Schmarcz: Tomio Okamura nepochopil, že evropští národovci už nechtějí být proruští. Dostává se v „krajní“ frakci na okraj?

Marine Le Penová z Národního sdružení, druhá ve volbách francouzské hlavy státu. I Matteo Salvini z Italské Ligy, vicepremiér. Přijel Andrej Danko, předseda Slovenské národní strany. Ale ten si pomstychtivostí vůči novinářům a opozici za atentát na premiéra Roberta Fica podkopává domácí pozici. Extrémy už v Evropě netáhnou.

Ve stejné době, kdy Tomio Okamura na Václavském náměstí dštil oheň a síru na Ukrajinu, jejíž vedení nazýval „banderovským“, vyloučila frakce Identita a demokracie, jíž je SPD členem, Alternativu pro Německo (AfD). Vadilo hlavně šíření ruské propagandy za peníze, z něhož jsou podezřelí jednička i dvojka na kandidátce do Evropského parlamentu (EP) – Maximilian Krah a Petr Bystroň. Ten druhý je přitom velkým spojencem Okamury a jeho lidí. Kremlofilství zkrátka dnes není mezi vlastenci v módě.

Už dříve se jasně proti Rusku vymezili i zmínění Marine Le Penová, Matteo Salvini i Geert Wilders. Jen Tomio Okamura asi nechápe, či nechce pochopit, že nadbíhání zájmům Vladimíra Putina mu nezíská u identitářů popularitu. Otázka zní, zda mu to doma skutečně nahraje tolik fanoušků, aby mu to stálo za to. Česko není Slovensko. My nejsme zdaleka tak velcí panslavisté. A dokonce i jen malá část těch, kteří už jsou unaveni dlouhou válkou a přáli by si konec, se staví takto jednoznačně proti Ukrajině na stranu Ruska.

Zvláštní, že předsedu SPD nevarovalo ani vyloučení jeho blízkého spojence AfD, pro nějž podle německých médií hlasovala i jeho strana. Po celé Unii přitom vidíme, že strany, dříve označované za „extremistické“ či „krajně pravicové“ se snaží stát součásti mainstreamu. Praví Finové a Švédští demokraté vstoupili do frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), v níž jsou i česká ODS, polské Právo a spravedlnost, či Bratři Itálie premiérky Georgii Meloniové. Další partaje se aspoň snaží zbavit nálepky „proruská“.

Je jasné, že nový Evropský parlament „zmodrá“, konzervativní a pravicové strany posílí. Z toho mají strach současní vládci, tedy zelení, rudí a liberální levičáci. Ti všichni vydali prohlášení, v němž vyhrožují stávající předsedkyni Evropské komise Ursule von der Lednové, že pokud její lidovecká frakce v EP bude spolupracovat s ECR, postaví se proti jejímu pokračování v úřadě. Což je vydírání postavené na přesvědčení, že si nikdo nedovolí spojit se právě s Identitou a demokracií (ID). Otázka zní: bude její ostrakizace věčná?

Samozřejmě že od strůjců Green Dealu a migračního paktu je drzost označovat strany jako ODS, PiS, či Bratři Itálie za „krajně pravicové“. A chtít tyto ve svých domovských zemích vládnoucí partaje vylučovat z podílu na moci v Evropské unii. Záleží na tom, jak se zachová Evropská lidová strana (EPP), která je vůbec nejsilnější frakcí a patří k ní i německé CDU/CSU a významné subjekty ve Španělsku, Francii, Itálii. U náš jsou členem KDU-ČSL, TOP 09 a hnutí STAN (které ovšem lavíruje).

Zatím to fungovalo tak, že konzervativní lidovci dost často (ne vždy) hlasovali se zelenými, rudými a žlutými. Nyní ale sami cítí, že tím přicházejí o příznivce, protože klimatická a migrační politika EU jsou odmítány čím dál větším počtem voličů. Je zde tedy šance, že vznikne nový vedoucí dvojblok složený z EPP a ECR. Právě z toho mají levičáci strach. Kdyby totiž v klíčových hlasováních spolu s „konzervami“ hlasovaly strany z frakce ID, mohli by všichni společně revidovat Zelený úděl i migrační pakt.

Bude zajímavé sledovat, jak dopadnou evropské volby, jak se budou nově rozdávat karty v současných frakcích a zda nevzniknou nějaké nové. V každém případě jasně vidíme, že velká část národovců – a to těch opravdu důležitých – se snaží „vyprat si jméno“. Upřímně řečeno, proč by měli lidé jako Matteo Salvini či Geert Wilders, kteří jsou oba součástí vlád, jež jsou jasně proukrajinské a proizraelské, stát na okraji, zatímco antisemitští levičáci by nadále rozhodovali?

Proto ta prudká reakce a vyloučení AfD. Přestože měla šance obsadit v Německu druhé místo a výrazně tak posílit ID (možná ji však vyškrtnutí z této frakce poněkud srazí dolů). A v tu chvíli na to jde Okamura úplně z druhé strany, přitvrzuje rétoriku a spolu s Putinem označuje Ukrajinskou vládu za „banderovskou“. Nepřišlo mu divné, že hvězdy identitární politiky nedorazily? Zato vystoupil Andrej Danko, který ale sám začíná být koulí na noze Robertu Ficovi, respektive jeho zastupujícímu vicepremiérovi Robertu Kaliňákovi.

Zatímco druhý muž SMERu – a s ním i zvolený prezident Peter Pellegrini – by rádi uklidnili situaci a volí smírné vystupování, předseda SNS přilévá oleje do ohně. Vyhrožuje opozici a médiím strašnou krevní mstou. Možná si Okamura myslí, že právě on je nyní dobrým spojencem. Ale není. Rozumná většina slovenské vládní koalice si uvědomuje, že nelze jít ve vyvolávání vzájemné nenávisti ještě dál. Jinak hrozí, že slova o „občanské válce“ nezůstanou jen prázdnými floskulemi, ale stanou se sebenaplňujícím proroctvím.

Vítr v Evropské unii se opravdu mění. Na jedné straně si nikdo nemůže dovolit stát na straně ruského agresora, pokud chce zůstat součástí lepších salonů – či se do nich dostat. Na druhé straně konzervativci potřebují spojence proti dosavadní zeleno-rudo-žluté většině a bylo by od nich hloupé si nadále zakazovat spolupráci s národovci, když součástí druhé strany jsou celou dobu ultralevicoví extremisté a antisemité. Někteří identitáři zde cítí šanci prolomit kruh izolace. Ale Tomio Okamura to zjevně nebude…

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz