá z oněch rozhodnutí následně rušily jako na běžícím pásu, a to i opakovaně. Lze na základě toho následně uplatňovat žalobu o náhradu škody?
Pokud někomu vznikla škoda na základě vládního nebo ministerského opatření, které bylo následně zrušeno jako nezákonné, pak podle mého názoru existuje prostor pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené takovým opatřením. Nicméně stát zatím paušálně odmítá uplatněné nároky na náhradu škody, takže to bude běh na dlouhou trať, který se neobejde bez soudních sporů, který bude zatěžovat státní kasu do budoucna. Myslím, že by bylo namístě, aby stát nabídl podnikatelům, kterým vznikla škoda v důsledku mimořádných opatření, nějakou paušální náhradu škody, třeba formou dohody o narovnání, aby se zabránilo dlouholetým sporům s nejistým výsledkem.
Měl by ji stát uplatňovat následně na členech vlády, kteří tato opatření schvalovali?
To je poněkud komplikovaná otázka. Ono je samozřejmě mnohem snadnější následně hodnotit správnost jednotlivých rozhodnutí, která byla přijímána v krizové době. Myslím, že i v politice by mělo platit něco jako pravidlo podnikatelského úsudku, které poskytuje manažerům obchodních korporací tzv. bezpečný přístav pro přijímání rizikových podnikatelských rozhodnutí. Jinými slovy, pokud bylo nařízení schváleno v dobré víře, v zájmu společnosti, při absenci střetu zájmů a na základě rozumně dostupných informací, pak by neměli být vládní činitelé odpovědni za škodu, která vznikla v důsledku rozhodnutí, které se následně ukáže jako nesprávné. On totiž po válce je každý generál, ale je otázkou, jak by se byl každý z nás schopen rozhodnout v krizové situaci. Něco jiného je pochopitelně politická zodpovědnost, kterou mohou voliči zohlednit ve volbách
V posledních letech jsme svědky změkčování podmínek pro výkon exekuce. Je tento trend oprávněný?
V první řadě si musíme uvědomit jednu zásadní skutečnost, která patrně uniká pozornosti některých politiků, kteří se snaží řešit sociální problém nebo získat body u některých voličů zcela nepřijatelným omezením vymahatelnosti práva. Takové kroky jsou na úkor poctivých občanu a daňových poplatníků.
Exekuce je posledním ultimativním krokem, který směřuje k výkonu pravomocného soudního rozhodnutí, které nebylo povinným splněno dobrovolně ve lhůtě stanovené soudem. Nařízení exekuce k výkonu soudního rozhodnutí předchází standardní nalézací řízení, kde nezávislý a nestranný soud hledá právo. Ztěžovat nebo znemožňovat výkon pravomocného rozhodnutí, kterým bylo věřiteli přiznáno jeho právo, ohrožuje důvěru občanů a institucí ve vymahatelnost práva a samotnou podstatu právního systému.
Jste mimo jiné i rozhodcem. Jak hodnotíte, že v exekučních řízeních jsou zpětně rušeny rozhodčí doložky. Není to popření zásady, že smlouvy se musejí dodržovat?
To je trochu historické dědictví. Po určitou dobu nebyly soudy schopny v přiměřeném čase rozhodovat jednoduché, tzv. pohledávkové žaloby. Věřitelé, včetně řady renomovaných bankovních institucí, pochopitelně hledali možnosti, jak se v přiměřeném čase domoci vykonatelného rozhodnutí proti dlužníkům, kteří neplnili své závazky. S nabídkou řešení přišly různé rozhodcovské společnosti, které nabízely rychlé a efektivní řešení pohledávkových sporů. Bohužel to ale také vedlo k některým excesům, kdy některé společnosti nepostupovaly dostatečně nestraně a nezávisle a přiznávali věřitelům nepřiměřené nároky a sankční úroky. Soudy pak v reakci na společenskou a politickou poptávku celkem pochopitelně dospěly k závěru, že takové rozhodčí doložky jsou neplatné. Jak to již v podobných věcech chodí, spolu s excesivními případy, kdy docházelo ke zjevnému zneužití rozhodčího řízení, byly zneplatněny i rozhodčí doložky, které zneužívány nebyly. Z hlediska právní jistoty bylo poněkud nešťastné, že ačkoliv takové rozhodčí nálezy nebyly nikdy zrušeny standardním postupem práva, tak soudy, poněkud účelově, dovodily, že v rámci řízení o nařízení exekuce je možné rozhodčí nálezy označit za neplatné a exekuci neprovést. Bohužel nadužívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských věcech, které byly později zákonem zcela zakázány, poškodilo dobrou pověst rozhodčího řízení.
Pokud si dnes nesmí dlužník v exekuci transparentně půjčit od bank či nebankovních institucí, půjde za nějakým pochybným lichvářem, nebo si půjčí na formálně zřízenou živnost. Mají tedy takové regulace vůbec smysl?
Dlužník v exekuci si skutečně v důsledku zpřísněné regulace nemůže půjčit peníze od institucionálních věřitelů, protože jeho schopnost splácet úvěr je pochybná. Kontrola úvěruschopnosti dlužníka při žádosti o nový úvěr navíc dává smysl. Situace, ve které si dlužník půjčuje pouze proto, aby mohl splatit již dříve čerpaný úvěr, není udržitelná, a dlužníci pak mnohdy končí v dluhové pasti s mnohonásobnými dluhy. Proto je v rámci nalézacího řízení soudem pravidelně přezkoumáváno, zda věřitel dostatečně ověřil úvěruschopnost dlužníka s odpovídajícími následky pro věřitele. Problém dluhových pastí je však nutno řešit spíše v oblasti sociální politiky a zvyšováním finanční gramotnosti obyvatelstva. Neblahým důsledkem regulací, které ekonomicky znemožňují vymáhání byť drobných pohledávek, není správná a má nepochybně negativní ekonomické dopady na všechny poctivé občany. Ekonomická (ne)rentabilita vymáhání oprávněných pohledávek se totiž promítá do ceny produktů, protože poskytovatelé služeb musí riziko nenávratnosti své investice započítat do ceny nabízených produktů a služeb. Každá přehnaná regulace pochopitelně může vést k vytěsnění určité části obchodu do ilegální ekonomiky, což se děje již dnes. Pokud se přepálí regulace institucionálních věřitelů, klienti skončí v osidlech lichvářů, kde neplatí ani žádná regulace ani žádné soudy. Stejně jako prohibice nikdy nikde nevedla k vymýcení obchodu s alkoholem, tak i přehnaná regulace v oblasti spotřebitelských úvěrů může vést k posílení ilegálního obchodu s chudobou.
Advokátům je vyčítáno, že se podílejí na „obchodu s chudobou“, a proto se brání dalším změnám, které by posílily práva dlužníků. Co na tento argument říkáte?
To je velmi nekorektní a demagogický argument. Advokáti poskytují služby svým klientům a jako každá jiná profese mají nárok na odměnu za svoji práci. Pokud advokáti volají po vymahatelnosti práva, je to naprosto legitimní požadavek vycházející z víry v právní stát. Nemusím snad připomínat situaci před rokem 2001, kdy bylo vymáhání pohledávek doménou výhradně soudních vykonavatelů. V té době výkon rozhodnutí nefungoval a vymahatelnost pohledávek se pohybovala kolem 3-5 %. Pravomocný rozsudek tak byl de facto pouze bezcenným cárem papíru. Teprve zavedení současného systému, v rámci kterého stát přenesl část své odpovědnosti na soukromé soudní exekutory, vedl k obnovení vymahatelnosti práva a zvýšení důvěry občanů v právní systém. Tento systém mimochodem funguje v celé řadě zemí Evropské unie v různých obdobách, a to i přes to, že je volná soutěž mezi exekutory omezena pouze na menší území a nefunguje celostátně. Musíme si však uvědomit, že Česká republika není svým územím tak rozsáhlá, aby takové dělení potřebovala.
Všechny poslední novely z oblasti exekucí a insolvencí směřují k větší ochranu dlužníků. Nevychýlilo se kyvadlo natolik, že opět začíná přicházet zkrátka věřitel?
Ano, myslím, že v rámci populistických rozhodnutí se dostáváme do absurdní situace, kdy stát podporuje nezodpovědnost a nepoctivost. Nepochybně existují případy a situace, které si zaslouží ochranu a zvláštní pozornost zákonodárce. Nikdo jistě nepovažuje za správné postihovat nezletilého, jehož rodiče neplatí poplatky za odvoz odpadu a tomu podobné excesy, ale politici by neměli v rámci boje o hlasy voličů hazardovat s důvěrou občanů v právo a jeho vymahatelnost. Spotřebitelé by se neměli nechat mást tím, že se tyto změny dějí na první pohled v jejich prospěch. V konečném důsledku totiž každý bez výjimky zaplatí za chování těch nepoctivých ať už v ceně zboží, služeb nebo nepřímo prostřednictvím daní a poplatků. Je totiž důležité si uvědomit, že každé (nejen) politické rozhodnutí s sebou přináší i řadu důsledků, které nemusí být zákonodárcem předvídané a mohou negativně ovlivnit celou společnost.
Jak byste obecně hodnotil právní rámec podnikatelského prostředí v ČR, a v čem vidíte nedostatky?
Obecně se domnívám, že právní rámec podnikání v české republice je na standardní, slušné úrovni. Občas se trochu potýkám s přemírou regulace, nadbytečnou právní úpravou a tzv. goldplatingem evropské regulace. Důvěře podnikatelů v právo by také nepochybně prospělo zefektivnění soudního řízení a jeho digitalizace. Stále nemáme k dispozici elektronický soudní spis. Na druhou stranu je nutno uznat, že MSp se dlouhodobě snaží v této oblasti aktivně postupovat, covidová krize mimo jiné přinesla možnost on-line konání některých soudních řízení, intenzivně se pracuje na rekodifikaci civilního procesního práva atd. některé tyto procesy jsou však během na dlouhou trať.
V čem by podle Vás měla spočívat role Komory?
Komora je v první řadě samosprávnou stavovskou organizací, která vykonává veřejnou moc na poli poskytování právních služeb. Plní roli kontrolní, kárnou a vzdělávací roli ve vztahu ke koncipientům a advokátům. Věřím, že jednou z klíčových rolí komory při zajišťování práva na právní pomoc je aktivní účast v legislativním procesu. Snažíme se, aby komora v oblasti legislativy spolupracovala s mezinárodním odborem, který komoru odborně podporuje a obohacuje o mezinárodní zkušenosti, které získává především díky působení našich zástupců v CCBE (Rada evropských advokátních komor) a v dalších mezinárodních organizacích. Podstatnou a velmi významnou částí legislativního procesu je implementace směrnic EU, jakož i mezinárodních smluv a dohod, kde je mezinárodní pohled velmi důležitý. Dále se snažím prosazovat spolupráci se všemi advokáty, kteří svou dobrovolnou činností ve výborech a odborných sekcích podporují komoru v legislativní oblasti a s dalšími advokáty, kteří se účastní legislativního procesu jako členové legislativní rady vlády, poslanci a senátoři.
Co to konkrétně znamená?
Komora zpracovala v posledních letech desítky možná stovky stanovisek, jejichž společným jmenovatelem je ochrana práva klientů na právní pomoc, nezávislosti advokacie, advokátního tajemství a ochrana trhu právních služeb proti neoprávněnému podnikání. Za zmínku stojí, vedle novelizace zákona o advokacii, zejména implementace směrnic DAC 5, DAC 6 a AML, které představují obrovský zásah do tradičního chápání role advokátů, na které stát a EU přenáší velké množství povinností a odpovědnosti v oblasti správy daní a opatření proti praní špinavých peněz.
Vyjadřovali jsme se k trestnímu řádu, zejména k otázce trestnosti přípravy trestného činu zkrácení daně, kontrolnímu hlášení, ke kybernetické obraně, k použití zpravodajských informací jako důkazu v trestním řízení, k návrhu zákona o lobování, k novele trestního zákoníku, zejména pokud jde o trestný čin maření spravedlnosti, k návrhu zákona o realitním zprostředkování, kde se podařilo prosadit omezení poskytování právních služeb realitními zprostředkovateli, k novele exekučního řádu a insolvenčního zákona, k zákonu o hromadných žalobách a k desítkám návrhů předpisů předkládaných v době nouzového stavu.
A do jaké míry je politická reprezentace ochotna vašim připomínkám vyjít vstříc?
Ochota politické reprezentace je do značné míry determinována společenskou atmosférou a populismem některých politiků. V době, kdy převažuje společenská poptávka po boji s korupcí a hospodářskou kriminalitou, je pro některé politiky snadné označovat advokáty za překážku rychlého a spravedlivého postihování korupčního jednání, nebo dokonce za jeho zdroj. Skutečnost, že advokát poskytuje právní pomoc svému klientovi však nemůže být zaměňována s účastí advokáta na trestné činnosti. Ačkoliv to není podloženo žádnými konkrétními údaji, rozhodně nic takového neplyne z výročních zpráv Finančně analytického úřadu, jsou advokáti často považováni za zdroj některých nekalých praktik. Pochopitelně existují jednotlivé excesy advokátů, ty jsou však velmi přísně postihovány jak orgány činnými v trestním řízení, tak advokátní komorou. Tomu pak odpovídá ochota politiků řešit akutní problémy advokacie, jako je soustavné ohrožování advokátní mlčenlivosti. To se promítá i do dlouholeté neochoty státu upravovat advokátní tarif alespoň tak, aby reflektoval inflaci. Nejvíce se to projevuje v odměně ex offo obhájců. Představte si, že tarif nebyl již více než dvacet let a například snížení tarifu o tzv. povodňovou daň platí od roku 2002, přesto že komora opakovaně předkládá návrhy na úpravu tarifu, což je v kompetenci MSp!
Jak hodnotíte k nařízení vlády č. 208/2021 Sb., které zavedlo poskytování některých právních služeb, jako volnou živnost
Dne 10. 5. 2021 schválila Vláda ČR bez jakýchkoli konzultací s Českou advokátní komorou nařízení vlády o obsahových náplních jednotlivých živností. Toto nařízení hrubě a zásadně porušuje zákon o advokacii a je útokem na nezávislé postavení advokacie v rámci celého justičního systému. Toto nařízení zavádí novou živnost „Poskytování služeb pro právnické osoby a svěřenecké fondy“, jež jejího držitele opravňuje k jednání jménem nebo na účet klienta a dalším činnostem, které zákon o advokacii definuje jako poskytování právních služeb. S touto právní úpravou nelze souhlasit a představenstvo České advokátní komory se důrazně ohradilo. Poskytování právních služeb na základě živnostenského zákona je vyloučeno zákonem o advokacii, který vylučuje možnost poskytování právních služeb dle živnostenského zákona, a veškerá oprávnění k poskytování právních služeb dle živnostenského zákona k tomuto datu zanikla. Poskytování právních služeb podléhá přísné regulaci, požadavku na vzdělání, odbornou praxi, pojištění a tak dále, a umožnění poskytování právních služeb bez náležité regulace zavádí nerovné soutěžní podmínky.
Co spatřujete jako výzvy pro další směřování české advokacie?
Mým dlouhodobým cílem, který se průběžně snažím naplňovat je, aby Česká advokátní komora byla moderní, efektivní, nezávislou a samosprávnou stavovskou organizací, a podporovala zapojení advokátů do stavovského života. Zároveň je potřeba, aby co nejpružněji reagovala na moderní výzvy, aby proto využívala a umožňovala advokátům využívání moderních informačních technologií, zajišťovala vzdělávání advokátních koncipientů a celoživotní vzdělávání advokátů a zajišťovala objektivní, praktické a relevantní advokátní zkoušky s využitím informačních technologií.
Když už jsme u těch moderních technologií, ČAK se nedávno ostře postavila proti senátnímu návrhu advokátky Šípové, aby byly volby do orgánů Komory elektronicky. Proč jste to odmítli?
Vůbec nejde o to, že by představenstvo odmítalo možnost elektronických voleb. Pravda je, že názory na tuto otázku se liší a existují argumenty pro i proti takové možnosti. Ale o to vůbec nejde! Jde o to, že se jedná o zásadní otázku, která spadá do výhradní kompetence stavovské samosprávy. Volební a organizační řád schvaluje nejvyšší orgán advokátní komory, kterým je advokátní sněm. Pokud se tedy advokáti na sněmu rozhodnou, že chtějí, aby volby do orgánů komory probíhaly jinde než na sněmu, například korespondenčně nebo elektronicky, pak je to jejich plné právo a představenstvo to pochopitelně bude respektovat. Je však zásadně nepřijatelné, aby o otázkách stavovské samosprávy rozhodovali politici, bez předchozího projednání ve stavovské samosprávě.
Jedním ze zásadních témat, která ČAK vždy prosazovala právo na právní pomoc a důvěrnost vztahu s klientem. Kde vidíte nějaké mezery?
Advokátní mlčenlivost, respektive důvěrnost vztahu mezi advokátem a klientem je projevem ústavně zaručeného práva na právní pomoc. Advokátní mlčenlivost je neustále ohrožována v několika směrech. K narušování principu advokátní mlčenlivosti průběžně dochází v souvislosti s implementací předpisů v oblasti boje proti daňovým únikům (např. implementace DAC5 a DAC6) a opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (AML), kde stát přenáší na advokáty povinnost kontrolovat klienty a hlásit podezřelé transakce. Komora vynakládá značné úsilí, aby při implementaci těchto předpisů byla advokátní mlčenlivost v maximální míře šetřena. Za cenu nemalých nákladů musela Komora převzít další kontrolní a přestupkové kompetence v oblasti AML, které by jinak u advokátů vykonával stát, prostřednictvím FAU což by představovalo podstatný zásah do mlčenlivosti.
Dalším problémem je, že důvěrnost vztahu mezi klientem a advokátem není dostatečně zakotvena v právním řádu. Zákon upravuje pouze mlčenlivosti advokáta. Pokud však orgány činné v trestním řízení odposlouchávají klienta nebo u něj provedou domovní prohlídku, není komunikace mezi klientem a advokátem chráněna. Na tom je třeba dále pracovat.
Myslíte, že se daří vylepšovat mediální obraz advokacie na veřejnosti? A v čem je unikátní postavení advokacie v rámci justice?
Na vylepšování mediálního obrazu komora soustavně intenzivně pracuje. Myslím že se výrazně zlepšila úroveň komunikace komory s veřejností i s advokátním stavem. Na jedné straně se dlouhodobě daří vylepšovat odbornou úroveň Bulletinu advokacie, který je dnes velmi kvalitním, recenzovaným odborným časopisem, takže v něm publikuje řada kvalitních odborníků. Bulletin opakovaně sbírá ceny za nejlepší právnický odborný časopis. Vedle toho jsme začali vydávat elektronický Advokátní deník, který poskytuje prostor jak pro odborné příspěvky, tak pro uplatnění stavovských názorů a diskuse. Komora aktivně využívá ke komunikaci advokátních témat i nástroje na sociálních sítích jako např. Twitter.
Na druhou stranu je třeba přiznat, že pověst advokacie stále není taková, jakou si advokáti za svoji práci a za svoji roli v justici zaslouží. Bohužel stačí jeden mediálně negativní případ nějakého advokáta, který vrhá negativní světlo na celou advokacii. K tomu je také třeba přiznat, že advokáti a právníci obecně nepatří z historického hlediska k nejpopulárnějším povoláním. Bohužel si někteří lidé často myslí, že když advokát zastupuje nějakého zločince, tak musí být také zločinec. Naštěstí však celá řada klientů oceňuje každodenní práci advokátů, kteří jim pomáhají se zorientovat ve složitém právním systému a pomáhají jim s obhajobou jejich práv a oprávněných zájmů.
Děkuji za rozhovor.
Robert Němec je partnerem PRK Partners se specializací na bankovnictví, fúze a akvizice, insolvenční řízení, restrukturalizace, obchodní spory a arbitráž. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1995. V letech 2005- 2007 absolvoval mezinárodní program na College of Law of England and Wales a získal International Practice Diploma v oblasti korporačního práva, fúzí & akvizic, kapitálových trhů a úvěrování. V roce 2009 dokončil postgraduální studium na Suffolk University Law School v Bostonu, Massachusetts (USA), a získal titul LL.M. z amerického a mezinárodního obchodního práva. Robert je advokátem a místopředsedou České advokátní komory. Dále je rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a nově též rozhodcemVídeňského mezinárodního rozhodčího centra (VIAC). Je také členem International Bar Association. Rovněž je dlouhodobě hodnocen jako jeden z předních odborníků v oblasti bankovnictví a financí a řešení sporů prestižními direktoráři IFLR1000, The European Legal 500 Chambers Europe a Chambers Global. |
Foto 1: Pixabay
Foto 2: Poskytnuto Robertem Němcem
Zdroj: Dušan Šrámek