Švehla: Daňová svoboda

Aby si průměrný Čech mohl domů odnést 20 tisíc korun čistého, musí vydělat 35 785 korun hrubého. Z toho lze spočítat, že každoročně vyděláváme určitý počet dnů na stát a teprve potom, po zbytek roku, vyděláváme na sebe. Samozřejmě v průměru.

Každoročně provádí tento výpočet několik insitucí – nejvěštší publicitu má výpočet Liberálního institutu a patří mu za to velké poděkování. Údaj je mezinárodně srovnatelný a hlavně velmi srozumitelný. Vyjadřuje míru daňového zatížení a míru angažovanosti státu v ekonomnice. Obojí je na naše poměry dost vysoké.

Měli bychom si to uvědomit pokaždé, když je řeč o tom, co stát platí a co neplatí. Když se hořekuje nad tím, že učitelé nebo policisté, lékaři nebo knihovníci berou málo a potřebují přidat. Když se mluví o potřebě budovat další silnice a železniční tratě, sociální byty, školy a nemocnice. Všechny tyto výdaje státu se hradí z peněz, které vydělali lidé v soukromém sektoru a které si stát nejprve přisvojil.

Když víme celkovou roční sumu toho, co od nás stát za rok vybere, můžeme se dopočítat, jakou část roku vlastně pracujeme pro stát – v roce 2024 to bylo 162 dnů, takže pomyslná “daňová svoboda” začala letos 9. června. Každý rok je to trochu jiné. Můžeme si připomenout, že v roce 2018 nastal den daňové svobody už 22. května a naopak třeba loni byl až 13. června. V dobách zlých nám stát bere větší část příjmů, v dobách lepších mu stačí méně.

Často kladená, jednoduchá, až triviální otázka zní: je to dobře nebo špatně? Odevzdáváme státu průměrně 44 % svých příjmů – je to hodně nebo málo? Jsou země, kde stát vybírá od lidí v průměru ještě víc, třeba Finsko, Francie, Belgie a další, jako Švýcarsko nebo Rumunsko, kde byli lidé se státem vyrovnáni už koncem dubna. Nelze tedy jednoznačně dovozovat, že silnější ekonomiky platí na daních víc a slabší méně. Platíme, kolik platíme a zásadní otázkou je, co za tyto peníze dostáváme – jak kvalitní jsou služby, které nám stát poskytuje za tyto peníze? Opakuji – za 44 % našich příjmů!

Upřímně řečeno – když odevzdáváme ve volbách hlas pro ten či onen politický program, pro toho či onoho politika, v podstatě svěřujeme konkrétním politikům své daně – své peníze.

Slibují nám vyšší mzdy, lepší zdravotnictví, lepší péči o seniory, o bydlení o vzdělávání, ale to jsou pořád jen další a další výdaje. Zdá se, že zlepšovat služby státu pro občany znamená přidávat a přidávat … jenomže v tom případě se musí někde stejně silně ubírat. Kde? Z jiných kapitol rozpočtu, ale těch už moc nezbývá a tak jsou jen dvě další cesty: zvyšovat daně a půjčovat si. Dříve se tomu říkalo vytloukat klín klínem.

Úvaha by asi měla vypadat jinak: klíčem k vyšší kvalitě státních služeb pro občany je jejich přesné zacílení. Stát se snaží zasahovat téměř do všeho a to je první systémová chyba. Vytváří se tím optický dojem, že ty služby jsou zdarma, ale ono to tak není. Platíme za všechno – ale nemůžeme si vybrat, za co platit chceme a za co ne.

Druhý problém – stát hospodaří špatně. Přes všechny zákony a vyhlášky nakonec konkrétní člověk rozhodnuje o konkrétních výdajích, ale z peněz, které mu nepatří. Nesleduje konečný cíl, ale dodržení svých předpisů, což je kardinální rozdíl a cítíme to všude. Z poslední doby příklad k zamyšlení: stát dává 2 miliardy korun na podporu elektroaut. Přes 2 tisíce žádostí bylo vyřízeno za 3 měsíce, každý žadatel dostane 200 tisíc korun. Z objednaných aut je 66 % značky Tesla, přes 96 % je osobních aut. Stát dotuje luxus, jiný smysl se v této dotaci hledá těžko. Na druhé straně chybí peníze na kdeco, zejména na platy. Lidí stát zaměstnává velmi mnoho, ale mnohé neumí zaplatit.

Třetí problém opticky s penězi ani nesouvisí. Je to byrokracie. Budou-li prosperovat firmy, bude mít stát vyšší příjmy z daní a může dokonce snižovat sazby. Zjednodušování podnikatelského prostředí a usnadňování výdělků by mělo být hlavní prioritou, protože dostatek peněz je klíčem ke všemu ostatnímu. Tudy ale cesta nevede. Jen namátkou: založit firmu znamená objednat se k notáři, sepsat u něj zápis, pak s ním běžet do banky, založit účet, složit základní kapitál, pak poslat návrh na zápis do obchodního rejstříku a nakonec ještě zajít na finanční úřad a zaregistrovat se k daním. Klidně s tím strávíte měsíc a dáte za to kolem 30 tisíc korun. Zajeďte na Kypr (také členská země EU) a máte to za hodinu. Nebo chcete něco postavit? Potřebujete nejen peníze a pozemek, projekt a stavební firmu. 

Potřebujete hlavně stavební povolení, což předpokládá projekt s vyjádřením k dopravnímu, protipožárnímu a územnímu řešení, vyjadřují se často také památkáři, někdy i archeologové, na všechno jsou lhůty v řádu týdnů a ty se spíš překračují než zkracují. Když to jde dobře, stavební povolení trvá rok – to je ale fakt úspěch!. Nový zákon to má urychlit, ale zatím o tom většina zasvěcených pochybuje. Chcete přijmout nové pracovníky? Opět náročná agenda. Nu a protože se naše tržní ekonomika postupně změnila v ekonomiku dotační, vstupuje podnikatelům do života další obrovská spleť papírování.

To všechno stojí peníze a jen málo si připouštíme, že jsou to všechno naše peníze: ty, které odevzdáváme na daních a poplatcích, které stát ušetří na investicích, které utratí za zbytečné regulace a agendy, za kontroly kontrol a které si vypůjčí, aby je jednou spláceli naši potomci.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla