Kamil Blažek: Investice u nás brzdí řada faktorů

Rozhovor s KAMILEM BLAŽKEM, předsedou Sdružení pro zahraniční investice – AFI.

Kamil Blažek je předsedou Sdružení pro zahraniční investice (AFI) od roku 2010 a zároveň partnerem mezinárodní advokátní kanceláře Kinstellar v Praze. Profesí je právník a advokát, své bohaté zkušenosti získal ve více jak 25leté právní praxí, především v oblasti advokacie a právního poradenství v Česku, ale i ve střední a východní Evropě a v Asii.

Cílem Sdružení pro zahraniční investice (AFI) je přivádět nové zahraniční investory do ČR, přispět ke zlepšení podmínek pro jejich podnikání, tuzemské legislativy a investičního prostředí. 

„Ze strany České republiky jde především o neochotu investiční pobídky poskytovat. Mechanizmus k tomu v nějaké omezené míře máme, jen jsme ho nevyužívali, resp. finální orgán, který nyní rozhoduje, tedy vláda, se k tomu stavěl vždy negativně. Z části důvody jsou dané dobrou ekonomickou situací v České republice, nízkou nezaměstnaností apod., a současně také chybným názorem, který je založen právě na dobré ekonomické situaci, a tedy to, že nové investice nepotřebujeme. Z mého pohledu i my musíme neustále „upgradovat“ ekonomiku tak, abychom dostávali tzv. ty nejmodernější, a v dané situaci pro budoucnost, nejpotřebnější investice,“ říká Kamil Blažek. 

Česku chybí dlouhodobá investiční strategie a investice brzdí mnoho faktorů. Proč k tomuto stavu došlo, co je příčinou? 

Tahle otázka je velmi široká, tak ji zkusím rozdělit do několika oblastí. 

Tou první je, že nemáme národní investiční strategii, resp. strategii, jak podporovat investice v České republice, a to všech, nejen těch zahraničních. Myslím tím dokument na národní úrovni, který by byl průřezový napříč resorty a závazný. Vláda totiž dlouhodobě nepovažovala za potřebné takovou strategii mít. To ilustruje i to, že neexistuje něco jako ministerstvo hospodářství, tedy orgán, který by měl kompetenci tvořit a odpovědnost vykonávat hospodářskou politiku české vlády. Ta kompetence je nyní roztříštěná mezi Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo financí, ale i další ministerstva, a část těchto kompetencí nemá „na triku“ nikdo, a tak trochu „visí ve vzduchu“. Tento nedostatek způsobuje řadu problémů v jednotlivých investicích, především ale ve strategickém přístupu České republiky k tomu, jakým způsobem řadu otázek v hospodářském životě realizovat, jak je koordinovat nebo jaké jim určit směřování. Chybí nám krátce řečeno nástroje k tomu, jak přimět mašinerii státu na všech úrovních k tomu, aby se určité základní koncepce, na kterých se politická reprezentace shodne, dlouhodobě prosazovaly a plnily. Tento nedostatek zatím nebyl bohužel v plném rozsahu vnímán víceméně žádnou z minulých vlád.

Druhou stránkou odpovědí na tuto otázku je, že investice u nás brzdí řada faktorů. Týkají se jednak legislativy – příprava a povolování staveb, nefunkčnost státní správy, neexistence digitalizace správních procesů, kompetenční roztříštěnost na úrovni krajů, obcí, státu apod. Týkají se ale také přístupu k novým investicím, a primárně k těm investicím velkým a zahraničním za poslední zhruba dekádu. Vzhledem k téměř nulové nezaměstnanosti, bohatnoucí české ekonomice a velmi dobrým hospodářským výsledkům obecně opadla ochota občanů, státních úředníků, obcí a měst k tomu se o některé věci snažit. Například o to, aby sem některé projekty přišly, připravit jim „půdu“ a přesvědčovat investory o kvalitách Česka. Je to neochota plynoucí z toho, že se máme příliš dobře. Přinejmenším v otázce přístupu k investorům to je něco, co se v příštích několika letech napraví v důsledku řady dopadů systémových (posun k elektromobilitě, tlak na udržitelnost a dekarbonizaci apod.), tak i šokových (dopady covidu a války na Ukrajině).

Co dnes zahraniční firmy nejvíc řeší, když chtějí vstoupit do Česka?

Pokud zahraniční firma bude začínat s novým provozem, výrobou, výzkumem nebo servisním centrem, tak ta největší otázka na začátku jsou lidé, lidé, lidé. Pořád existuje všemi investory vnímaný nedostatek zaměstnanců, přičemž diskuze o nákladech na pracovní sílu není zdaleka tak důležitá, protože dobrých lidí je pořád málo. K tomu se přidávají i velké problémy při dovozu zahraničních pracovníků, ať už se jedná o vysoce kvalifikované inženýry, vědce a jejich rodiny nebo o manuální pracovníky. Firmy i ekonomiku brzdí existence kvót, zbytečná a s okolními zeměmi zcela neporovnatelná míra byrokracie a délka trvání procesů při migraci zaměstnanců ze zemí mimo EU.

Druhým největším problémem v případě, že investor chce rekonstruovat, stavět, pořídit si novou nemovitost, výrobní závod apod., jsou neskutečně pomalé povolovací procesy, tedy stavební zákon, ale i všechny předpisy související a navazující.

Naopak je třeba říci, že v případě, že zahraniční firma vstupuje na český trh formou akvizice, kupuje existující podnik, je naše legislativní i regulatorní prostředí relativně vstřícné, bezproblémové, a i tolik omílané problémy se soudním řízením jsou v rámci Evropy na zcela standardní úrovni.

Jaké firmy mají zájem v současnosti do Česka zainvestovat?

V oblasti budování nových výrob, provozů nebo servisních center, jsou to jednak firmy, které chtějí a potřebují investovat do průmyslu. Ten je u nás velmi rozvinutý, ale současně se mění jeho struktura a technologie. Nejvýznamnějším příkladem je automobilový průmysl a změna technologie směrem k elektromobilitě, vše od výroby baterií až po součásti motorů nebo systému řízení. Další skupinou jsou firmy, které chtějí servisovat rostoucí český trh a populaci s dobrou kupní silou. Třetí skupinou jsou subdodavatelé investorů, kteří vybudovali svůj hlavní závod v některých ze sousedních zemí, ať už je to Německo, Polsko nebo Slovensko. Za zmínku určitě stojí zbrojní průmysl, který v souvislosti s válkou na Ukrajině, a především s dlouhodobými hrozícími vojenskými riziky v Česku, doufejme, bude pořád růst.

Pak je třeba zmínit trend, který zatím není tolik vidět, ale již pod povrchem probublává. Jsou to relokace řady výrob průmyslů, které souvisí s dopady koronavirové krize i s rostoucím mezinárodním napětím, kde válka na Ukrajině hraje jenom jednu ze součástí. Investoři vnímají i rostoucí napětí ve vztahu s Čínou, problémy s dlouhými a bezpečnostními a transportními riziky, ohroženými dodavatelskými řetězci mimo evropský kontinent – od farmacie přes výrobu čipů až po součástky do leteckých motorů. Je vidět, že velká část firem, které se v této oblasti pohybují nad těmito trendy intenzivně přemýšlí a prakticky se zabývá v oblasti plánování relokací nějaké části těchto investic do Evropy, a to včetně Evropy střední a České republiky. Zde je potřeba být připraven a chytit tyto významné příležitosti tzv. „za pačesy“, abychom v příštích pěti letech z tohoto přílivu nových investic, co nejvíce profitovali.“ 

Okolní země poskytují zahraničním firmám investiční pobídky a my je neposkytujeme? Proč?  

To je dobrá otázka, a sám na ní nemám úplně zřejmou odpověď. Ze strany České republiky jde především o neochotu investiční pobídky poskytovat. Mechanizmus k tomu v nějaké omezené míře máme, jen jsme ho nevyužívali, resp. finální orgán, který nyní rozhoduje, tedy vláda, se k tomu stavěl vždy negativně. Z části důvody jsou dané tím, co jsem již popisoval v předchozích dotazech, tedy dobrou ekonomickou situací v České republice, nízkou nezaměstnaností apod., a současně také chybným názorem, který je založen právě na dobré ekonomické situaci, a tedy to, že nové investice nepotřebujeme. Z mého pohledu i my musíme neustále „upgradovat“ ekonomiku tak, abychom dostávali tzv. ty nejmodernější, a v dané situaci pro budoucnost, nejpotřebnější investice.“

Neodrazují právě v současné době ceny energií a vysoká inflace potenciální investory? Nejsme už kvůli tomu drahou zemí?

Vysoké ceny energií jsou problém především u oborů a sektorů, které jsou vysoce energeticky náročné. Tam je potřeba do budoucna počítat i s tím, že případně z České republiky, pokud se nezvolí nějaká politika, která tomu zabrání, některé obory zcela vymizí, a nejenom, že nebudou přicházet noví investoři, ale i ty současné podniky zaniknou. Může jít např. o ocelářství, některé části chemické výroby nebo sklářství. Na druhou stranu jde o to, že ekonomicky se bude tato situace týkat Evropy jako celku. Česká republika může mít vyšší ceny energií než některé sousední země ale tento rozdíl nebude ze střednědobého hlediska v horizontu tří až pěti ti let směrodatný. Půjde o to, že investoři z důvodu energetické náročnosti půjdou do Evropy a do Evropské unie, a nebo se rozhodnou tam nejít, ale nebude to problém pouze České republiky.

My jsme tradičně levná země z pohledu pracovní síly a nízkou cenou práce. Je tohle ta největší výhoda, ten rozhodující faktor?

Já bych oponoval tomu, že jsme tradičně levná země. Myslím, že správnější ve vztahu k dnešku i k době před 20 lety je potřeba říci, že dáváme dobrý výkon za tomu odpovídající peníze. Náklady na pracovní sílu, energie, pozemky nebo cenu stavebních prací samozřejmě neustále stoupají, ale s tím roste i naše kvalita a efektivita, takže Česká republika zůstává nákladově konkurenceschopná. Samozřejmě nemůže konkurovat určitému typu výrob, které nyní jdou např. do Rumunska nebo Srbska či Turecka, a které by před dvaceti lety přišly do České republiky. To je ale přirozený ekonomický vývoj, který naopak vítám. Česká republika je jedním z velmi solidních a movitých částí Evropské unie, a tomu musí odpovídat i typ a náročnost nových investic, které se tu takříkajíc „usadí“.

Samozřejmě je možné, že některé typy podnikaní, především jednodušší výroby, se budou z důvodu rostoucích nákladů z České republiky případně relokovat do jiných destinací a nebudou zde nově vznikat. Na druhé straně je třeba brát v potaz velmi dobrou kvalitu pracovní síly, především v těch oborech, kde má Česká republika průmyslovou výrobní tradici, což je kvalita, která nezmizí a pořád se v ní odlišujeme od řady jiných zemí. Druhým bodem, který stojí za to zmínit, je geografická poloha a z toho plynoucí potenciální nižší transportní a jiné náklady ve chvíli, kdy daná investice bude obsluhovat trh střední a západní Evropy. A v neposlední řadě je důležitým faktorem kvalita života pro management, která je v České republice z jistého úhlu pohledu srovnatelná nebo i vyšší než v řadě západoevropských zemích.

Česku se hanlivě přezdívá montovna. Je to stále pravda?

Úsloví montovna je hanlivé přízvisko, které je používáno často jako politická nálepka. Jde prostě o jednoduchou výrobu, často spočívající ze sestavování součástek bez další přidané hodnoty. Nepochybně ale i montovny jsou pro fungování ekonomiky zapotřebí a mají zde své místo, čili na jejich existenci není nic hanlivého. Montovny v každé ekonomice vždy budou a být musí, zvláště i s ohledem na situaci, kdy v řadě případů chceme mít finální výrobu a kompletaci v rámci kontinentální Evropy, což nám ukázaly právě problémy vzniklé během covidu, a nyní i během krize subdodavatelských řetězců a války na Ukrajině. Že montovny není třeba podporovat formou investičních pobídek, je samozřejmě jasné. Současně je ale pravdou, že jednoduché výroby do Česka v posledních letech nepřicházejí. Ten problém se v podstatě vyřešil sám a zůstalo jen to hanlivé přízvisko, které sem tam někdo použije.

Loni v září vláda Petra Fialy neschválila sedm pobídek pro české a zahraniční firmy, za což ji výrazně kritizujete. Co vám vadí?

Naše kritika vlády spočívá v tom, že ta negativní stanoviska přichází třeba až po dvou letech trvajícím procesu přípravy a schvalování investičních pobídek. Navrhované investice k podpoření, které se dostaly na vládu, prošly a splnily požadavky kladené na ně zákonem a prováděcími předpisy. Investoři připravili dobré podnikatelské záměry, které si podporu z našeho pohledu zasloužily – stejně tak z pohledu Ministerstva průmyslu a obchodu, které tyto návrhy do vlády předkládalo. Vláda ať už z neinformovanosti nebo z ideologických důvodů zaujala stanovisko, že tyto projekty stejně nepodpoří. 

Každopádně ale zamítavé stanovisko nebylo nijak vysvětleno a investoři po dlouhé přípravě a s předpokladem, že nárok na investiční pobídku mají, byli tímto politickým rozhodnutím vlády oprávněně zklamáni. Z našeho pohledu to především narušuje důvěru zahraničních investorů v transparentní a rozumné podnikatelské prostředí v České republice. Česká vláda tím vysílá českým i zahraničním investorům signál, a ten není pozitivní.“

Mají vláda a jednotliví ministři dostatek informací pro rozhodnutí o vstupu zahraničních investorů či kdo by měl o tom rozhodovat? 

V tom je právě velká část problému, neboť tyto informace k dispozici nemají a z principu věci ani mít nemohou. Naprostá většina investic, které se uchází o investiční pobídku jsou projekty, které by svou velikostí měly být pod rozlišovací schopností vlády. Nejsou prostě tak důležité, aby se jimi zabývala vláda České republiky, jako nejvyšší orgán výkonné moci. Logicky také důvody a argumenty, proč by nějaká investice měla nebo neměla dostat pobídku jsou charakteru relativně odborného a primárně ekonomického. Rozhodnutí o pobídkách by mělo být také odborné, nemělo by být politické. Vláda je politickým orgánem, a když rozhoduje, jsou to politická rozhodnutí, byť samozřejmě podložená odbornými podklady. U standardních investic, resp. pobídek, což je třeba 98 procent z nich, nutnost nebo potřeba politického rozhodnutí není, a proto by o tomto vláda rozhodovat neměla. Takové rozhodování by mělo skončit na úrovni nejvýše ministerstva, v tomto případě Ministerstva průmyslu a obchodu s případným vstupem relevantních ministerstev jiných (především Ministerstva financí).

V současnosti se podle premiéra Petra Fialy jedná o výstavbu dvou gigafactory na výrobu autobaterií. U jedné by se zrušilo letiště. Je to podle vás reálné, že tady aspoň jedna vznikne?

Pevně věřím tomu, že alespoň jedna gigafactory, ale potenciálně i dvě nebo tři, v Česku opravdu vzniknou. Jde o to, že z pohledu české ekonomiky, ať už jednotlivého projektu nebo především trendu, který zcela převrátí automobilový průmysl směrem k elektromobilitě, jde o něco, co je pro budoucí vývoj naší ekonomiky klíčové. Potřebujeme dát signál, a to pořádný, že Česko za elektromobilitou stojí, a že má Česká republika zájem o další a další investice. Ať už od firem, které už v Česku jsou nebo od nově příchozích ze zahraničí, které tu budou do elektromobility investovat. Jinak se může stát, že současný hlavní tahoun českého průmyslu, automobilový průmysl, bude za 10 let na polovině svého objemu, a my ho nebudeme mít čím nahradit. Sofistikované výroby opravdu nerostou na stromech a automobilový průmysl je jeden z mála, kdy Česká republika má náskok před většinou ostatních zemí. Tento náskok si nesmíme nechat vzít a naštěstí i vláda toto vnímá. Bohužel, o šest až osm let později, než k tomu mělo dojít.

Na čem bude tedy podle vás záležet, jestli tady investice do gigafactory nakonec bude?

Věřím tomu, že jak Volkswagen, tak další zájemci o výstavbu gigafactory v Česku, mají dost dobrých důvodů u nás projekt realizovat. Rolí české strany, primárně vlády, ale i krajů, měst a všech dalších tzv. „stakeholderů“ je jim toto rozhodnutí usnadnit a nekomplikovat. Základním faktorem je dostupnost vhodné lokality – pozemku pro výstavbu gigafactory o dostatečné velikosti, dopravním a energetickém napojení, vhodné lokaci ve vztahu k odběratelům. To je něco, co je potřeba důkladně připravovat, usilovně nyní pracovat na lokalitě Líně a intenzivně se zamýšlet nad dalšími lokalitami, které je potřeba připravit tak, aby se věci nehasily na poslední chvíli tak jako teď. Není bohužel ale jisté, že gigafactory se opravdu v Česku postaví. Pokud k tomu nedojde, bude to velkou chybou, na kterou doplatí především české automobilové podniky a čeští zaměstnanci v automobilovém průmyslu.

Bez nového zákona o investičních pobídkách by nám zcela určitě ujel vlak. Je tento zákon reálný? V jaké je fázi?

Pod pojmem nový zákon se skrývají v podstatě dva předpisy. Je to jednak relativně malá novela zákona o investičních pobídkách a jednak novelizace nařízení vlády, která tento zákon provádí. Novela zákona spočívá z velké většiny v tom, že dojde k posunu rozhodovacích pravomocí o investičních pobídkách z vlády na Ministerstvo průmyslu a obchodu, s případným zapojením dalších orgánů – jako už u zmiňovaného ministerstva financí. Co je důležité je, aby kritéria zákona i nařízení byla objektivní a ověřitelná tak, aby investoři mohli předem s rozumnou mírou důvěry odhadnout, zda jejich záměr odpovídá předpokladům, a spolehnout se tak, že v takovém případě bude podpořen. Občas se totiž objevovaly názory, že by se pobídky měly, vulgárně řečeno, dávat těm projektům, které jsou „v zájmu České republiky“ – to je ale kritérium natolik gumové, že u investorů žádnou důvěru vzbudit ani nemůže. Tedy věřím, že se povede dosáhnout vyváženého znění.

V nařízení vlády se řeší řada specifických problémů, jako je změna rozsahu projektů, na které se pobídky mohou poskytovat, otázky přidané hodnoty generované projekty nebo toho, zda v znevýhodněných lokalitách by měly být právě podmínky pro vyšší přidanou hodnotu zmírněny. Tam je za nás důležité, aby mělo Česko v ruce nástroj, jak v době právě teď začínající krize podpořit a přitáhnout projekty, které nám ji pomohou zmírnit. Tedy je třeba dívat se na to optikou za nás. Pokud jde o status projednávání, návrh zákona a nařízení vlády prochází meziresortním připomínkovým řízením, kterého se také aktivně zúčastníme, a věřím, že během prvního kvartálu tohoto roku budou oba předpisy dokončeny a poslány do legislativního procesu. To je sice později, než jsme doufali, ale přesto je dobře, že k tomu dojde. Vzhledem k nutnosti projednání v parlamentu mohou předpisy, podle mého názoru, vstoupit v účinnost reálně až od ledna 2024.

Co by dle vás pomohlo z krize ven k oživení a podpoře růstu české ekonomiky? 

Ta otázka je nesmírně široká a vydala by sama na samostatný rozhovor. Tedy jenom krátce. 

Z pohledu koncepce je potřeba přistupovat k řešení krize a hlavně restartu české ekonomiky systematicky a s potřebným plánováním, a hlavně se zajištěním prosazování záměrů, které na vládní a jiné úrovni budou případně schváleny. To je něco, co zatím na úrovní řízení postrádáme. Podle mne nám výrazně chybí právě ministerstvo hospodářství, které by se věnovalo nejenom některým vybraným sektorům, ale i otázce nastavení a nasměrování české ekonomiky jako celku z pohledu jejího rozvoje a růstu, ne pouze řízení finančních příjmů státu nebo regulace určitých oblastí. Současně by bylo dobře zajistit, aby procesy, které budou nastartovány, ať už jejich základem budou koncepce a strategie v oblasti infrastruktury, energetiky, specifických průmyslů jako je vesmírný nebo elektrotechnický apod., měly jednak závaznost a jednak dlouhodobou udržitelnost. Tedy aby nebyly změněny při každém otřesu koalice nebo změně vlády po volbách.

Z pohledu obsahových by bylo potřeba rozhýbat pracovní trh. Doufám, že pozitivní roli sehraje i růst nezaměstnanosti, ke kterému snad brzo dojde, a budeme stát před nutností aktivními kroky pomáhat tomu, aby podnikatelé v Česku opravdu chtěli podnikat a zaměstnávat. Bude třeba uvolnit řadu byrokratických překážek od povolování staveb přes pracovní povolení a omezení migrace pracovní síly, až po to, že se na problematiku dekarbonizace a green dealu díváme jako na nebezpečí a překážku, místo toho abychom green deal použili jako nástroj pro restart české ekonomiky.

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Poskytnuto Kamilem Blažkem

Zdroj: Renáta Lucková