Jeho specializací je dozorování stavebních projektů, bezpečnost práce a požární ochrana. V současné době ale se svým společníkem staví už druhý privátní domov seniorů a Alzheimer centrum v České republice.
Jak uvádí, buduje místa, kde mohou senioři a lidé s Alzheimerovou chorobou důstojně a s maximální péčí prožít poslední roky, měsíce a dny svého života a splácí tak dluh vůči svým prarodičům, kterým se takového servisu nedostalo.
Rozhovor s JAKUBEM ERBENEM, jednatelem a spolumajitelem Domova seniorů Říčany a Domova seniorů Karlovy Vary.
Jste majitel prosperující firmy se zaměřením na řízení a dozorování stavebních projektů, BOZP a požární ochranu. Kdy a jak vás napadlo, že začnete stavět domovy pro seniory?
Není to žádný pohádkový příběh, ale tvrdá životní realita. Moje babička z Karlových Varů před lety onemocněla Alzheimerovou chorobou a téměř současně přestala být soběstačná i druhá babička z Plzně. Po dlouhých telefonátech, návštěvách několika zařízení a dalších peripetiích jsme pro ně obě nakonec našli volná místa v domovech seniorů přímo v regionu. Dobrý pocit jsme z toho ale neměli. Společným jmenovatelem těch zařízení byla nedostatečná úcta personálu k seniorům a poměrně nepřívětivé prostředí.
To ale asi nebyla motivace ke vstupu do segmentu sociální péče nebo ano?
Osobní zkušenost s personálem a klimatem v domovech pro mne byla inspirací, a když mne v roce 2012 kamarád seznámil s člověkem, který už v tomto oboru podnikal, slovo dalo slovo, já jsem mu začal pomáhat se stavbou jeho třetího domova seniorů a on mne postupně zasvěcoval do know-how moderní péče o seniory.
A podnikáte spolu dodnes? To zní trochu jako pohádka.
Naše cesty se nakonec rozešly, i když oba dnes v tomto odvětví stále působíme. Každý jsme měli trochu jiný cíl. Já jsem chtěl především splatit pomyslný dluh vůči svým prarodičům. Chtěl jsem vybudovat jeden domov pro seniory s dokonalou péčí. Dobré místo pro důstojné stáří, kde bude personál spokojený a to se bude promítat do kvality péče. A ten jsme s mým společníkem taky opravdu postavili a provozujeme jej v Říčanech u Prahy.
U jednoho domova jste ale nezůstal. Letos v létě jste představili projekt Domova seniorů Karlovy Vary. Co bylo důvodem ke změně původního plánu?
Jak jsem říkal, náš hlavní byznys je stavebnictví a firma Erbes. Oblast sociální péče nebyla původně v plánu, šli jsme do toho, řekl bych, hodně srdcem. A naše dlouhodobá strategie se tak mění v závislosti na zkušenostech, které v této oblasti nabýváme. Bezprostředně po dokončení Domova seniorů Říčany jsme toho měli až nad hlavu, po dvanácti měsících pekla jsme si nedovedli představit, že bychom to dobrovolně chtěli ještě někdy zopakovat. Ale všechno si postupně sedlo: my jsme nabrali personál, rozdělili si se společníkem kompetence, domov se nám naplnil klienty a my jsme postupně začali přemýšlet o dalším rozvoji.
Proč padla volba na Karlovy Vary?
Jak jsem zmiňoval, z Karlovarského kraje pocházím, část rodiny v Karlových Varech stále žije a měl jsem zde osobní zkušenost s hledáním vhodného místa pro svou babičku. Mnoho lidí zde pracuje, nemají ale možnost si své rodiče vzít přímo k sobě. Poptávka po sociální péči zde je vysoká a nabídka, byť byla kapacita v minulém roce navýšena, ji nestačí saturovat. Našli jsme tedy vhodný pozemek, získali stavební povolení a pustili jsme se do toho.
Jak jste daleko? Už vyhlížíte prvního klienta nebo jste v současné pandemické době byli nuceni přibrzdit?
Pandemie nás nijak nepřibrzdila. Držíme se plánovaného harmonogramu. To znamená 31. července 2021 bychom chtěli kolaudovat, pak budeme mít měsíc na finalizaci všech provozních detailů a v září budeme přijímat prvního klienta.
Jste privátní zařízení. Kdo jsou vlastně vaši klienti?
O pobyt u nás si může zažádat vlastně kdokoli starší padesáti pěti let. Jednou velkou skupinou jsou u nás běžní senioři. Mohou to být lidé s počínající stařeckou demencí i zdravotními obtížemi, jako je například imobilita nebo občasná potřeba přídechu kyslíku nebo prostě jen osamělí lidé. Druhou klíčovou skupinou jsou pak lidé s diagnózou Alzheimerovy choroby.
Jak jde péče o tyto dvě skupiny dohromady?
Ty dvě skupiny v našich domovech fungují vlastně naprosto odděleně. Máme speciální program pro seniory – ti mají zcela jiné aktivity jak v domově, tak i mimo něj. Společně třeba vaří, ale také jezdí na výlety, mají svůj dopolední i odpolední program. U klientů s Alzheimerovou chorobou musí být program přizpůsoben stupni jejich postižení. Většina aktivit se odehrává přímo v domově, jsou zaměřeny především na udržování paměti a mozkové aktivity. Samozřejmostí je ale i fyzioterapie. To vše klade vysoké nároky na personál, jak z hlediska kvantity, tak i z hlediska kvality.
A to je asi v dnešní době, kdy chybí jak lékaři, tak zdravotní sestry, tvrdý oříšek. Jak sháníte kvalitní zaměstnance?
Asi se vrátím k začátku rozhovoru, kdy jsem zmiňoval, že mým záměrem bylo především vybudovat místo s dokonalou péčí o seniory, kde se budou cítit dobře, vlastně co nejvíc jako doma. A tento pocit vytváří z převážné části právě pečující personál, který svou práci za prvé musí dělat srdcem a za druhé musí být v té práci spokojený. A to je především úkol majitele a vedení. Kvalita péče je tedy i odrazem přístupu majitele. My jsme si hned v zárodku řekli, že zaměstnance musíme nejen dobře zaplatit, ale musíme s nimi i dobře zacházet, nedrancovat je tak, jak mnozí zažili v předchozích zaměstnáních. A myslím, že se nám to celkem daří. Já říkám, že jsme druhý nejlepší zaměstnavatel hned po IKEA (směje se). Se zaměstnanci jednáme jako se sobě rovnými, máme systém finančních i nefinančních benefitů, přispíváme jim na dojíždění do práce. Odměnou nám je v Říčanech velice stabilní tým, s minimální fluktuací. A zpětná vazba jak ze strany klientů, tak i od devadesáti devíti procent rodinných příslušníků je pozitivní.
Kolik zaměstnanců vlastně v domově seniorů máte?
Nezdá se to, ale je to kolos. Potřeba obslužného personálu je u seniorů i osob s Alzheimerovou chorobou opravdu vysoká. Říčanský domov má kapacitu sto padesát lůžek a máme tam osmdesát zaměstnanců, podobné to bude i v Karlových Varech. Tam už dnes máme vrchní sestru a paralelně s výstavbou pracujeme na vyhledávání vhodného personálu. V této oblasti máme systém ověřený už z Říčan: lidé, kteří mají zájem u nás pracovat absolvují nejprve zkušební směnu. Tam si ověříme, zda jsou vhodnými potenciálními zaměstnanci a oni zakusí reálnou atmosféru domova seniorů, aby věděli, do čeho jdou. Nabíráme i lidi, kteří nejsou přímo z oboru sociální péče. Hledáme u nich ale prvotní empatii, chceme, aby k péči o klienty přistupovali stejně, jako by šlo o členy jejich vlastní rodiny. Pokud toto funguje, pak si nové zaměstnance rádi sami zaškolíme a vše je naučíme.
Celou dobu se tu bavíme o institucionální péči. Trendem dneška je ale především péče domácí. Nebylo by vhodnější podporovat rozvoj terénních služeb?
Čistě teoreticky ano. V praxi je to ale často tak, že si váš prarodič například zlomí nohu v krčku, v nemocnici absolvuje operaci, rekonvalescenci a vám pak jednoho dne zazvoní telefon a ze zdravotnického zařízení vás informují, že babičku zítra pouští, abyste si pro ni přijel. Že není ještě zcela soběstačná a potřebovala by rehabilitaci? To už je na vás, nemocnice ji vyléčila, následnou péči musíte už zajistit vy. A ne že byste nechtěl, ale domácí prostředí nemusí být pro takového člověka ani bezpečné. Najednou vám dojde, že máte v domě strmé schody, vanu uprostřed místnosti bez možnosti o cokoli se opřít, o bezbariérovosti ani nemluvě. A to je moment, kdy se nám ozývají rodiny potenciálních klientů.
Jak je to u lidí s Alzheimerovou chorobou? Ti se přece nezhorší přes noc?
Tam bývá situace trochu jiná. Na začátku má většina rodin úmysl postarat se o prarodiče v domácím prostředí. Stav se ale postupně zhoršuje a je třeba hlídat stále více věcí- zda takový člověk jedl nebo nejedl, zda si došel na záchod, jestli se oblékl, v dalším stupni je už potřeba s těmito úkony pomáhat a rodina za námi často přichází ve chvíli, kdy je úplně vyčerpaná a potřebuje s péčí pomoct. A my jsme tu proto, abychom jim v takové chvíli nabídli rodinné prostředí a kvalitní servis, aby si nemuseli vyčítat, že nám svého blízkého do péče svěřují. Neříkám, že můžeme stoprocentně suplovat rodinné zázemí, ale péče u nás je na velmi vysoké úrovni a naše domovy poskytují i dostatek prostoru pro setkávání klientů s rodinami. Ať už na individuální bázi, tak i při organizovaných zážitkových akcích na Vánoce nebo Velikonoce a podobně.
To vypadá skoro dokonale. Máte přesto nějaký vzor, kam byste se ještě rádi posunuli? Co vám ještě chybí?
Naším vzorem je systém péče ve Skandinávii. Jsme ale realisté a jsme si vědomi limitací financemi. To zlepšení vidíme především v rovině servisu. Rádi bychom měli pro klienty v budoucnu ještě více personálu, nejen na aktivizaci klientů, ale i větší počet rehabilitačních sester. Chtěli bychom také nabízet minimálně tři menu tak, aby si každý klient mohl vybrat to, co mu chutná. Je potřeba si uvědomit tu realitu, že k nám lidé přicházejí dožít. A naším cílem je postarat se o to, aby to mohlo být důstojně a s maximální péčí.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Jakuba Erbena