Mons. Jan Bosco Graubner je 37. arcibiskup pražský a 25. primas český. 2. července 2022 byl slavnostní intronizací v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze uveden do úřadu arcibiskupa pražského a primase českého.
Do intronizace byl Mons. Jan Bosco Graubner původně arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. Narodil se 29.8.1948 v Brně. Maturoval na SVVŠ ve Strážnici (1967). Pracoval rok jako dělník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově (dnešní Zlín). V letech 1968 -1973 studoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a kněžské svěcení přijal roku 1973. Poté působil v duchovní správě ve Zlíně a Valašských Kloboukách, naposledy byl od roku 1982 farářem ve Vizovicích a excurrendo administrátorem v Provodově, a později v Horní Lhotě. Biskupské svěcení přijal 7.4.1990 v Olomouci. Za své biskupské heslo si zvolil slova Quod dixerit vobis facite – „Co vám řekne, učiňte“ z Janova evangelia. Nejprve působil jako pomocný biskup, pak administrátor olomoucké arcidiecéze. Arcibiskupem olomouckým byl jmenován 28.9.1992 a správu arcidiecéze převzal v roce 1992. V letech 2000-2010 byl arcibiskup Jan Graubner předsedou České biskupské konference a znovu se jím stal od roku 2020, zastává rovněž funkce delegáta ČBK pro misie a novou evangelizaci a pro charitu a sociální služby.
Dne 13.5.2022 ho papež František jmenoval 37. arcibiskupem pražským a 25. primasem českým. Do úřadu arcibiskupa pražského a primase českého byl uveden slavnostní intronizací 2.7.2022 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.
„Já si nemyslím, že dnes je nějaký velký rozdíl mezi moravskou a českou zbožností, protože mnozí se stěhují, a všichni jsme stále více ovlivněni mezinárodním prostředím,“ říká Mons. Jan Bosco Graubner.
Rozhovor s MONS. JANEM BOSCO GRAUBNEREM, arcibiskupem pražským a primasem českým.
Jak jste se dozvěděl, že vás papež František chce jmenovat pražským arcibiskupem?
Několikrát mi telefonoval prefekt Kongregace pro biskupy, a jednou mi řekl, že jde od papeže Františka, a že ten by mě rád viděl v Praze. Bylo to velké překvapení. Namítal jsem, že za rok bych měl podávat abdikaci kvůli věku, že už nemám tolik sil, jak dříve, ale v jednom rozhovoru jsem mu řekl, že pokud si to papež opravdu přeje, pak říkám ano. A další telefonát byl o stanovení termínu, kdy se to zveřejní.
V jakém finančním stavu zůstává olomoucká arcidiecéze?
Především je v dobrých rukou. To je pro mě zásadní. Jinak situace není jednoduchá v žádné české církvi. Jak víte, stát dává všem církvím po přechodnou dobu nějakou restituční náhradu, ale současně přestává přispívat na provoz. Církve více spoléhají na dary věřících, a taky se snaží vydělávat na provoz podnikáním. Naše diecéze se věnuje lesnictví a zemědělství, postavili jsme pilnici a vysadili vinici, něco investujeme do bydlení. Ne všechno se hned daří, ale doufám, že na skromný provoz budeme mít. Ne však na údržbu všech památek, protože těch máme opravdu mnoho. Mnohé farnosti nemají ani na povinný podíl k přidělené dotaci na opravy, čemuž se mnozí diví, protože se stále mluví o restitucích, a tak si lidé myslí, že máme peněz do zásoby.
A nebyla chyba, že církve chtěly restituce?
Církve chtěly větší ekonomickou svobodu a projednávala se celá řada modelů. Například v Maďarsku zavedli podle příkladu Itálie či Španělska určité promile z daní, které rozdělí stát mezi církve podle toho, jak hlasují poplatníci. V severských státech je státní podpora závislá na tom, kolik si církve vyberou od dárců. Politicky byl tehdy průchodný jen současný model, který je pro nás náročný na správu. Málo se ví o tom, že stát tehdy chtěl ukončit financování církví proto, že široce otevřel prostor pro registraci nových církví a zákonem se zavázal, že po deseti letech jim dá stejné podmínky, tedy včetně financování. Toho se pak lekl a spočítal si, že bude pro něj daleko levnější současné církve nějak vyplatit a ukončit jejich trvalé financování, než financovat i ty nové.
Jak dlouho počítáte, že se budete seznamovat s pražskou arcidiecézí?
Myslím, že dobře poznat celou diecézi nestihnu ani do smrti, ale pár měsíců poznávání musí stačit na to, abych mohl dělat potřebná rozhodnutí.
Budete konzultovat některé kroky s kardinálem Dominikem Dukou?
Samozřejmě, že mě bude zajímat zkušenost a názor předchůdce, ale ve sboru poradců nebude, protože to se nedělá nikde.
Zdroj: Renáta Lucková
Jaké změny plánujete v pražské arcidiecézi?
Zatím změny neplánuji. Hned na začátku potvrdím v úřadě všechny zodpovědné. Pak budu intenzivně poznávat, abych se mohl brzy rozhodnout pro případné změny.
Promítne se moravská zbožnost také v Praze?
Já si nemyslím, že dnes je nějaký velký rozdíl mezi moravskou a českou zbožností, protože mnozí se stěhují, a všichni jsme stále více ovlivněni mezinárodním prostředím.
Pražský arcibiskup je také velký diplomat, který se musí setkávat i s politiky a ekonomy. Jste na to připraven?
Kdo působí ve veřejném sektoru, nemůže být apolitický, i když může být nadstranický. A to chci. Jako každý farář musí jednat se starostou obce bez ohledu na to, za koho kandidoval, tak vyšší představitelé církve musí jednat s představiteli státu bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. Nejde o žádný sňatek trůnu s oltářem, ale o spolupráci ve prospěch druhých, o společné hledání dobra pro lid. U nás to bohužel někdy vypadá, jako kdyby nikdy nepřestávala volební kampaň, jako kdyby nejvyšším dobrem bylo vítězství nějaké strany, a ne skutečné dobro národa. Slovo politika je od polis – město, jehož blahu má politik sloužit. Na tom spolupracovat chci. Jestli jsem dost připraven, nevím, ale počítám s tím.
Jaká je podle vás úroveň komunikace katolické církve se společností?
Promiňte, ale tady budu rozlišovat společnost a sdělovací prostředky. Alespoň některé mají o církev zájem jen tehdy, když mohou rozmazat něco negativního. Dokonce třeba odmítli účast na naší velké akci pro rodiny, protože se tam prý nedá čekat nic negativního, co by mohlo diváky zajímat. A konfliktní tón vidím i v některých současných rozhovorech. Vedle toho zažívám spousty krásných setkání v oblasti kultury i sportu, s vojáky, policisty, hasiči a myslivci, ale i v akademickém světě. Určitě máme v oblasti komunikace co zlepšovat, ale nezáleží to vždy jen na nás.
Co je podle vás důležité v katolické církvi změnit?
Přijímat větší spoluzodpovědnost na všech úrovních. Nejen v ekonomice a řízení či v nauce. V krédu všichni vyznávají víru v církev, která je nejen svatá a katolická, ale taky apoštolská. To neznamená jen to, že má kontinuitu s dávnými apoštoly, ale že apoštoluje i dnes a celá, že apoštolát či misie nenechává jen na kněžích či misionářích, ale všichni se dělí se svým okolím o dary víry, naděje a lásky. Nenechávají si duchovní dary pro sebe, ale nezištně z nich rozdávají. Pak mají možnost zjistit, že rozdáváním bohatnou.
Jak vnímáte Prahu a Olomouc?
Praha je hlavní město a Olomouc jen krajské. Z toho plyne řada rozdílů, ale všude záleží na vybudování vztahů. O těch jistě platí, že čím větší město, tím je to náročnější. Musí to být jiné, než na vesnici, ale bez vztahů to nemůže být hezké.
Jak se cítíte zdravotně?
Není mi už dvacet ani padesát, ale vzhledem k věku se cítím opravdu dobře. Při těžkém covidu před dvěma lety jsem nečekal, že se to tak zlepší.
Co vám v životě dělá největší radost?
Setkávání s dobrými lidmi, zvláště když mají vztahy nezištné lásky. Tam totiž vnímám Boží blízkost, která dělá šťastným. Bývá to i silná náboženská zkušenost. Bible říká, že Bůh je láska. A to platí i naopak. Kde je skutečná láska, tam je Bůh. Mnozí si ani neuvědomují, jak blízko Bohu jsou. Radost mám třeba z velké vlny solidarity, kterou ukazují mnozí lidé u nás, když přijde mimořádná situace jako covid, tornádo, nebo válka v blízké zemi a objeví se uprchlíci. Ale i v běžném životě vidím třeba v Charitě spoustu tak zvaně nevěřících pracovníků, kteří slouží s obětavou láskou potřebným bez ohledu na to, jestli jsou sympatičtí nebo nepříjemní. Aniž si to uvědomují, nechávají v sobě milovat Boha a mění aspoň malý kousek světa k lepšímu. Z toho mám radost.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Renáta Lucková
Zdroj: Renáta Lucková a Pavel Veselý
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
