Rozhovor s Janem Krůtou, publicistou, spisovatelem, textařem a majitelem nakladatelství Arcadia Art Agency.
Jan Krůta je publicista, textař, spisovatel a majitel umělecké agentury Arcadia Art Agency. Léta pracoval jako redaktor kulturních časopisů, byl zakládající člen, producent a ředitel firmy Bonton. Je autorem více jak 1400 písňových textů, tří muzikálů, rozhlasových, televizních a filmových scénářů. Je také autorem, spoluautorem pětatřiceti knih pro děti i dospělé nakladatelem.
„Nastala velká generační propast a současná tvorba je naprosto odtržená od české hudebnosti, od melodie. Do toho vpadla umělá inteligence, s níž nastal další problém. Prostě to není hudba mé generace a já ji neodsuzuji, ale neprovozuji, protože jí většinou není rozumět, text bývá nepodstatný a jazyk těžce strádá. Někdy se mi zdá, že to je jen součást celkového zpitomění. Ale pokud jakákoliv hudba má své publikum, tak je asi životná a mně nepřísluší ji kritizovat. Nicméně nevidím most přes generační propast,“ říká Jan Krůta.
Jak vzpomínáte na své začátky?
Nijak moc na ně nevzpomínám. Ale už asi v deseti letech jsem si vedl tabulky nejlepších atletických rekordů, v sešitku, který jsem našel na půdě, jsem viděl i jakýsi pokus o referát fotbalových utkání pralesní ligy, která se tehdy v naší vesnici hrála.
Asi ve třinácti jsem už zhudebňoval texty mnohem staršího kamaráda a doprovázel vesnickou estrádní partu. Pak kapely, několik hudebních nástrojů. Od patnácti první písničky, jeden čas jsem vystupoval jako písničkář.
Jak se z člověka stane textař?
Psal jsem pro sebe, dokud se mi nepodařilo napsat text pro někoho známého. Jako venkovský kantor jsem moc šancí neměl.
Je někdo pro koho jste chtěl napsat text?
Já měl tehdy už spíš ambice vydat sbírku básniček. Tiskl jsem je po časopisech a kdyby nezemřel básník František Hrubín, který slíbil, že moje básničky do vydání připraví, mohl jsem začít spíš knížkou.
Jak vidíte současnou českou pop music?
Už bych té produkci asi ani neříkal pop, nastala velká generační propast a současná tvorba je naprosto odtržená od české hudebnosti, od melodie. Do toho vpadla umělá inteligence, s níž nastal další problém. Prostě to není hudba mé generace a já ji neodsuzuji, ale neprovozuji, protože jí většinou není rozumět, text bývá nepodstatný a jazyk těžce strádá. Někdy se mi zdá, že to je jen součást celkového zpitomění. Ale pokud jakákoliv hudba má své publikum, tak je asi životná a mně nepřísluší ji kritizovat.
Nicméně nevidím most přes generační propast.
Skládáte raději přímo na muziku nebo je dříve text a pak muzika?
90% populární hudby se textuje na muziku. Samozřejmě dávám přednost psaní textu jako první a předat ji skladateli ke zhudebnění. Ale skladatelů, kteří jsou schopni psát na texty, je jen pár.
Kde čerpáte inspiraci pro svoji tvorbu?
Žiju a hodně pracuju. Teď jsem dopsal šestatřicátou knihu – román O člověku, který se nebál bát. Je z prostředí hudebních divadel, muzikálů, zpěváků, herců, ale v podstatě o obyčejných, většinou nadaných lidech. Jenže ani zdaleka každému se zadaří procházet se po červeném koberci…
Byl jste také ředitelem velké firmy, dnes máte uměleckou agenturu. Co je těžší?
Vždycky mi bylo bližší starat se o uměleckou stránku profese a starosti o peníze ponechat na jiných. Často se mi to nevyplatilo, ale asi už se nezměním.
Jak těžké bylo a je v současnosti podnikat v umělecké branži a v kultuře?
Když mluvím za sebe, polovinu práce dělám vlastně zadarmo. Zedník by se po takových penězích ani nenamáhal vstát z postele. Ale nikdo mě nenutí takhle podnikat. Je to moje umanutost, dělám spisovatelskou a textařskou práci za současných podmínek rád, i když jsem se vlastně celý život musel živit novinařinou a teprve po nocích psát to své.
Může textaře nahradit v budoucnu umělá inteligence?
Ona může i teď. Texty v současnosti plácá kdekdo a vůbec si neuvědomí, že by měl mít o češtině jakési ponětí. Asi se nějak mění estetická norma. Poslední tři velké knihy byla publicistika z oblasti historie a když směřování lidstva sledujete v historickém kontextu, optimismu vám to nepřidá.
Byl jste členem Rady Českého rozhlasu. Měla by být tato stanice státní a spojena s Českou televizí?
Tuhle otázku vynechme, to je na dlouhé povídání a lidem je to asi jedno. Spíš bych asi dbal na to, aby rozhlas a televize dbala na kultivaci posluchačů a diváků.
Máte také rád historii. Napsal jste velký historický přehledník, trilogii knih Můj domov, můj svět. Proč jste se rozhodl napsat historické knihy? Budete ještě pokračovat?
Štvalo mě, že se historie vykládá suchopárně, jeden opisuje od druhého, už od školy mě nesmírně nudila, bohužel jsem neměl štěstí na dobré kantory. Strávil jsem „doučováním“ patnáct let života.
Slyšela jsem, že budete moderovat v ČRo. Těšíte se na to?
Už před šestiletým mandátem v Radě Českého rozhlasu jsem byl autorem a moderátorem Nedělních dobrých rán na stanici Dvojka a teď se zase mohu vrátit. Jsem spíše psavec než mluvič, ale sdílení zážitků a pocitů posluchačům je vlastně prolínáním všech mých dosavadních profesí a velmi mě těší.
Co vás čeká v blízké budoucnosti?
První rozhlasové vysílání po šestileté pauze a týden dovolené. Román bych chtěl vydat ještě na vánoční trh, takže momentálně jsem v poklusu mezi grafiky, korektorkou, tiskárnami a distributory. Jako naivního idiota mě spíše navzdory věku zajímá čas, až kniha bude na pultech a v hlavě se bude zadělávat na připravovaný zajímavý hudební projekt.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Janem Krůtou
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
