Po příchodu nového většinového majitele se toho v pardubickém hokeji hodně změnilo. V minulém ročníku po dobré přípravě a špatném začátku skončili trenéři a přišel nový realizační tým. Je jeho členem a zároveň sám se věnoval dlouhou dobu hokeji jako hokejový brankář.
Rozhovor s DUŠANEM SALFICKÝM, členem představenstva a sportovním ředitelem Hockey Club Dynamo Pardubice a.s.
Chtěl jste se věnovat i jinému sportu než hokeji? Co vás přivedlo k hokeji?
O tom, že se budu věnovat hokeji, rozhodli rodiče. V té době to byl jasně nejpopulárnější sport v Pardubicích. O tom, že bych dělal jiný sport, jsem nikdy neuvažoval.
Brankář ve všech sportech je takovou poslední instancí. Když selžou lidé v obraně, je brankář tím posledním, kdo může odvrátit gól. Hodí se takový smysl pro zodpovědnost i v životě?
Někdy je to v osobním životě výhoda, ale někdy to může být i kontraproduktivní. Člověk si v bráně zvykne, že si musí dělat všechna rozhodnutí sám, a pak je realizovat. A to někdy nemusí v životě působit dobře.
Jaké vlastnosti by měl mít dobrý brankář?
Určitě se nesmí bát. Hokej bolí, tak to prostě je. Poté musí být obratný, cílevědomý, pracovitý a mentálně silný.
Byl jste také v NHL. Jaká to byla pro vás zkušenost?
Obrovská! Když pominu angličtinu, tak přístup k hráčům, systém vedení organizace, a poté i zjištění, že to někdy není jen o hokeji, ale i o určité klubové politice.
Když sportovec končí svojí profesionální kariéru, musí přemýšlet co dál? Byla pro vás i varianta věnovat se něčemu i mimo sport?
Samozřejmě, že jsem uvažoval i jiným směrem než, že zůstanu u hokeje. Ale když se naskytla možnost pracovat pro hokejový klub, tak jsem neváhal. Pořád je to něco, co člověk dělal skoro 25 let profesionálně, zažil spoustu různých situaci a zkušenost z nich získaná mi pomáhá dnes v mé práci.
Pardubický hokejový klub je jediný, který za svoji existenci nikdy z extraligy nesestoupil. V čem vidíte sílu pardubického hokeje?
V Pardubicích byla vždy velká síla v odchovancích, kteří i po skončení kariéry pomáhali klubu. Měli jsme silnou trenérskou základnu. Dále to bylo i v množství dětí, které chtěli hokej hrát. A hlavně je tu obrovská fanouškovská základna, která klubu pomohla v těch nejtěžších momentech.
V loňském roce změnil klub svého majitele, který klub znovu dostal na vítěznou vlnu. Co všechno se v klubu změnilo?
V první řadě myšlení lidí v organizaci. Začali věřit, že jsme na cestě ke změně. Změně k lepšímu. Pak samozřejmě i systém vedení organizace, rozdělení kompetencí, a nakonec i identita klubu ve změně loga klubu.
Vy sám jste byl znám jako brankář svojí extrovertní povahou, kterou jste bavil diváky. Jak těžká byla loňská sezóna, když diváci v ochozech být nesměli?
Pro mne to bylo strašně smutný. Litoval jsem kluky, že nemohou tu radost a emoce z hokeje přenášet na diváky. Jsem stoprocentně přesvědčený, že by výkonnost některých byla mnohem lepší. Pro mne a realizační tým to znamenalo kluky držet emočně nastavené na maximální výkonnost. Pro kluky samotné to bylo obtížné, ale poprali se s tím za mne úspěšně.
Jak moc poznamenala současná pandemie hokej obecně?
Moc. Úbytek diváků, výpadek tréninků a zápasů u mládežnických kategorií, velké množství dětí, co se už nevrátili k hokeji po té pauze, podle mne hokej teprve doběhne v příštích letech.
Dá se hokejový stadion mimo sezónu využít i k jiným aktivitám?
Jak který. U nás máme multifunkční arénu, ve které se konají i jiné sportovní a kulturní akce.
V kolika letech je podle vás nejlépe začít se sportem?
Obecně je to podle vývoje dítěte. Některé činnosti mohou děti začít klidně už kolem 3-4 let. Měli by mít pro svůj rozvoj všestranné zaměření a specializovat se na jeden konkrétní sport by mělo nastat kolem 12-13 roku dítěte.
Jak vidíte novou hokejovou generaci? V čem je jiná?
Těžká otázka. Dnešní mládež je zvyklá, že všechno mohou dostat. Stačí si jen říct. My rodiče ve snaze se zavděčit jim to umožňujeme. Rychle jsme podlehli době, že máme všechno a můžeme jim to dopřát, a zapomněli jsme, jak jsme se museli snažit, abychom měli aspoň něco. Jsou mezi nimi samozřejmě výjimky. A ty jsou díky tomu hodně vidět. Ale je jich hodně málo.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Pixabay
Zdroj: Pavel Veselý
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
