Rozhovor s Josefem Pleskotem, architektem a majitelem architektonické kanceláře AP atelier.
Josef Pleskot je jeden z nejvýznamnějších současných českých architektů. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář AP atelier. Od roku 1997 je členem Spolku výtvarných umělců Mánes.
Ve svých dílech specifickým způsobem uplatňuje nejrůznější architektonické tvarosloví a řeší široký okruh zakázek od rodinných domů, přes veřejné stavby až po rozsáhlé bytové, administrativní či výrobní areály. Zabývá se též historickou architekturou. Nejvíce realizací má nejen v Ostravě-Vítkovice, Litomyšli a v Praze, ale i v zahraničí. Za své realizace získal řadu ocenění a jeho stavby pravidelně reprezentují českou architekturu v mezinárodních přehlídkách.
„Chápu-li architekturu jako velmi zodpovědnou disciplínu zacházející s velkými finančními prostředky a vyžadující velké množství práce mnoha lidí, musí si architekt uvědomovat obrovskou zodpovědnost. Musí vědět, že svojí činností ovlivňuje společenské vztahy, že je může ovlivňovat pozitivně, ale i negativně. Architektura není žádnou pouhou hrou na krásu, jde o hodně,“ říká Josef Pleskot.
Vaším zásadním tématem je sociální a společenská role architektury a z ní vyplývající zodpovědnost architekta nejen za své dílo, ale i za celek vztahů a souvztažností v němž je uchopeno. Jaká je tedy role architektury?
Od jisté doby chápu architekturu jako činnost navýsost služebnou. Do značné míry jsem zanevřel na pohled, kterým se architektura vidí jako pouhý zajímavý estetický zážitek. I kdybych použil krásné označení, že jde o umělecký výkon, připadalo by mi to nedostatečné a problém zužující. Podle mého názoru architektura dneška musí reflektovat v plné šíři problematiku mezilidských vztahů, ale také vztahů člověka k přírodě, k životnímu prostředí jako souhrnu mnoha zájmů a jevů. Má k dispozici dostatek prostředků, kterými může vše do velké míry ovlivňovat. V tomto smyslu má být architektura nástrojem politiky, starostí o věci veřejné a obecně prospěšné. Do veřejných zakázek, které se týkají veřejného prostoru, do jejich zadání lze projektovat společensko-politické požadavky. Mám na mysli cíle podporující demokracie a utužující občanskou společnost. Takto ale zadání formulována nebývají a ani soutěže podle těchto kritérií nebývají hodnoceny. Převažuje stále hodnocení podle oku libého estetického výkonu, který bývá často poplatný módnímu vkusu. Když to, co říkám shrnu, architektura má velkou moc, ale ta je využívána jen z malé části.
Jakou zodpovědnost by dle vás měl architekt mít?
Chápu-li architekturu jako velmi zodpovědnou disciplínu zacházející s velkými finančními prostředky a vyžadující velké množství práce mnoha lidí, musí si architekt uvědomovat obrovskou zodpovědnost. Musí vědět, že svojí činností ovlivňuje společenské vztahy, že je může ovlivňovat pozitivně, ale i negativně. Architektura není žádnou pouhou hrou na krásu, jde o hodně.
A co když se nová architektura neslučuje s okolím? Kdo za to by měl nést zodpovědnost?
Na tuto otázku asi neumím dobře odpovědět, protože pohled na neslučitelnost s okolím bývá velmi vágní a časově omezená. O většině nových staveb se říká, že se do existujícího prostředí nehodí, ale časem ten pocit úplně zmizí. Jestli stavba po čase do prostředí zapadne, nese zodpovědnost architekt. Musí také unést tu většinou bulvární kritiku, která bývá z překvapení něčím novým.
Postavený architektonický objekt přežívá mnohdy generace či mnohá staletí. Přemýšlíte o tom při zpracování návrhu i v těchto dimenzích?
Rozhodně přemýšlím, ale mám vědomí vlastní nedokonalosti. To mi pomáhá navrhovat tak, abych umožnil příštím generacím korekce, opravy, aby se dílo dalo dlouho udržovat při životě, aby dlouho sloužilo, aby slovo udržitelnost nebylo jen módním pojmem. Také si uvědomuji, že co se nepovede, může se i odstranit. Ostatně takto aditivně města vznikala po staletí.
Jak těžké je prosadit nové směry v architektuře?
O nových směrech jsou-li nějaké, si vůbec netroufám mluvit. Pouze vím, že prosadit jakýkoliv, byť jen trochu jiný pohled na věc než je ten obecně známý, představuje velký výkon, téměř nadlidský.
Jak se změnila architektura za dobu od ukončení vašich studií architektury na ČVUT?
Myslím, že se změnila, ale jak jsem již řekl, více formálně než z podstaty. Po roce 1989 jsem předpokládal větší zájem o hlubinu.
Ve své tvorbě jste se inspiroval českou moderní tradicí a v 80. letech jste zkoumal možnosti postmodernismu a neofunkcionalismu. Čím vás tyto směry inspirovaly? Jak se to projevuje ve vaší architektuře?
Máte pravdu, českou moderní tradici, neofunkcionalismus i postmodernismus jsem si dost prožil, ale brzy jsem dospěl k závěru, že více než formální háv mě zajímá ona podstata a smysl. Když dospějete k tomuto poznání, přestanou vás zajímat dobové trendy, ale je nezbytné něco hlouběji poznat a vycházet z toho. Možná, tím být na čas i okouzlen.
Zabýváte se rovněž veřejným prostorem (krajina, městská krajina) a revitalizací sídlišť, což je v současnosti velmi aktuální. Jak lze revitalizovat stará sídliště, aby splňovala současné standardy moderního bydlení?
Architektura mě baví v plné své šíři, s urbanizmem i s krajinotvorbou a v nejširším typologickém spektru. Podle mého chápání, nelze dělat například ani interiér bez vidění širokých souvislostí. A stará sídliště? Po dlouhých diskusích se dospělo k závěru, že sídliště nejsou zdaleka špatná, dokonce naopak. Skvěle umožňují růst, proměny, intervence, zahušťování… Jinými slovy mají před sebou dlouhý vývoj klidně několika století. Jen je nesmíme začít památkářsky ochraňovat, v ten okamžik pak jejich spontánní zdravý vývoj prakticky končí.
Jak ovlivňují současnou architekturu moderní technologie?
Technologie ovlivňovaly architekturu vždy a ve všech dobách, nejinak je tomu dnes. Velice se zdokonalily ocelové i betonové konstrukce, máme k dispozici mnoho nových materiálů a technologií. Jen se musíme naučit s nimi dobře pracovat. Architektura dneška má obrovskou šíři technologických možností.
Máte dost široký záběr od zakázek rodinných domů, přes veřejné stavby až po rozsáhlé bytové, administrativní či výrobní areály. Jak je možné pro jednoho architekta pojmout tak široký záběr architektury?
Šíři záběru mám asi opravdu dost velkou. Právě proto je ale pro mne architektura stále zajímavá a vzrušující. Nebaví mě pohled zúženým koridorem, nemám rád soutěsky, miluju široké rozhledy.
S jakými problémy a překážkami v realizaci architektonických děl a zakázek se architekti nejvíce potýkají?
Pominu-li vypořádávání se s vlastním svědomím, zda můžu za návrhem vždy a za všech okolností stát, pak je to šílený boj s administrativou, která málokdy stojí na straně normálnosti a zdravého rozumu. To ne všichni architekti dobře snáší, já to přímo nesnáším.
Co by architektům nejvíce pomohlo?
Naše sebevědomí, myslím celé společnosti, které by sjednotilo směřování. Dnešní rozháraná společnost nemá společný ideál. Kdyby jej měla, vůbec by nevadilo, že jedni jej chtějí dosáhnout jedním způsobem a druzí zase jiným způsobem. Rozuměli bychom si. My ale nesměřujeme k jednomu ideálu. Brutální administrativa by ztratila moc, věci by vznikaly spontánně a radostně.
Jaká bude architektura budoucnosti?
To opravdu nevím. Kdybych věděl, kam spěje společnost, mohl bych odpovědět na otázku jak bude vypadat budoucí architektura. Do horizontu padesáti let si ale troufnu tvrdit, že její podoba nebude o moc jiná, než je nyní. Jestli domy budou tisknout 3D tiskárny nepovažuji za důležité. To je pouze jen jiná forma stavění.
Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěl zrealizovat?
Nemám. Jsem šťastný, že mnohé se mi podařilo, aniž bych musel snít nebo toužit
Děkuji za rozhovor.
Foto: Antonín Kratochvíl
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
