Rozhovor s Milanem Bednářem, ekonomem, výzkumným pracovníkem a přednášejícím na NF VŠE.
Milan Bednář je ekonom, výzkumný pracovník a přednášejícím na Národohospodářské fakultě VŠE. V minulosti absolvoval zahraniční studijní pobyt na prestižní University of Queensland v Austrálii, která se po mnoho let umísťuje vysoko v celosvětových žebříčcích hodnocení univerzit. Od roku 2024 je členem Centra pro ekonomiku, energetiku a veřejnou politiku, rovněž je členem České společnosti ekonomické.
„Před českou ekonomikou stojí řada domácích, ale i zahraničních výzev, jelikož jsme malou otevřenou ekonomikou. Na jedné straně bychom se měli soustředit na adekvátní a dlouhodobě udržitelnou domácí hospodářskou politiku (zejména fiskální a měnovou politiku). Tedy na již zmíněné strukturální reformy a rozumné a transparentní hospodaření s veřejnými prostředky. Na straně druhé se musíme adekvátním způsobem postavit k obraně českých zájmů ve světě – a to jak z hlediska ekonomické diplomacie a zahraniční politiky v rámci EU, tak i celosvětově,“ říká Milan Bednář.
Může být ekonom nezávislý?
Samozřejmě, že může. Tedy pokud pod pojmem nezávislý chápeme prezentaci vlastních nezaujatých názorů bez příslušnosti ke konkrétní politické straně či privátní instituci. Troufám si tvrdit, že já jsem nezávislý ekonom, jelikož jsem nikdy v minulosti ani v současnosti v tomto kontextu nepracoval pro žádnou politickou stranu ani privátní subjekt se specifickým zájmem. Na druhé straně, i ekonomové pracující pro nějaký ze zmíněných subjektů mohou prezentovat objektivní a nezávislé analýzy. Vždy záleží na konkrétním člověku, jeho odborné integritě a schopnosti oddělit fakta od ideologie.
Jak je na tom podle vás česká ekonomika?
Zde musíme důsledně rozlišovat mezi posledními statistickými čísly a neblahým trendem, kterým se česká ekonomika začala ubírat zejména po pandemii onemocnění COVID-19 (náznaky zpomalování či přehřívání české ekonomiky se však objevily i dříve).
Ačkoliv může poslední meziroční růst HDP ČR z 2. čtvrtletí 2025 (+ 2,6 %) působit relativně příznivě, ďábel se skrývá v detailu.
Za prvé, na poměry české ekonomiky a vzhledem ke skutečnosti, že by se dle prognóz mělo jednat o vrchol (případně být blízko růstového vrcholu), nejedná se o nijak vysoké číslo. Pro představu, průměrný růst reálného HDP ČR (geometrický průměr) mezi lety 2000–2024 činil přibližně 2,4 %. Za druhé, současný ekonomický růst je tažen spotřebou domácností a vlády. V prvním případě se jedná o dočasný jev spojený se zotavováním a ve druhém případě se jedná o neudržitelný důsledek dlouhodobě škodlivých a hlubokých rozpočtových deficitů. Za třetí, měli bychom se dívat na již zmíněný trend. Růst české ekonomiky v roce 2024 byl oproti roku 2021 vyšší pouze přibližně o 4,2 % a jednalo se o podprůměrný výsledek v rámci zemí Evropské unie (průměr EU činil + 5,1 %). Pro ilustraci, polská ekonomika v daném období narostla o +8,6 %, ačkoliv byl tento růst spojen také se zadlužováním a určitou ne nutně udržitelnou stimulací ekonomiky.
Česká ekonomika v posledních letech přešlapovala na místě, na čemž má bohužel značnou zásluhu uplatňovaná hospodářská politika, zejména vybraná opatření tzv. zelené politiky – Green Dealu.
Může se v budoucnu česká ekonomika nastartovat?
Ano, ale pouze tehdy, pokud tomu odpovídající bude i hospodářská politika. Klíčové kroky podle mého názoru zahrnují:
a) zásadní omezení či nejlépe zrušení zásadních opatření Green Dealu,
b) revizi, ideálně zrušení tzv. migračního paktu (finančních kvót),
c) skutečnou, a nikoliv domnělou konsolidaci státního rozpočtu,
d) audit veřejných výdajů a zvýšení jejich efektivity,
e) debyrokratizaci a deregulaci ekonomiky (podnikatelské a investiční prostředí),
f) uskutečnit zásadní reformy, které zvýší udržitelnost ve vybraných oblastech
(školství, zdravotnictví, důchodový systém aj.).
Nesmírně důležitá je však potřeba prioritizovat – není reálné ani vhodné řešit vše naráz. To znamená, že nelze očekávat, že nová vláda vyřeší vše zmíněné hned. Vláda by měla vybrat několik klíčových úkolů, dotáhnout je do konce, a teprve poté se posunout dál.
Je EU přeregulovaná?
Myslím, že není žádným tajemstvím i pro neekonomy, že Evropská unie je v současné podobě extrémně přeregulovaná. V čase tento problém plíživě narůstal a dále narůstá, což snižuje naši konkurenceschopnost a hospodářský růst. Příkladem mohou být jednotlivá nařízení Green Dealu (od EU ETS 1, EU ETS 2, uhlíkového cla, nařízení proti odlesňování, aj.), ale třeba i prohibitivní regulace z oblasti umělé inteligence a digitální ekonomiky, které vedou k zaostávání, nižší konkurenceschopnosti a orientaci na jiné světové regiony. Myslím, že těch příkladů je z mnoha oblastí tolik, že si každý bohužel „najde své“. Přál bych si, aby zájmem úředníků v EU byli občané, nikoliv pouze váha a důležitost jejich úřadů.
Co se musí stát, aby byla Evropa znovu konkurenceschopná?
Zde bych chtěl upozornit, že Evropská unie nerovná se Evropa. Pokud bych to měl zjednodušit, tak více jakékoliv integrace neznamená, že se budeme mít automaticky lépe. Snažím se to neustále vysvětlovat, bohužel ten nesprávný narativ je stále velmi silný.
EU by se měla přestat soustředit na zesilování federalizace a posilování svého vlivu a namísto toho by se měla vrátit ke svým ekonomickým základům. Podle nedávné studie Mezinárodního měnového fondu trpí vnitřní trh EU zásadními bariérami – v průměru odpovídají 44% celní sazbě u zboží a 110% u služeb. Evropská komise by se měla méně soustředit na přerozdělování a více na podporu ekonomické integrace, volné soutěže a efektivního jednotného trhu.
Jaké výzvy stojí před českou ekonomikou?
Před českou ekonomikou stojí řada domácích, ale i zahraničních výzev, jelikož jsme malou otevřenou ekonomikou. Na jedné straně bychom se měli soustředit na adekvátní a dlouhodobě udržitelnou domácí hospodářskou politiku (zejména fiskální a měnovou politiku). Tedy na již zmíněné strukturální reformy a rozumné a transparentní hospodaření s veřejnými prostředky. Na straně druhé se musíme adekvátním způsobem postavit k obraně českých zájmů ve světě – a to jak z hlediska ekonomické diplomacie a zahraniční politiky v rámci EU, tak i celosvětově. Konkrétně před námi stojí riziko upadávání konkurenceschopnosti zejména v závislosti na uplatňovaných zelených politikách, riziko zvýšené míry inflace plynoucí z hlubokých rozpočtových deficitů, nedostatky v agregátní nabídce (např. bytová výstavba a povolovací procesy), stále napjatý trh práce, stárnutí populace, technologické změny a další faktory. Máme také mezery v kritické infrastruktuře a problematický vývoj výdajů na výzkum a vývoj.
Můžeme mít v budoucnu vyrovnaný rozpočet?
Teoreticky můžeme, praxe je však složitější. Je však vhodné se bavit o přesnějším časovém horizontu. Pokud byste se mě zeptali, zda-li můžeme mít vyrovnaný rozpočet v příštím roce či dvou, tak odpověď zní, že to prakticky je téměř nemožné. Měl by to být jeden ze zásadních úkolů budoucí vlády, která by se měla snažit přiblížit rozpočet k vyrovnanému stavu. Podle mého názoru by byl úspěch, kdyby po 4 letech další vlády byl deficit státního rozpočtu pouze v nižších desítkách miliard korun. Z takového stavu by podle mého názoru neplynula významná rizika. Otázka veřejných rozpočtů je však širší a musím upozornit, že někdy se nesprávně zaměňují pojmy veřejné finance, státní rozpočet, saldo vládního sektoru aj.
Je v budoucnu možný sociální stát?
Záleží, co chápeme pod pojmem „sociální stát“. Pokud jej chápeme jako poskytnutí základních důstojných podmínek k žití našim občanům, tak samozřejmě ano. Nicméně, k tomuto tvrzení ihned dodávám, že to neznamená, že občané se budou mít dobře bez vlastního přičinění. Sociální politika je nutný a důležitý prvek v dnešním systému, nicméně nemůže fungovat tím způsobem, že vysoká štědrost sociálních dávek snižuje motivace k práci. Myslím si, že každý jednotlivec by se měl nejdříve snažit sám a pouze v případě problémů či specifických situací (např. rodinná politika) se obracet na stát.
Proč v ČR nefunguje plně tržní ekonomika? Je to někdy reálné?
Nefunguje proto, že je příliš svázána regulacemi. Určitá míra regulace je samozřejmě potřebná – zajišťuje férové prostředí a chrání účastníky trhu. Nicméně, v ČR i EU jsme byli v posledních dekádách svědky efektu „nabalování sněhové koule“, uplatňování intervencionistické koncepce hospodářské politiky a názorů, že postupné „ladění“ a zvyšování a precizování regulace ekonomice prospívá. Není tomu tak, troufám si tvrdit, že jsme dávno za tímto bodem.
Co přesně jsou emisní povolenky?
Emisní povolenka je obchodovatelný certifikát, který opravňuje svého držitele k vypuštění 1 tuny CO2 (nebo ekvivalentního množství jiných skleníkových plynů) do ovzduší. Jsou klíčovým nástrojem Evropského systému pro obchodování s emisemi (EU ETS) a zásadní součástí Green Dealu. Cílem je motivovat podniky ke snižování emisí skleníkových plynů. Relevantní subjekty tedy musí platit, pokud chtějí vypouštět CO2.
Problém je v tom, že země EU v současné době emitují pouze přibližně 6 % relevantních skleníkových plynů celosvětově, povolenek je navíc v systému uměle málo a jejich cena je ve srovnání s ostatními regiony extrémně vysoká. Další snižování emisí je extrémně nákladné a dopady na globální oteplování jsou sporné, případně neexistující. I kdyby celý vyspělý svět přestal kompletně spotřebovávat fosilní paliva (což je nesmysl), dopady by byly marginální (dle klimatického modelu MAGICC). Vývoj v této oblasti je tažen rozvojovými a rozvíjejícími se zeměmi, které nemohou jednoduše přeskočit jednu vývojovou etapu. EU ETS 1 již dnes značně navyšuje ceny elektřiny, které platí domácnosti i podniky v EU.
Může se Česká republika vyhnout normě ETS 2?
Myslím si, že představitelé ČR by měli důsledně bojovat za české zájmy a odmítnout implementovat rozšíření Systému pro obchodování s emisními povolenkami (EU ETS 2) a omezit, případně úplně zrušit původní EU ETS 1. Rozšíření EU ETS 2 by dále zatížilo peněženky českých domácností potenciálně až o desítky tisíc korun ročně, zvýšilo míru inflace a dále oslabilo naši konkurenceschopnost a dlouhodobý růst HDP. Nicméně, Green Deal a jeho součásti se projednávají na úrovni Evropské unie. Česká republika nemůže figurovat jako samostatný stát, ale měli bychom se snažit domluvit s ostatními zeměmi a dostat je na naši stranu. Pro začátek se může jednat například o obnovení spolupráce zemí V4.
Jaký je váš vzor v oboru ekonomie?
Nemám jeden konkrétní vzor, ale blízké jsou mi ekonomické směry, které staví na svobodě, osobní zodpovědnosti, poctivé práci a korespondují s pravicovým viděním světa. Bohatství primárně nevzniká přerozdělováním, ale prací, zaváděním inovací a poskytnutím přidané hodnoty. V tomto smyslu jsou mi blízcí klasici – od Adama Smitha přes Friedricha Augusta von Hayeka až po Miltona Friedmana.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
