Jak na riziko koronaviru reaguje vláda, považuji za extrémní hazard

Rozhovor s ROMANEM ČEŠKOU, spoluzakladatelem a partnerem firmy Value added a.s.
V devadesátých letech řešil otázky ohledně privatizace. Několik let stál v čele Fondu národního majetku a pomáhal převádět státní podniky do soukromých rukou. Teď v čase koronavirové krize přihlíží, jak se s ní vládní politici potýkají a jaký vliv to má na ekonomiku. Trápí ho jejich populismus a absence ekonomického uvažování.
Téměř devět let jste se ve vrcholných funkcích podílel na řízení české privatizace. Jak se na tu dobu díváte s odstupem času?
Jako na dobu naprosto nečekaného a nedoceněného zázraku. Reálný komunismus, ve kterém jsem vyrůstal, nedával moc nadějí na změnu. A najednou šup, listopad 1989, a všechno bylo jinak. A já jsem mohl být u toho. Dneska už si málokdo uvědomuje, jak gigantická výzva a jak fenomenální úspěch celá transformace byla. A já jsem rád, že jsem byl u toho. A jsem na to hrdý. Ale jinak se přiznám, že moc nejsem vzpomínající typ, takže se k minulosti moc nevracím.
Když skončilo vaše angažmá v privatizaci, založil jste poradenskou firmu. Jaké to bylo najednou na druhé straně barikády?
Poučné. A taky velká deziluze. Do té doby jsem si myslel, že veřejná správa funguje víceméně rozumně a efektivně. Ale najednou jsem si uvědomil, že z pohledu podnikatelů to tak není. Najednou jsem viděl překážky, neochotu, aroganci. Ale především absolutní neúctu k soukromému sektoru a absenci pochopení, že čas má svoji časovou hodnotu. Veřejná správa byla paralyzovaná různými akcemi „čisté ruce“, snahou kriminalizovat rozhodování na různých úrovních veřejné správy. A přestala rozhodovat. Jako kdyby platilo pravidlo, že když něco nerozhodnu, tak mne nikdo nemůže kritizovat. A naopak, ať rozhodnu tak nebo jinak, stejně mě někdo kritizovat bude a nikomu se nezavděčím. A tak se dokola a dokola hledaly důvody, proč nerozhodovat. Přitom čas má v ekonomii a podnikání svoji konkrétní hodnotu. Naše přidaná hodnota pak spočívala především v tom, že jsme tlumočili z jazyka podnikatelů do jazyka úředníků a naopak. A dělali jsme osvětu o ekonomické hodnotě času.
Jak byste hodnotu času jednoduše vysvětlil neekonomovi?
Koronavir je docela drsný učitel. Hodnotu času najednou vidíme všude kolem sebe. Stačí se zeptat majitelů i zaměstnanců zavřených hotelů, restaurací, obchodů, živností, kolik už je ta sranda stála. Nemohou podnikat jen měsíc nebo dva, a každý z nich už pocítil, že ho to stálo desítky nebo stovky tisíc, milion nebo víc. Jestli tento stav bude trvat ještě déle, tak hodnotu času uvidíme na zatažených roletách zkrachovalých provozoven s nápisem PROSTOR K PRONÁJMU. A s vydáním či nevydáním například stavebního povolení je to úplně stejné. Pokud nemůžete stavět, stojí vás to peníze. Ne nějaké fiktivní. Stejně reálné, kolik stojí zavřené provozovny dnes. To je hodnota ušlé příležitosti.
Současnou koronavirovou situaci a opatření, která přijímá vláda, vnímáte spíš jako bývalý úředník s pochopením pro vládu nebo spíš jako poradce soukromých podniků, kterým to přináší problémy?
Tak i tak, a také jako politik, a především jako občan. Nejvíc ji ale vnímám jako ekonom. A z toho je mi úzko. Způsob, jakým na riziko koronaviru reaguje nejen česká, ale i jiné vlády, považuji za extrémní ekonomický hazard a čekám velmi negativní důsledky s ekonomickou recesí.
Podle Mezinárodního světového fondu (MMF) světové hospodářství směřuje letos v souvislosti s koronavirem k nejhlubší recesi od Velké hospodářské krize (nazývaná také Velká deprese) ve 30. letech minulého století. To máte na mysli?
To jsem ani nevěděl a tu prognózu jsem nečetl. Ale vidím to stejně vážně. Neviním z toho ale nějaký virus pocházející od čínských netopýrů. Viním z toho politický virus zvaný populismus a absence zdravého selského rozumu, který zachvátil vlády na celém světě a zatemnil jim zdravý úsudek. Ty soubory vládních opatření aplikovaná především v západním světě působí škody. Proti nim je koronavirus příštipkář.
Jaké škody to podle vás jsou?
Omezila se mezinárodní i místní doprava. S tím souvisí produkce dopravních prostředků, produkce paliv, opravárenské a servisní kapacity. Do klinické smrti se dostal cestovní ruch a veškeré navazující obslužné služby. Veřejné ubytování, gastronomie, osobní služby a řemesla. Realitní trh dostal ránu omezením krátkodobých pronájmů a vládními zásahy do vlastnických práv majitelů nemovitostí. I na tento segment navazovala řada služeb. Zasažený je zahraniční obchod, spediční a logistické firmy. Nedostatek sezónní pracovní síly může postihnout zemědělství. Negativně je zasaženo i samotné zdravotnictví, které je na jedné straně vytíženo koronavirem, ale na druhé straně mají lékaři rozvolněný režim, protože všechny plánované výkony se odkládají. Zdravotnictví jako celek tak paradoxně funguje na mnohem menší výkon než normálně. A přitom u nás není v žádné nemocnici situace, kdy by nemocní umírali na chodbách bez dostatečné péče. Spíš bych řekl, že počet hospitalizovaných v souvislosti s koronavirem nebude o moc větší, než počet nemocnic a zdravotních zařízení. Místo, aby byla kapacita zdravotnictví účelně zacílena na skutečnou potřebu, tak byla ochromena.
Dramatický dopad je na neproduktivní sektory, jako je sport, kultura, pořádání společenských akcí, veletrhů, výstav, konferenční a zážitkový byznys. V období nejistoty je přirozené šetřit. A to postihne širokou škálu obchodů. Ovlivní to nákup a investice. Dalším logickým důsledkem současné nepřehledné restriktivní situace je, že část služeb se přesune do šedé zóny, kde ani žádné EET nepomůže evidovat, kdo, komu, co a za kolik udělal. To spolu s propadem příjmů z důvodu nižší tvorby HDP negativně ovlivní výběr daní a zhorší tak faktické dopady vládních opatření. Opačným růstovým směrem půjde jen velmi málo velmi specifických sektorů a firem. Online obchody, potřeby pro zahradničení, vyprodávají se zásoby trvanlivého zboží.
To všechno je ale jen dočasné, aby se zamezilo nejhoršímu.
To je samozřejmě omyl a faktor času hraje i v tomto případě proti vládám. Dnes se všichni mocní tváří, že hasí požár a řeší krátkodobý problém. Na to nastavili drakonická paralyzující opatření, kterým chybí jeden velmi podstatný aspekt – nejsou trvale udržitelná a ignorují, že problém, který mají řešit, krátkodobý není. Bude trvat řadu měsíců či let, než se problém ze zdravotního hlediska dostane pod kontrolu tím, že někdo vynalezne nový účinný lék. Ale také se to nemusí podařit dlouhé desítky let, nebo dokonce nikdy. S chřipkou bojuje lidstvo už tak dlouho. Je považována v podstatě za banální nemoc. Ale pořád na ní umírají lidé. U nás jen v loňské jarní chřipkové sezóně to bylo 190 lidí. V USA bylo v roce 2019 nakaženo 39 milionů lidí, hospitalizováno bylo 400 tisíc lidí a zemřelo 24 tisíc lidí. Proč si tedy máme myslet, že někdo z medicínského hlediska vyřeší problém koronaviru za měsíc nebo dva? To zavřeme zemi znovu a znovu pokaždé, když se zvýší čísla nakažených koronavirem a když zemře víc lidí? Koronavirus nezmizí jako požár tím, že na něho nalejeme spoustu vody, čím víc, tím rychleji se uhasí. Přijatá opatření rizika dočasně potlačí, ale protože nejsou trvale udržitelná, rizika se vrátí. Za měsíc, na podzim, za rok. Budou se vracet ve větších či menších vlnách až do doby, kdy někdo najde lék, a my se vrátíme k pocitu falešné jistoty?
Použitá opatření nejsou jen nevhodná, ale i extrémně drahá. Stojí hodně peněz v přímých nákladech, ale stojí ještě víc ve škodách, které způsobují nám všem. Podnikům. Rodinám. Každému z nás. Kdybychom na každou vlnu koronavirové epidemie reagovali stejně, tak se civilizace zhroutí. Proto vlastně existuje jen jedno správné řešení. Musíme vzít riziko smrti související s koronavirem na vědomí, musíme se s ním naučit žít stejně, jako žijeme s rizikem jiných nemocí, a musíme se mu bránit hygienou a tím, že budeme pečlivěji zvažovat, kdy a kam budeme chodit a s kým a kdy se budeme vídat. A zdravotní systém se na něj musí adaptovat dovybavením a dobudováním kapacit. A především je třeba podpořit výzkum, který přinese lék.
Jinými slovy, jediným řešením je návrat k normálu. Čím dříve se naučíme s rizikem smrti žít a trvale udržitelným způsobem s ním nakládat, tím budou dopady menší. Čím déle budeme žít v provizoriu, tím víc na nás dopadnou nepředpokládané ekonomické a sociální důsledky.
Mezinárodní měnový fond (MMF) kvůli pandemii způsobené koronavirem očekává letos propad globální ekonomiky o tři procenta. Ještě v lednu předpovídal na letošní rok vzestup hrubého domácího produktu (HDP), a to o 3,3 procenta.
Já jsem ještě skeptičtější. Každý negativní důsledek nejprve vzniká ve skrytu a společnost o něm neví. Když se o něm dozví, tak už je většinou pozdě ho nějak korigovat. A to je to, co se právě děje. Vzniká řada skrytých negativních dopadů vládních aktivit, které budou vyplouvat na povrch teprve postupně, a teprve v celkovém kontextu získají hrozivý rozměr. Většina škod teprve vznikne. V číslech se to projeví s odstupem. Vzhledem k tomu, kolik oborů lidské činnosti bude komplexem všech vládních opatření postiženo, a vzhledem ke globálnímu charakteru této hysterie, očekávám propad větší než pět procent. Zmírnit to ale může skutečnost, že negativní dopady budou mít v číslech určité zpoždění a přelijí se do roku 2021.
Z velkých ekonomik by se údajně propadu měla vyhnout Indie i Čína. I tyto země ale zaznamenají prudké zpomalení tempa růstu. Je tedy možné říci, že se z těchto dvou zemí stanou dvě hospodářské velmoci?
Obě země už velmocemi jsou a koronavirus to ani nezvýrazní ani nezmění. To je dáno jejich velikostí a progresivní fází hospodářského vývoje, kterou procházejí. Jaký dopad na ně celoplanetární hysterie bude mít, neumím soudit, protože nemám informace, jaká opatření dělají vlády těchto zemí. Myslím si ale, že dopad bude oproti Evropě výrazně nižší, protože kultura smrti je v obou zemích jiná než na Západě. Pokud vím, tak smrt je stále ještě vnímána jako přirozená součást koloběhu života a vztah ke smrti je mnohem stoičtější než na Západě. Proto si myslím, že na riziko nové nemoci, nebudou reagovat tak hystericky, jako Západ.
Co myslíte kulturou smrti na Západě a jak to podle vás souvisí s koronavirem?
Na Západě smrt vytěsňujeme za okraj vědomí. Tváříme se, jako kdyby neplatilo, že všichni dříve či později zemřeme. Považujeme za své právo, že stát a zdravotní systém nás od smrti ochrání. Přesvědčujeme sami sebe, že zrovna na nás čeká smrt až za horizontem, na který dohlédneme. Uzavíráme životní pojistky, jako kdyby se dalo proti smrti pojistit. Když Světová zdravotnická organizace (WHO) udělala podrobný rozbor příčiny úmrtí v letech 1990 – 2010, zjistila, že 30 procent lidí zemřelo na nemoci srdce a cév, 25 procent na infekční choroby, 15 procent lidí na rakovinu, 9 procent na úraz, 2,5 procenta na diabetes, stejné procento zemřelo násilně či sebevraždou. V přehledu se neobjevila položka – přirozená smrt. Jako kdyby smrt měla vždy nějakou zdravotní či násilnou příčinu, a kdybychom se všem vyhnuli, mohli bychom žít věčně. Ale tak to přeci není. Ročně umírá na celém světě kolem 60 milionů lidí, a všichni z nich by zemřeli dříve či později. Čím víc lidí žije, tím víc lidí zemře. Přesto žijeme, jako kdyby smrti nebylo. A když se najednou objevila v podobě koronaviru a úřady připustily, že ji nemají pod kontrolou, podléháme panice, ztrácíme rozum a necháme se zmanipulovat k nejšílenějším akcím od druhé světové války.
Myslíte si skutečně, že je to nepřiměřené?
Jak už jsem řekl, celosvětově ročně zemře zhruba 60 milionů lidí. Počet uváděných celosvětových obětí koronaviru je něco přes 200 tisíc. Přitom z citované statistiky WHO vyplývá, že na různé infekční choroby umírá ročně 15 milionů lidí, rakovina má 9 milionů obětí. Kolik z těchto lidí by asi mohlo žít dlouhým životem, kdyby na jejich záchranu státy vrhly zlomek peněz, kolik bude stát celosvětová koronavirová hysterie? Někdo již v březnu před vrcholem hysterie spočítal, že se vlády v souvislosti s bojem proti koronaviru zavázaly k opatřením kvantifikovaným na 7.000.000 milionů dolarů. Dnes už to bude jistě víc, protože například španělská vláda přišla s iniciativou, že EU vytvoří podpůrný evropský fond v hodnotě 1,5 bilionu EUR. V článku americké medicínské asociace bylo naproti tomu nedávno uvedeno, že náklady na uvedení nového léku na rakovinu se pohybují v průměru kolem 650 milionů dolarů. Kolik lidí by bylo možné uzdravit z rakoviny, kdyby se na výzkum léků na rakovinu vrhl jen zlomek částky, kterou jsou vlády ochotné vynaložit na koronavirovou hysterii? A kolik lidí by bylo možné zachránit, kdyby byl zlomek té částky vržen na boj s jinými infekčními chorobami?
Takové otázky si asi dneska nikdo neklade.
Neklade. Protože politici jsou pokrytci a jde jim jen o mediální obraz toho, co dělají. Kdyby jim šlo o skutečné zachraňování životů, mohou udělat jednoduchou věc. Zakázat kouření. Radikálně, jednoduše. Výrobu i distribuci cigaret i všech náhražek. V souvislosti s kouřením se mluví o zhruba jedné miliardě lidí, kteří jsou v ohrožení. Někteří předčasně umírají, jiní se draze léčí z chorob, které by neměli, kdyby nekouřili. Kdyby byl zaveden plošný zákaz kouření, ekonomiku by to nedestabilizovalo, tratil by jen tabákový průmysl a zachránilo by se řádově víc životů, než celým tímhle blázněním. Na ekonomický růst by to nemělo žádné negativní dopady, a ve zdravotním systému i v rodinných rozpočtech by se šetřily horentní sumy. Kdyby chtěl někdo skutečně zachraňovat životy, má možnost. A nemusí kvůli tomu zavírat společnost do domácího vězení s povolenými vycházkami do rachoty a na nákup. Protože ale životy lidí jsou u politiků vždy až daleko ve stínu za politickým prospěchem, tak k tomuto opatření nikdy nepřistoupí.
Takže politici škodí víc než samotný virus?
Jednoznačně. Ale bohužel nejen politici. Celá situace je také důsledkem mediokracie, neboli vlivu masmédií. To sdělovací prostředky šíří hysterii, hypnotizují nás mrtvými, vmývají nám do mozků pandemie, jako kdybychom všichni měli zítra zemřít. Chlácholí nás rouškami a dělají z nás poslušné ovce, které se nechají zmanipulovat téměř ke všemu. A potom jako blbci běháme s hadry na hubě po lese a cítíme se uvědoměle. Většina politických rozhodnutí je jen populistickou reakcí na hlas médií. Místo aby sami novináři korigovali politiky, přicházeli s čísly a vyvraceli fámy, tak je podporují a rozdmýchávají. Jsme obětí symbiotického soužití dvou velkých parazitů – politiků a médií. A oba symbionti mají na budoucích ekonomických důsledcích zhruba stejnou vinu.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1 a 2: archiv Romana Češky