Hampl: Na principu rovné sazby daně nevidím nic šokujícího

Rozhovor s MOJMÍREM HAMPLEM, ředitelem služeb pro finanční sektor společnosti KPMG.
Vystudoval Národohospodářskou fakultu na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde také získal doktorát. Dále absolvoval postgraduální studium ekonomie na britské University of Surrey. Působí jako Research Associate v Centru pro systémová rizika na London School of Economics a pravidelně přednáší na vysokých školách a odborných fórech. 
Nedávno jste řekl, že jsme přestali žít, abychom nezemřeli. Platí to stále? Jaké je na tom podle vás dnešní Česko?
To bylo na konci března a začátku dubna, kdy jsme zažívali úplné vypnutí ekonomiky se vším všudy. Vzpomínáte si na to ještě? To se přece jen změnilo. Ale pořád nejsme v normálu, pořád jsme se nevrátili do stavu před 12. březnem, tedy před vyhlášením nouzového stavu. Někteří nás navíc přesvědčují, že se tam možná nevrátíme nikdy. Že COVID je už permanentní hrozba. To by bylo opravdu smutné. Nechci se dožít toho, že budu vyprávět vnoučatům, jaké té bylo žít bez roušek, a běžně cestovat letadlem.
Jak byste vystihl hospodářské následky pandemie? Je to klasická černá labuť?
Sám jsem si už v dubnu zformuloval tři scénáře – mírný, scénář dlouhého návratu zpět a scénář katastrofický. Zatím se zdá, že jsme někde mezi tím mírným a dlouhým návratem. Třeba propad průmyslu byl ve druhém čtvrtletí velký, ale čísla o HDP nakonec nedopadla tak zle, jak jsme mnozí předvídali. I tak je to největší jednorázový pokles, jaký jsme zažili od vzniku samostatné České republiky. Čili nic malého.
Ve své knize jste napsal, že Češi jsou tak trochu kalkulačky, milují slevy a rádi v nich nakupují. Změnilo se to v době pandemie?
Já myslím, že tohle se nemění s žádným jednorázovým šokem. Čech zůstane Čechem. To je součást naší DNA. Nepřekvapuje mě třeba, že statistiky začaly ukazovat, že Češi v době „lockdownu“ více šetří. To bylo dáno jednak tím, že nebylo moc zač utrácet, ale i přirozeným českým konzervatismem, tedy snahou připravit se na horší časy.
Jakou nezaměstnanost předpokládáte po skončení programu Antivirus?
Kdyby všichni, kteří dostávají nějakou podporu od státu v podobě programu Antivirus (je to přes sedm set tisíc lidí) byli dnes nezaměstnaní, tak už je nezaměstnanost daleko přes deset procent. Ale já myslím, že vláda bude chtít tuto umělou podporu – kdy lidé dostávají ze státního za „nepráci“ fakticky víc peněz, než by dostávali na dávkách v nezaměstnanosti – držet z politických důvodů co nejdéle. Takže je spíš klíčová otázka, kdy se vypne Antivirus.
Před pandemií ekonomové mluvili, že nás čeká recese. V Německu se tehdy již projevovala. Nakonec přišla hluboká krize. Může být také určitou možností ke změně? K jaké?
Já varuji před tím, abychom přivolávali, nebo dokonce vyvolávali to špatné jen proto, že to může nakonec přinést i něco dobrého. Po válce většinou rychle roste (žádoucí) akumulace kapitálu, protože ten (tedy stroje, budovy, továrny) byl válkou zničen. Proto ještě není válka dobrá věc. Krize je prostě především krize. A má tedy hlavně a především destruktivní dopady. To, co jsme třeba udělali s výrobou spalovacích motorů v EU, to bylo chybné a zbytečné bez ohledu na COVID. Koronakrize to vše jen prohloubila a zesílila.
Opatření české vlády jste kritizoval jako příliš drakonická. Jak byste postupoval vy?
Určitě bych dříve otevřel školy. Určitě bych mnohem více používal doporučení, než tvrdé zákazy. Určitě bych bránil tomu, aby se na takovou dobu hermeticky uzavřely hranice z obou stran. Koneckonců soudy ukázaly, že řada restrikcí nařízených vládou prostě nebyla právně v pořádku. No a hlavně, určitě bych se snažil lidi neustále neděsit.
Je a byla podpora státu firem a živnostníků dostatečná? Podaří se restartovat ekonomiku?
Angličané říkají, že podpora v krizi má mít tři T (timely, targeted, temporary), tedy má být včasná, dobře zacílená a dočasná. My jsme myslím dobře nezvládli ani jedno to „T.“ Třeba odklady placení pojistného přišly pozdě, programy záruk nebyly dobře zacíleny a nyní pokračujeme v dočasně zamýšleném programu Antivirus, i když je ekonomika otevřená a třeba živnostníci už žádnou podporu nečerpají. Čili ty restrikce šly vládě lépe, než cílená a dobře kalibrovaná pomoc. Ale některé programy nakonec byly fajn. Ovšem ekonomika si prostě musela hlavně pomoci sama.
Co by teď měla dělat centrální banka? Jak ona může pomoci?
Já myslím, že dělá, co může. Naštěstí nemusela ještě používat nekonvenční nástroje. Ale snížení sazeb, zamezení výplaty dividend a i snížení proticyklické kapitálové rezervy jsou správná opatření. Já bych tu rezervu jen rovnou snížil na nulu. A samozřejmě je škoda, že inflace je nadále nad cílem, což je i důsledkem toho, že úrokové sazby nebyly v minulosti zvýšeny dostatečně. Ale to jsem říkal už v roce 2018 i 2019.
V některých zemích po první vlně pandemie stát vstoupil či uvažuje o vstupu do některých firem, tedy z části by došlo k zestátnění firem. Dokážete si něco podobného představit u nás?
Kdyby nastal ten katastrofický scénář, tak by tomu tak nejspíš bylo. A i tohle je důvod, proč bych se mu raději vyhnul.
V současné době se mnoho věcí přesunulo do on-line prostoru. Je to dlouhodobě udržitelná cesta?
Je to spíše milník na delší cestě k přesunu řady aktivit do digitálního prostoru. COVID jen některé procesy urychlil.
Jste pro rovnou daň. Můžete to blíže vysvětlit? Co by podle vás tato daňová úprava přinesla?
Tak firmy platí rovnou daň a nepřipadá nám to nenormální. Všichni platíme dosti vysokou rovnou daň, která se jmenuje sociální a zdravotní pojištění a taky jsme si zvykli. Proč bychom si nezvykli na rovnou daň z příjmů? Ta naše stávající superhrubá mzda úplně rovná není, protože nízkopříjmoví díky odečitatelným položkám daně fakticky neplatí, zatímco vysokopříjmoví mají zase solidární přirážku k dani. Ale na principu rovné sazby nevidím nic šokujícího. I tak ti s vyššími příjmy zaplatí absolutně mnohem více než nízkopříjmoví.
Co vám osobně pandemie pozitivního přinesla?
Ne snad pozitivního, ale jistou satisfakci. Léta jsme si i s ženou a v různých kroužcích přátel říkali, jak musíme být zatraceně vděční za věci, které bereme jako samozřejmé a ony přitom vůbec nejsou. Svobodu pohybu, volnost cestování. A mnozí nad tím znuděně mávali rukou. Byl jsem rád, že si tu nesamozřejmost zdánlivě běžných věcí mnozí v mžiku uvědomili.
Všichni vyhlížíme světlo na konci tunelu. Kdy a kde vidíte ten zlom vy, hrubým odhadem?
To je právě ten největší problém. Po půlroce boje s koronavirem mi pořád ještě nikdo nevysvětlil, co je konečným cílem toho boje a jak jako prostý občan a medicínský laik poznám, že jsme vyhráli. Odpověď na tuto otázku mi bolestně chybí.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Mojmíra Hampla