Je programátorkou s dvacetiletou praxí z rodinné IT firmy 1.PF. Chtěla, aby se v její škole stala informatika jádrem výuky. Rozbila také zavedenou praxi hodin po předmětech a pětačtyřiceti minutách. Místo toho se třídy po patnácti až dvaceti studentech učí v tematických blocích po hodině a půl. Říká, že když si jde vařit kafe, je pro ni normální se zeptat studentů, jestli si také nedají.
Rozhovor s Markétou Fibigerovou, ředitelkou a zřizovatelkou 1.IT Gymnázia.
Vystudovala jste Pedagogickou fakultu UK, obor Český jazyk a Dějepis. Tedy zcela jednoznačně humanitní obory. Co vás na nich lákalo?
Myslela jsem si, že jsem humanitní typ. Hlásila jsem se na práva a na žurnalistiku, peďák byla až další varianta. Byly jsme tehdy silné ročníky, na práva brali každého dvanáctého, na žurnalistiku to bylo podobné. Sice jsem na gymplu něco málo napsala do regionálních novin a psaní mě vždycky bavilo (i proto teď možná píšu blogy), ale na přijetí to nestačilo. Na peďák byl tehdy taky nával, na obor Český jazyk a Dějepis docela velký, ale oba obory jsem celkem ovládala, tak to vyšlo. Že nejsem úplně humanitní typ mi došlo záhy, vysedávání v knihovně pro mne úplně nebylo, stejně tak jsem si neužívala nekonečné exkurze např. po hradech. Já po hradech chodím ráda, ale nechci tam strávit celý den a pomalu obcházet každý stavební prvek a řešit kdejaký obraz. Jsem na to příliš prakticky založená. Mám též ráda, když věci takzvaně “odsejpají”. Na základce mi vlastně celkem šla i třeba matematika, dokonce jsem dělala i nějakou olympiádu, to byly ale příklady na procenta, trojčlenka, slovní úlohy, to jsou právě ty věci, co mě baví.
Přesto, během studia v humanitním oboru jste se naučila programovat, a u toho jste na dvacet let zůstala. Jak těžké je naučit se programovat?
Není to těžké, když máte motivaci a hlavně kolem sebe lidi, kteří to umějí, a můžete se jich na cokoliv zeptat. To byl můj budoucí švagr. Za to, že umím programovat, vděčím hlavně jemu.
Věnovala jste se nejen vývoji aplikací a systémů, ale i řízení lidí v rodinné firmě. Jaký je váš názor na stav rodinných firem u nás?
Práce v rodinné firmě je vždycky vysoce efektivní, když máte našlápnuto, a víte, co chcete. Zároveň jste v práci tak trochu pořád. Nám to od počátku fungovalo dobře, přestože jsme ve vedení každý úplně jiný, zkrátka jsme ohromně chtěli a byli strašně moc nadšení. Ke zdolání mnohých překážek potřebujete právě i určitou dávku naivity, bez ní se do věcí nepustíte. Všechny svoje pozice ve firmě jsem už pustila, jsem tam teď hlavně společensky a snažím se sledovat technické dění, abych nezakrněla. Zároveň se snažím dotahovat do firmy i zajímavosti ze školy, myslím, že je to vzájemně obohacující. Ke stavu rodinných firem u nás, respektive v Čechách, se asi necítím silná v kramflecích se vyjadřovat. Samozřejmě jich několik znám a vidím tam vždycky tvrdou práci, ale žádné konkrétní moudro mě kolem toho nenapadá.
Vaše 1. IT Gymnázium je součástí rodinné firmy. Jak to funguje?
Myslím, že jsem to popsala už výše. Rodinná firma zainvestovala rozjezd gymnázia, a nyní ho z povzdálí sleduje. Já jsem ředitelka a zřizovatel. Mám vynikající tým lidí kolem sebe, kteří už patří čistě do gymnázia. Zároveň se snažím zůstat ve spojení s lidmi z oboru. Je to důležité, aby naše škola mohla nabízet to, co deklaruje.
Co a jaké formy výuky a vzdělání vaše gymnázium nabízí?
Naše škola je čtyřleté gymnázium, poskytuje tedy všeobecné vzdělání zakončené maturitou. Zaměřujeme se na digitální gramotnost a využití technologií napříč obory. Sami si stavíme obsah, propojujeme předměty. Orientujeme se i na sport a zdravý pohyb ve spojitosti s kvalitní životosprávou. Součástí hodin je sebereflexe. Velmi nám jde o to, aby studenti věděli, proč se něco učí, uměli sami vnímat svůj pokrok, a třeba též věřili, že svým nadšením a poctivou prací mohou získat důležitý motor pro život. Jsme přesvědčeni, že budoucnost téhle generace leží jen v jejich rukou. Podstatnou součástí jakéhokoliv pokroku by mělo být sebepoznání a hlubší porozumění lidským potřebám, jedině tak můžeme docílit, že ta budoucnost bude optimistická a že všechen ten pokrok dokážeme udržet pod kontrolou.
Jaké uplatnění mají vaši studenti v životě? Kam mohou jít dál?
Naši studenti mohou v životě dělat cokoliv, co budou chtít. Tak bych to chtěla já. To je zároveň jedna z hlavních vizí naší školy. Pokud se u nás naučí programovat a bude je to bavit, mohou velmi pravděpodobně okamžitě nastoupit do jakékoliv vývojářské firmy a realizovat se hned po škole pracovně, mohou k tomu zároveň studovat, pracovat na částečné úvazky, případně pracovat na dálku, není už to v této době vůbec žádný problém. Mohou se ale úplně klidně věnovat úplně jinému oboru, například medicíně, ta mimochodem zaznamenává překotný nárůst technologií, a je potřeba, aby tam byli lidé, kteří tomu rozumějí. Poslouchám teď audioknihu od pana doktora Pavla Koláře Posilování stresem, která mimo jiné velmi přesně popisuje, kde budeme potřebovat i nadále zachovat člověka se všemi jeho super schopnostmi, které má od přírody, aby u zkázy lidstva nestál sám člověk. Diskuze s panem doktorem Tomášem Šebkem mě naopak vedla k tomu přemýšlet, kde se hodí zapojit ty technologie a například umělou inteligenci, protože za nás může udělat spoustu užitečné práce. Umělé inteligenci se vůbec u nás ve škole hodně věnujeme. Zveme si k tomu právě rozličné hosty, tento týden například vědce světového formátu a programátora v jedné osobě Tomáše Mikolova.
Jaký je váš názor na současný vzdělávací systém u nás?
Kritický. Náš státní vzdělávací systém jen velmi málo reflektuje vše, co jsem zmínila výše. Je omezený, limitující, srovnává jedince, zabíjí potenciál dětí a jejich přirozenou touhu po vědění. Veškerou dobrou a mravenčí práci dělají jednotlivci. Nemyslím si ale, že jinde ve světě je to o moc lepší. Snad jen opravdu v severských zemích. Aktuálně se mi vrátil starší – čtrnáctiletý – syn z Anglie po pětitýdenním pobytu na Secondary school. Byl zklamán tím, jak konzervativní a tradiční tamní státní školství je a kolik zbytečného obsahu se tam učí. Líčil též historku, jak zmokl ve školní uniformě, ale nemohl se převléknout do džínů, protože by se tím porušila pravidla, takže seděl v mokrých kalhotách celý den.
Jako IT Gymnázium vás asi systém distanční výuky nezaskočil. Co pro vás bylo v té době nejsložitější?
Nejsložitější bylo asi na samém počátku přijmout, že poté, co jsme školu dva roky připravovali a složitě zkolaudovali školní budovu, máme ji po měsíci zavřít a přejít na online. Pak už to ale šlo jako po drátkách, v budově jsme se zabydleli s učiteli, distanční výuka nás bavila, každý týden jsme vymýšleli zlepšováky, a jakmile to bylo možné, zvali do školy studenty na individuály a později i ve skupinách. Nabízíme jim i teď, že kdykoliv jsou nemocní, mohou se připojit online. Funguje to dobře.
Pohybujete se v IT světě, podnikání a vzdělání. Mají tyto tři rozdílné světy něco společného?
Nepovažuji to za tři rozdílné světy. Vzdělávání má být součástí normálního života. Rodiče našich studentů také chodí normálně do práce a ledaskdo z nich má vlastní firmu nebo jinak podniká. Škola nemá být místo, kde se na život připravuje, ten život už se přece žije.
Jsme plně v on-line světě. Přesto, když vypadnou servery jako nedávno Facebook, ale mohou i jiné, jsou vaši studenti schopni fungovat i bez techniky?
Myslím, že ano, a my je rozhodně v tomto ohledu nešetříme. Například včera jsem je trénovala, jak číst turistickou mapu (protože měli pocit, že například číst vrstevnice v dnešní době k ničemu nepotřebují) a též, že v tom horském sedle, přes které plánujeme trasu, rozhodně není mobilní signál. Výpadek facebooku je rozhodně netrápí vůbec, protože na něm nejsou. Výpadek proudu samozřejmě ano, i to jsme nedávno zažili, když si nalili kafe do podlahových zásuvek. Samozřejmě, že když programujete a není dostupný gitlab server, znepříjemňuje to práci. Já sama jsem se dneska doslova vytočila, když jsem zjistila, že Google prohlásil můj superadmin účet za mladší 18 let (tedy já jsem dle Googlu mladší než 18) a nemohu editovat např. školní youtube videa, protože mi zmizela práva – čte to nastavení z Google workspace. Teď budu čekat 24 hodin, než se práva obnoví, poté co jsem složitě hledala, co se vlastně stalo. Přesně tohle je příklad, kam nesmíme nechat automatizaci zajít a chápu přitom, že to celé bylo motivováno bezpečností.
Současným velkým tématem dnes je nástupnictví v rodinných firmách. Přemýšlela jste již o tom? Jak tento problém vidíte vy?
Tak o tom jsem rozhodně nepřemýšlela, a myslím, že bude daleko lepší, když si mé děti půjdou vlastní cestou. Pokud by pak náhodou chtěly převzít školu, až já budu na smrtelné posteli, asi se tomu bránit nebudu. Nástupnictví obecně ale nepovažuji za moc šťastné, ne pokud se s ním dopředu počítá. Je nicméně pravda, že jsem zapomněla například na řemesla, kde to bývalo velmi běžné, a tam mi to smysl dává.
Cestovala jste po zemích jako je Venezuela, Mexiko, Peru, Tanzánie, Indie, Čína nebo Írán. Co pro vás znamená cestování a kde se vám nejvíce líbilo?
Nejvíc se mi líbilo v Íránu, ale byla jsem tam v době, kdy jste potkali jednoho turistu za týden, v roce 2003. Bavilo mě, jakou mají tamní lidé hrdost a jak jsou vřelí. Předsudky, které o nás měli, byly velmi podobné těm našim. Bylo mi tehdy dvacet pět a měla jsem před svatbou, všude jsme ale museli říkat, že jsme už svoji, protože jinak by to nepochopili. Nechápali ani, že cestujeme s batohem a chceme zemi projet napříč. Z plánovaných šestnácti dnů, kdy jsme předpokládali, že budeme spát v hostelech, jsme tam spali asi třikrát, protože jinak nás vždycky pozval někdo k sobě do rodiny. V jedné rodině na mne navlékli svatební šaty, ale protože byli prudérní, nechali mi pod tím košili a kalhoty, takže jsem se v tom pekla ve čtyřiceti stupních celý večer. Pak nám nanosili strašně moc jídla a hostili nás jako delegaci, ačkoliv byli chudí a vůbec nevím, jestli kvůli nám pak nemuseli strádat. Tohle jsou vzpomínky, které nevymažete. Myslím, že cestování je nutné, aby si člověk uvědomil, že všechny země vypadají nejvíc nebezpečně, když se na ně koukáte doma v obýváku ve zprávách. Cestování je skvělé také pro tu improvizaci a nutnost řešit nečekané situace.
Ve volném čase se věnujete horolezectví, vysokohorské turistice a skialpinismu, kde máte instruktorské oprávnění. Jsou hory pro vás odpočinkem? Co vás na horách tolik láká?
Hory jsou úžasným místem pro relax. Doufám, že si je nezkazíme a že nám ještě nějaké zůstanou. Ledovec bohužel mizí i ve Švýcarsku, které není vůbec daleko, některé lezecké cesty, které se ještě před deseti lety normálně “chodily”, jsou už teď vyloženě nebezpečné nebo rovnou zavřené. Svoje instruktorské oprávnění nevyužívám, nemám na to jednak úplně čas, jednak se obávám, že bych turisty vodit nechtěla, třeba i z toho důvodu, že bych u toho hodně mrzla. Jak známo, ženy špatně vyhřívají periferie, což potvrzuji. V nadmořské výšce čtyři tisíce metrů navíc na nikoho moc čekat nechcete. Bojím se, že by mi instruktorováním to vzácné zevšednělo, a obdivuji například všechny horské vůdce (UIAGM guides), že mají trpělivost poslouchat stále dokola ty stejné komentáře a pořizovat fotky. Hory jsou pro mne místem, kde člověk cítí, že je jen součástí něčeho většího, a že je takový malý zoufalý mravenec, který může být rád, že mu vyšlo počasí a někam se dostal. Nemám moc ráda patetické řeči o pokoře, spíš bych řekla, že pokud vás hory baví, není potřeba se jich bát (určitě je to bezpečnější, než jezdit autem). Je ale potřeba vědět, na co mám a kdy mám zařadit zpátečku.
Foto: Poskytnuto Markétou Fibigerovou
Zdroj: Pavel Veselý
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
