Rozhovor s Jiřím Vejvodou, českým rozhlasovým a televizním autorem, novinářem, moderátorem, manažerem a bývalým členem a místopředsedou Rady Českého rozhlasu.
Jiří Vejvoda je český rozhlasový a televizní autor, novinář, moderátor, manažer a bývalý člen a místopředseda Rady Českého rozhlasu.
Od roku 1981 publikoval titulní rozhovory se slavnými osobnostmi v časopisu Mladý svět (Elton John, Tina Turner, Donovan, ale také Miroslav Žbirka, Peter Nagy, Zuzana Kronerová atd.). Jako publicista a moderátor začal spolupracovat s Československým rozhlasem (od roku 1983) a Československou televizí (od roku 1985). V letech 1990 a 1991 moderoval každotýdenní Hovory z Lán s prezidentem Václavem Havlem. Byl rovněž zvláštním zpravodajem tehdejšího Československého rozhlasu z oficiálních zahraničních cest hlavy státu.
Každoročně moderuje několik významných koncertů. Od roku 1993 nepřetržitě komentuje Novoroční koncerty z Vídně – koncert Vídeňských filharmoniků, přímé přenosy z milánské Scaly, Berlínské filharmonie, ze Schönbrunnu či z Paříže.
„Bylo to totiž v historický den. Jmenovitě 1. 1. 1993. Tehdy vznikla rozdělením státu a jeho institucí Česká republika a potažmo i Česká televize. Z té mi předtím zavolali, že nám rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF nabízí přenos tohoto koncertu. Proč ne, řekli jsme si, pro jednou to zkusíme. Od té doby uplynulo třiatřicet let a nikdy jsem u přenosu nechyběl,“ říká Jiří Vejvoda.
Chtěl jste být moderátor již od dětství nebo jste toužil stát se třeba doktorem?
Jenom ne doktorem! Pohled na krev mi nedělal dobře…. Jako chlapeček jsem se toužil stát dlaždičem, protože se mi líbilo, jak ti pánové vytvářeli kladívkem na chodníku krásné obrazce. Vydržel jsem nad nimi postávat i desítky minut.
Původně jste se zabýval popem. Proč jste přešel od popu ke klasice?
Bylo to opačně. V dětství jsem hrál, a prý docela dobře, na klavír, chodil jsem na soukromé hodiny k přísné paní profesorce, která mi klasiku znechutila. Zběhl jsem k amatérské big beatové kapele, jejímž zpěvákem byl Petr Sís, dnes slavný výtvarník. Odtud byla cesta k publicistice a moderování v popu logická. Ale nakonec jsem se asi před třiceti lety ke klasice vrátil a našel v ní znovu sám sebe, i když už ne nad klávesami, ale s mikrofonem. Anebo nad texty u počítače.
Cítíte se být víc „rozhlasák“ nebo „televizák“?
Obojí má něco do sebe. V rozhlase má člověk větší prostor se vyjádřit, televize mu získává širší ohlas, pro naši práci potřebný.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé moderoval koncert Vídeňských filharmoniků?
Velmi přesně. Bylo to totiž v historický den. Jmenovitě 1. 1. 1993. Tehdy vznikla rozdělením státu a jeho institucí Česká republika a potažmo i Česká televize. Z té mi předtím zavolali, že nám rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF nabízí přenos tohoto koncertu. Proč ne, řekli jsme si, pro jednou to zkusíme. Od té doby uplynulo třiatřicet let a nikdy jsem u přenosu nechyběl.
Slyšel jste je někdy naživo?
Nejenže byli loni na Dvořákově Praze, ale už léta jezdím mezi Vánocemi a Novým rokem na generálku Vídeňských filharmoniků. Divili byste se, jak vypadá Zlatý sál Musicvereinu omšele, dokud se nevyzdobí květinami a nerozzáří světly. Nechtějí nic zevrubně opravovat, aby se neponičila původní akustika, jedna z nejlepších na světě.
Moderování předpokládá široký rozhled, jak se na něj připravujete vy?
Odpověď musí mít nutně dvě části. Jedna, a kéž to nezní nabubřele, říká, že průběžně po celý život: poslechem, četbou, diskusemi, uvažováním. Druhá se pak týká konkrétního přenosu. Snažím se získat většinu informací v předstihu, podle nich promýšlím text, studuji všemožné podklady, ale pak z nich používám jen desetinu, protože méně je vždy více. Jen je třeba vybrat to podstatné. A být připraven na improvizace během přenosu, zachovat chladnou hlavu.
Jak vidíte dnešní situaci a postavení veřejnoprávních mediích?
Jako občan jsem za ně v obecné rovině vděčný, ale v jednotlivostech velmi kritický. Jen si to s dovolením ponechám pro sebe, dokud s nimi budu spolupracovat, protože jako pracovník, jako dělník slova, ctím loajalitu.
Jste pro zvýšení poplatků?
Ano, protože za patnáct, dvacet let od jejich poslední úpravy se svět financí úplně proměnil. Ze státního rozpočtu se podporuje bezpočet položek, o kterých nemá občan potuchy, protože jej podrobně nestuduje. Poplatky každý vidí na účtu a zlobí se. Diskusi vítám, proto jsme přece kdysi na náměstích cinkali pro svobodu slova. Jediný argument neberu. Že prý privátní televize a rádia konzumujeme zdarma. A co ty stovky minut reklam v jejich vysílání? Ty jim přece inzerenti platí. A z čeho? Z ceny jejich zboží, které – někdy denně – nakupujeme.
Na jaký rozhovor jste zvlášť hrdý?
Před pětatřiceti lety se mi například podařilo, tehdy jako jedinému u nás, udělat písemný rozhovor s hereckou ikonou jménem Marcello Mastroianni. Dodnes si pamatuji, jak mě úvodem nenápadně prozkoušel. Co z jeho filmů jsem viděl, jak to na mne zapůsobilo? Teprve když jsem jakž takž obstál, věnoval mi tolik času, kolik jsem potřeboval. Jinak by mě byl nepochybně odbyl několika frázemi.
Jste ještě po tolika letech při moderování nervózní?
Opět bude mít moje odpověď dvě části. Obecně, nebýt ani trochu nervózní je varovné, protože to znamená, že člověk není ve správné provozní teplotě. Mluvím ale o nervozitě, trémě, která burcuje, posiluje, motivuje. Nikoli o té svazující, zničující. A tu, abych nezapomněl na druhou část odpovědi, neznám, protože svůj text nebifluji, ale promyšleně improvizuji na základě mnoha informací. Takže si věřím, že se nedostanu do úzkých.
Jste de facto na volné noze. Jak se dnes obecně podle vás daří umělcům?
Jak komu. Mohu mluvit o těch, kteří se zabývají klasickou hudbou v naší zemi. Několik hvězdných jednotlivců je na tom finančně dobře, podobně se daří i tělesům či festivalům, které stát považuje za své rodinné stříbro. Ale vydejte se do regionů, „na oblast“, a ustrnete se nad platy a podmínkami vysokoškolsky vzdělaných hudebnic či hudebníků. Přitom z této základny vyrůstá absolutní špička, bez ní by to nešlo. I pětatřicet let po převratu nám chybí ochota miliardářů sponzorovat nejen hokej, ale i vyšší kulturu. Výjimkám čest.
Jaké máte plány na příští rok?
Být přiměřeně ke svému věku zdráv. Vše ostatní je řešitelné. Čeká mě hodně psaní, zatímco z pódií se zvolna stahuji. Přece jen pohled na starého ještěra nemusí být zrovna příjemný, že?
Jakou muziku vy sám nejraději posloucháte?
Záleží na náladě, na rozpoložení. Někdy mě pohladí Dvořák, jindy rozdivočí Šostakovič. A jsou dny, chvíle, kdy potřebuji Beatles, Suchého. S naší desetiletou dcerkou Esterkou teď pronikám do tajů tzv. K-popu, rozuměj písní, klipů v podání jihokorejských dívčích kapel. Mají nezřídka i přes miliardu shlédnutí!
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Jiřím Vejvodou
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
