Lenka Trkalová: Pandemie z mého pohledu jen otevřela Pandořinu skříňku

 Založila systém vzdělávání TeachPoint21, který otevírá možnosti vzdělávání jiným způsobem. 
Rozhovor s LENKOU TRKALOVOU, právničkou, zakladatelkou systému vzdělání TeachPoint21, spoluzakladelkou Pro Liebertate, členkou Zdravého fóra.
Jste právnička, ale momentálně věnujete velkou část své energie vzdělávacímu portálu TeachPoint. Chtěla jste být v dětství spíš právník nebo učitelka?
Chtěla jsem být spisovatelka. Miluji knihy. V knihách je vše a představují pro mne zhmotnění moudra. Líbí se mi ta poetická představa knihovnice, která zákazníkovi poradí tu správnou knihu podle toho, co ho trápí nebo co hledá. Tuto představu jsem v podstatě překlopila do praktického života. U klasické představy o výkonu povolání právníka nebo učitelky mi stále něco nesedělo, tak jsem nakonec obojí pojala po svém.
Založila jste paralelní systém vzdělávání TeachPoint21. V čem tento vzdělávací systém spočívá?
V tuto chvíli jednoduše v sebeřízeném vzdělávání. Nespoléháme na to, že systém naše děti naučí dostatečně potřebné znalosti. V současné době již víme, že zásadní kompetencí je schopnost reagovat na změny, schopnost kriticky myslet a schopnost pracovat s informacemi. K tomu jsou však zároveň potřeba vstupní data.
TeachPoint je projekt, který otevírá možnosti vzdělávání jiným způsobem, a který řeší potřebu vzdělávání včetně sportovních aktivit dle individuálních zájmů. Rodiče jsou plně kompetentní rozhodnout se, kde a jakým způsobem zajistí svému dítěti vzdělávání.  Listina základních práv a svobod je toho důkazem: péče o děti a jejich výchova je právem i povinností rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči.
Cílem TeachPointu je jednak spojit osobnosti i organizace z oblasti vzdělávání a zprostředkovat mentorům i zájemcům z řad pedagogů možnost získat dovednosti, jak pracovat s dětmi. Připravujeme semináře a kurzy, které jim mohou pomoci jednat s dětmi i rodiči, zvládat rozdíly mezi chlapci a děvčaty nebo předcházet vyhoření.  Tedy osvojit si základní kompetence: pozorovat děti, komunikovat s nimi a otevřít jejich potenciál, aby dokázali děti motivovat, inspirovat je a ukázat jim tak pravou radost ze vzdělávání. Dalším smyslem je umožnit, aby se každý mohl vzdělávat svou vlastní cestou. Zjistila jsem, že lidé už v podstatě vědí, co chtějí, a tak nabízím jednu z možností, jak se vzdělávat. Líbí se mi například i kombinovaný způsob výuky, se kterým je TeachPoint právě kompatibilní. Navíc kladu větší důraz na fyzickou stránku, tedy sport v jeho zdravé podobě, v tom je TeachPoint specifický. Z pohledu dětí studentů kladu důraz na praxi, aby co nejdříve zjistili a pochopili o čem daný obor je. Ráda bych zachovala přirozenou radost z učení, která v dětech přirozeně je a nějakou „záhadou“ vymizí.
Klademe důraz na čtyři pilíře, tedy vzdělání, fyzická a psychická stránka a morální hodnoty, které pak dohromady tvoří kompletní osobnost, proto složená pyramida v logu. Pokud jde o mentory, kteří se zapojili a postupně zapojují, většina zainteresovaných osob jsou současně aktivní sportovci, což pochopitelně není náhoda, ale právě přirozenost. Krom toho jsou uznávanými odborníky z praxe a především jsou nositeli základních morálních hodnot. Jsem přesvědčena, že právě proto jsou špičkami ve svém oboru. Vždy jsem se učila od těch nejlepších a velmi si těchto lidí vážím a jsem ráda, že s nimi mohou spolupracovat a mám možnost předávat tento poklad dál.
Jak vnímáte současný vzdělávací systém?
To je otázka rozsahu rigorózní práce. Zmíním tedy klíčové momenty. Klasické základní školy formují děti do průměru. Majetní mají své elitní školy a sociálně slabé nebo problémové se do školy stejně stále nedaří dostat. Efektivita je malá a šikana jen kvete, a to jak mezi žáky, tak i ve vztahu učitel – žák a naopak. Ve spoustě škol se jede tzv. pouze na výkon bez ohledu na to, jak se dítě cítí. Mnoho lidí z různých pohnutek založilo školy komunitní. I ty jsou však různé úrovně. Společným jmenovatelem je pak nespokojenost se státním školstvím. Učitelé jsou utvrzováni v názoru, že dítě je problém a rodič ještě větší problém. Troufám si říci, že si uvědomujeme, že když je něco povinné, hromadné, placeno z daní a dotací, tedy mizí vztah nabídky a poptávky, a nemůže to pak fungovat kvalitně. Vnitřní motivace je zkrátka motor, a když chybí, jízda dost drhne. Na obou stranách. Pokud jde o vysoké školy, mnohé z nich produkují lidi, kteří mají potíže naskočit ihned do praxe a těžko hledají uplatnění.
Současný systém školství však vůbec nezatracuji. Přibývá inovativních učitelů, způsobů výuky i konstruktivní komunikace. Může tedy vyhovovat spoustě lidí, ale nemůže vyhovovat všem. Konkurenční prostředí se také snad začíná vytvářet. Rozumím původnímu motivu vzniku školství i povinné školní docházky. Nelze však konzervovat systém starý přes 200 let vyhovující totalitním režimům. Dnešní děti jsou ovšem naštěstí jiné a zacházení, které fungovalo na předchozí generace, už selhává. Není to tedy o tom, že by děti neuznávaly autority. Ony neuznávají uměle vytvořené autority bez sebereflexe.
Zásadní je tedy možnost volby. Mít možnost zvolit si způsob vzdělávání, který vyhovuje potřebám daného dítěte, potažmo potřebám rodiny. Tak, aby nebylo plýtváno časem a životem dítěte ani učitele.  A tato volba je u nás zatím velmi omezena, i když jde o vývojově nejdůležitější část života jednotlivce. Skutečnost, že mnohdy na sebe naráží potřeby dítěte a touhy rodičů je pak na další seminárku.
Věříte ve schopnost lidí nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a upozorňujete na negativní vliv systému, strachu a manipulace na svobodné rozhodování jednotlivce. Jak z vašeho pohledu hodnotíte současnou covidovou pandemii a její řešení?
Pandemie z mého pohledu jen otevřela Pandořinu skříňku, respektive Pandořiny skříňky vícero společenských oblastí. Vytáhla na povrch systémové i osobní problémy, které jsme buď neviděli, nebo nechtěli či neměli vidět.
Abychom byli úplně přesní, tak je třeba rozlišovat mezi pojmy pandemie a epidemie. Pandemie je epidemie velkého rozsahu zasahující do více kontinentů. Jedná se tedy o výskyt onemocnění s vysokou incidencí (počet nově nemocných za určité období) na velkém území. Nás ale dlouhodobě především zajímá, zda vůbec je na našem území epidemie.
Problém s pojmem epidemie způsobuje fakt, že není nikde pevně definován, a už vůbec není nikde definován pro onemocnění covid-19. Obecně se uvádí, že pod pojmem epidemie se rozumí prudký růst výskytu nejčastěji téhož onemocnění za určitou dobu a v určité populaci.  Z epidemiologického hlediska je pak třeba určit, kdy nastává její začátek a konec, a to z důvodu odůvodnění potřebnosti zavádění a udržování protiepidemických omezujících opatření, která zasahují do lidských práv a základních svobod občanů. K tomu slouží tzv. epidemický práh. Například pro chřipku je pak stanoven epidemický práh (začátek epidemie) na 1600-1800 nemocných (tedy symptomatických, nikoli jen PCR pozitivních) na 100 tisíc obyvatel. Analogicky by i pro onemocnění covid-19 tak měla být stanovena hranice pro epidemický práh podle počtu nemocných, nikoli však pouze pozitivně testovaných osob, neboť skutečnost, že je někdo pozitivně testovaný nic nevypovídá o tom, zda je nakažený, nakažlivý či dokonce nemocný. A i když do úvah zahrneme, že s onemocněním covidem-19 v nemocnicích končí více lidí než s chřipkou, tak přesto by epidemický práh pro onemocnění covid-19 měl být stanoven rozumně. Ale my jsme tu měli v létě týdenní incidenci třeba 11 pozitivně testovaných případů na 100 tisíc obyvatel, což je více než 100x méně než by se vyžadovalo u nemocných chřipkou a přesto nejen že nebyl zrušen stav pandemické pohotovosti, ale ministerstvo zdravotnictví stále vydávalo omezující mimořádná opatření.
K tomu navíc o sporech, v nichž účastníci jako hlavní argument namítali, že omezující opatření MZ byla vydávána v době, kdy tu epidemie nebyla, Nejvyšší správní soud nerozhodl, přičemž i otázce dokazování, zda tu epidemie je či není, se stále vyhýbá. Od září tak leží v rozšířeném senátu NSS věc, u níž je třeba rozhodnout, zda jsou důvody pro to považovat onemocnění covid-19 za epidemii, která se šíří na celém území České republiky, a ve vztahu k níž je tak nezbytné nařizovat omezující mimořádná opatření podle pandemického zákona a podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví při splnění dalších v něm uvedených podmínek, aniž by však v těchto soudních řízeních muselo MZ tvrdit a prokázat, že ohniskem nákazy je celá Česká republika a podezřelým z nákazy je pak každý jednotlivec, který se na jejím území nachází.
Problém řízení současné situace vládou vidím v tom, že se nedokázala přizpůsobit změněným podmínkám. V současnosti je velká část naší společnosti již promořená a další velká část proočkovaná. Tito lidé jsou imunizovaní a s největší pravděpodobností jim při styku s virem nehrozí těžký průběh a úmrtí. Cirkulace viru tedy není to, co bychom v tento moment měli řešit. Místo toho bychom se měli zaměřit na primární péči a na včasnou léčbu rizikových osob. Stále více a více na to apeluje řada lékařů. Zanedbání primární péče pak způsobilo, že nemocnice byly zahlcené již zanedbanými těžkými stavy, které pak často končí smrtí.  Místo zajištění primární péče a ochrany rizikových skupin se však stále zachytávají zdraví pozitivně testovaní a těmito počty „nakažených“ se pak straší celá populace. Nejhorší je pak dopad na děti a dospívající.
Je naprosto neomluvitelné a tristní, čeho jsme se dopustili na našich dětech.  Děti narozené v době covidové znají jen zahalené obličeje a žijí v atmosféře všudypřítomného strachu. Školním dětem jsme narušili pravidelný režim a řád a navíc jsme jim vyslali signál, že vzdělání není důležité, že se může klidně odložit.  Výraznou školní zátěž po návratu zpět do školy citlivé děti najednou psychicky nezvládají, mají bolesti hlavy, kolapsy a jiné psychosomatické obtíže. Takže mnozí opět obdrží tabletky a jsme zpět v kruhu. Psychologové už rok bijí na poplach. Vytváříme v dětech kontinuální napětí. Napětí zvyšuje míru stresu, stres snižuje obranyschopnost organismu, a takto postižené dítě je pak logicky mnohem náchylnější k jakémukoli typu nemoci. Místo toho, abychom naše děti nechali sportovat, a učit se a přirozeně vyvíjet, tak je raději zavíráme doma. Je až neskutečné, co si dovolí říci někteří z našich současných protiepidemiologických „odborníků“: nutíme naše děti nosit roušky jen proto, že chceme přesvědčit jejich rodiče, aby se nechali očkovat.
Myslím si, že hlavní hnací silou je náš vlastní strach a vnější manipulace, že to, co se děje, už není o pandemii či epidemii, ale o davové psychóze. Dlouhodobě jsme svědky situace, kdy není připuštěna jakákoliv diskuse, oponentní názory jsou v mainstreamových médiích umlčovány nebo označovány za dezinformace, svoboda přestává existovat. Existuje všudypřítomná cenzura a strach.
Řešení pak vidím v důrazu na osobní svobodu a převzetí odpovědnosti za své zdraví. V tom, že praktičtí lékaři začnou opět léčit a obnoví se primární péče namísto odmítání pacientů. Řešení dále vidím také v práci každého jednotlivce na sobě samém, na vzetí si odpovědnosti za sebe sama zpět, přiznání si vlastních strachů i nedostatků a současně objevení svého potenciálu. Společně pak můžeme tvořit prostor pro nové věci, založený nikoli na nenávisti, ale na tvůrčích schopnostech jednotlivců. A co bych chtěla zdůraznit především: Vynechme ze současné situace děti a nechme je normálně se rozvíjet a žít.
Změní se vzdělávací systém po skončení covidové krize? Co byste navrhovala?
Před dvěma lety bych odpověděla, že systém je neprůstřelný. Dnes začínám být přesvědčena, že možné je všechno. Cokoli, co si umíme představit, se může stát. Pandemie dokázala, aby se nemožné stalo skutkem a dost rychle. V tom negativním i pozitivním smyslu. Najednou je možná distanční výuka. O jejích kvalitách nemluvím, pouze říkám, že to jde. Najednou je možné hledat a nalézt konstruktivní řešení. Současně však vidíme, že některým pedagogům jde o vzdělávání a děti až na posledním místě. Posun naopak vidím v tom, že mnozí rodiče vůbec mohli nahlédnout pod pokličku škol. Změnilo se vnímání mnoha lidí v tom, že byli donuceni vystoupit ze své komfortní zóny, kterou by za jiných okolností neopustili. Tudíž se domnívám, že mnohé se ve společnosti skutečně změní. A nyní se ocitáme v situaci, kdy změna bude představovat buď velký průšvih, nebo vznik tvůrčí svobodné společnosti. A u nás v ČR máme v tomto směru obrovský potenciál.
Pokud jde o návrh změny vzdělávacího systému, pak jasnou odpověď nemám ani to není mým cílem. Návrhů na změnu systému už přede mnou předložilo mnoho odborníků, a dokonce dosáhli dílčích úspěchů. Za to úsilí a množství odvedené práce jim patří obrovský dík. Osobně totiž nechci nikomu radit, co a jak má dělat, neboť jsem přesvědčena, že každý dělá své maximum. Z pozice rodiče pak zcela respektuji rozdílný přístup. Někdo chce mít vliv na to, komu svěřuje své děti, jiný naopak má větší důvěru a vidět, jak je zacházeno s jeho dítětem nepotřebuje. Dalšímu to je možná úplně jedno. A nic z toho není špatně. Je to zase o té svobodě a osobní odpovědnosti a o možnosti mít možnost volby. Jen je žádoucí, abychom nebyli znásilňováni pod rouškou konání dobra.
Spolupracujete s iniciativou Zdravé fórum. Proč? Jak vaše spolupráce začala? 
Spolupráce začala v době, kdy vláda na jaře roku 2020 zavřela sportoviště. S kolegou Vladimírem Mrkvičkou jsme se věnovali agendě Děti a sport. Opakovaně jsme upozorňovali na to, že vládní představitelé uváděli v médiích nepravdivé informace ohledně sankcí a jejich výše za přestupky podle krizového zákona. Že občany této republiky cíleně zastrašují. Následně jsme pak naše aktivity přesunuli pod Zdravé fórum a vznikl tak tým právníků, který je v současné době už samostatnou jednotkou v podobě Institutu práva a občanských svobod – Pro Libertate, jehož jsme zakládajícími členy. Minimálně rok upozaďujeme vlastní práci a poskytujeme s kolegy právní pomoc pro zoufalé a diskriminované lidi. A prakticky vše pro bono.
Co je cílem Zdravého fóra?
Zdravé fórum sdružuje odborníky, kapacity různých lékařských i vědeckých oborů, nebudu nikoho jmenovat, protože jsou jich desítky, a usiluje především o nastolení dialogu. O vedení odborné diskuse na vládní úrovni s různým spektrem názorů, jak vyřešit nastalou situaci, která nebyla možná a stále není možná. Bohužel tak práce ZF z velké části spočívá spíše ve vyvracení zavádějících a mnohdy i lživých tvrzení ze strany mainstreamových médií a z úst představitelů vlády.
Pro Libertate pak přirozeně vznikl na základě práce právníků pro Zdravé fórum, která se posunula do dennodenního úmorného odpovídání na otázky zoufalých diskriminovaných lidí. Učitelů, rodičů, zaměstnanců ze všech možných koutů a oborů, ale i vojáků či policistů. Naším cílem je předat veřejnosti objektivní informace, aby mohli situaci vyhodnotit na základě všech dostupných faktů a rozhodnout o svém životě skutečně svobodně, odpovědně a kvalifikovaně. Nikoli pod tlakem a hrozbou, či dokonce vydíráním. Pro Libertate hájí hodnoty, jako je lidská důstojnost, právo na soukromí, právo na soudní ochranu. Spolupracujeme s mnoha odborníky z řad lékařů, biologů, matematiků či psychologů. Jsme přesvědčeni, že nejde o epidemii. Že jde o tlak na osobní svobodu a mezilidské vztahy.
Jak se podle vás změnil přístup lidí ke svému zdraví?
Otázkou je, k čemu změnu vztahujeme. Pokud k uplynulým dvěma letem, tak si po pravdě nejsem úplně jistá, že se přístup lidí ke svému zdraví nějak zásadně změnil. Obecně vnímám tendenci lidí více se o své zdraví zajímat, přebírat odpovědnost za to, jak se cítím a neodevzdávat se jen slepě do rukou bílých plášťů. Žiji v tomto smyslu sice v určité bublině, i přesto však cítím, že lidé více vnímají, že zdraví jak fyzické, tak psychické jde ruku v ruce a je ovlivňováno mnoha faktory, včetně rodinného prostředí. Víme, že v nemocnicích při počátku pandemie končili převážně lidé obézní, s chronickými onemocněními a špatnou životosprávou. Jestli si to lidé uvědomili a změnili způsob života, tak patrně jak kdo…
Když vidím frontu na invazivní zdravotní úkon v podobě očkování na nádraží, optimismus mě přechází a uvědomuji si, že ta má bublina je vskutku velmi malá. Ovšem to je každého soukromá věc – tedy do doby, než je nepustí bez absolvování tohoto úkonu do zaměstnání. Zákonem zakotvený svobodný a informovaný souhlas se zdravotním úkonem se tak pomalu stává pouhou fikcí.
Podílíte se také na softwaru pro právníky. Co této software obsahuje a co je jeho cílem?
Limacta, jak se SW jmenuje, usnadňuje práci s dokumentem, a především zvyšuje efektivitu práce. Aktuálně pracujeme v 6, 7 lidech z různých kanceláří na jednom dokumentu, a ten chaos a ztráta času jsou obrovské. Limacta je moderní nástroj umožňující víceúrovňovou tvorbu dokumentů, jedná se o nadstavbu Wordu, povyšující schopnosti Wordu při tvorbě, úpravách a správě všech dokumentů na novou úroveň.
Na jednom místě máte veškerou genezi celého dokumentu – včetně veškeré historické dokumentace změn, úkolů, komentářů a poznámek nebo příloh. Je možné si stanovit oprávnění k tomu, kdo v dokumentu může dělat nebo co může vidět. V Limactě nechybí ani moderní AI podpora, která umí hlídat změny zákonů, termínů obsažených ve smlouvě, změny rejstřících a jejich dopady do všech smluv nebo vyhledávat konkrétní ustanovení zákonů a judikatury aniž bychom museli překlikávat do Aspi. Umí snadno generovat dodatky. V neposlední řadě je to dobrý nástroj pro management view, tzn. že snadno získáte přehled o tom, kdo co a jak změnil, můžete sledovat množství odvedené práce a zadaných úkolů.
Nejde ovšem o DMS, k jeho používání tedy stačí pracovat s momentálně MS Word, ostatní editory jsou v plánu. Vzhledem k tomu, že pracujeme na úrovni textu, jej lze použít i na běžnou práci mimo oblast právníků. Webové stránky zatím pro Limactu nemáme, protože to byl můj úkol a na půl roku jsem pozastavila mou práci kvůli činnosti pro bono. Celému týmu tímto děkuji za trpělivost.
Jste právník, zabýváte se vzděláváním, zdravím a vývojem softwaru. Co je vám nejbližší? 
Předně bych měla uvést na pravou míru – nejsem nějaký guru na zdraví, jak by se mohlo z odpovědí zdát. Jen mě baví hledat souvislosti, poslouchám své tělo a zajímají mě lidské příběhy. Žiji, jak nejlépe umím a když má někdo zájem, ráda se podělím o to, co funguje zrovna u mě. S dovolením tu otázku otočím. Nejméně blízká je mi právničina, měla jsem o tom oboru mírně naivní představy a zjistila jsem, že žena mojí povahy a stylu života se pro klasickou advokacii prostě nehodí. Zkušenosti z právničiny a jistou míru kreativity tak uplatňuji alespoň ve vývoji SW. Spíše jde o to, že když vidím, že je něco neefektivní, mám tendenci to změnit. Nejvíc mě na mé práci baví, jak se v pravou chvíli propojí různí lidé a různé profese. Když z toho pak vzejde něco prospěšného, je to krása.
Máte ráda sport. Co vám přináší sport do života? Proč je tak důležitý?
Mně osobně sport rozkryl spoustu témat. Ale obecně mi dal určité návyky, disciplínu, schopnost překonat sama sebe. Ovšem především a hlavně pokoru. A to hodně bolelo. Nyní prakticky přináší sport do života mne samu a v neposlední řadě mi přináší do života skvělé lidi. Parafrází jedné vtipné pohádky bych řekla: „sport povznáší“.
Přijde mi poněkud hloupé tvrdit, proč je sport důležitý, protože nemohu sdělit nic nového nebo obohacujícího. Buď jen zopakuji klasické – ve zdravém těle… a pravidelný pohyb je půl zdraví nebo tak něco a že když se nestaráme o své tělo, tak prostě přestane fungovat. Nebo když se půjdu třeba jen projít, tak že si vyčistím hlavu a začnu lépe myslet. Některé děti se dokonce více rozpovídají, jakmile se začnou hýbat. Anebo tady sklouznu do teorií, jak je šílený dnešní styl osmihodinovek za stolem a že sport v dnešní podobě je náhražka za přirozený pohyb nebo co přináší vrcholový sport. A jak díky správné chůzi a nastavení mysli jde rozhýbat tělo, nad kterými doktor u rtg. jen pokrčil rameny. S ohledem na délku a rozmanitost témat tohoto rozhovoru bych pro tentokrát raději zůstala u té první verze.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Lenkou Trkalovou
Zdroj: Renáta Lucková