Evropa má strach, že Donald Trump vyhraje americké prezidentské volby. A že stopne, či omezí vojenskou pomoc Ukrajině. Obavy posiluje fakt, že si jako kandidáta na viceprezidenta vybral Jamese Davida Vance, který je jedním z největších odpůrců dalšího financování obrany proti ruské agresi.
Tohle je nepříjemné (i když nevíme, jak to nakonec celé dopadne), ovšem měli bychom si zamést před vlastním prahem. Evropa dává daleké méně, než by mohla a měla. I proto, že ji ekonomicky drtí Green Deal.
Spojené státy posílají na Ukrajinu zdaleka nejvíce bojového vybavení ze všech států NATO. Pravda, v poměru k hrubému domácímu produktu jsou „ve středu tabulky“. Nicméně vojenské dodávky za padesát miliard dolarů a další za šedesát miliard na cestě by nepochybně hodně chyběly. Ptejme se ale jinak: proč nejsou evropské země Aliance schopny vypořádat se s ruskou hrozbou samy? Má skoro desetkrát vyšší HDP a je i schopna produkovat dostatek moderních zbraní (tedy byla by, kdyby se do toho pustila).
My ovšem v obraně totálně závisíme na USA. To je špatně. Rusko dnes zdaleka nemá onu hrozivou sílu, jako za sovětských časů. Dokáže v „železe“ několikanásobně přečíslit Ukrajinu, ale nemohlo by vzdorovat hospodářské síle Evropy. Jenže my za prvé ani částečně nenajeli na válečnou ekonomiku, zatímco Putin ano. Za druhé, naše kapacity jsou slaboučké i pro mírové časy, protože vlády dlouhodobě u svých zbrojovek objednávaly směšná množství zbraní a munice. A konečně za třetí: plýtváme zdroji na Zelený úděl.
J.D. Vance měl pravdu, když v projevu na Republikánské konvenci mluvil o tom, že Evropa se ničí Green Dealem, ale přitom by chtěla, aby USA porazily Rusko. Jakkoli nám to může znít sobecky, jakkoli nejde o zprávu, již bychom chtěli slyšet, je to prostě fakt. Kdybychom ty biliony euro, co vyhazujeme na zcela zbytečnou snahu zastavit globální oteplování, investovali do vlastní obrany, byli bychom na tom daleko lépe. Nezničili bychom si průmysl, naopak pomohli domácím zbrojařům a měli čím nakopat Putinovi zadek.
S výjimkou Německa, které přes častou kritiku dává na zbraně Ukrajině o něco větší podíl HDP než Spojené státy, jsou další velké státy – Francie, Španělsko, Itálie – velmi skoupé. Částečně je to tím, že jsou předlužené, ale jistě hraje roli i to, že čím dále od Ruska, tím se evropským státům zdá být i hrozba agrese vzdálenější. Nepřekvapí, že nejvíce dávají pobaltské země a dále Polsko či Česko. Nějaké velké urychlení se však nechystá. Nemáme peníze – a i když je dáme, nemáme jak vojenský materiál vyrobit.
Starý kontinent je historicky známý kvalitní a masivní produkcí zbraní a munice. Problém je ale v tom, že jednak evropské státy dlouho škrtily vojenské rozpočty, jednak dále docházelo k útlumu výroby kvůli tomu, že zbrojovky nebyly považovány za „udržitelný“, tedy perspektivní obor. Bylo těžké pro ně sehnat financování a úvěrování od bank. Přestože jde o vysoce ziskovou činnost. Jenomže „špinavou“ – tanky, děla, pušky a granáty jaksi neplní emisní limity Evropské unie…
Situace je tak zoufalá, že stovky tisíc střel do děl v rámci české muniční iniciativy jsme museli shánět po celém světě. V celé EU je jen jedna továrna na výrobu TNT, a to v Polsku. Samohybné houfnice dodáváme po desítkách kusů místo po stovkách. Němci nemohou rychle dodat více skvělých tanků Leopard II, protože drasticky utlumili výrobu, když si je dlouhodobě neobjednávala ani spolková vláda. Část produkce už se tak přesunuje přímo na Ukrajinu. Zde se jistě najde větší motivace a kapacita.
Je to tristní pohled na společenství, jež svou hospodářskou silou mnohonásobně převyšuje protivníka, nemluvě o kvalitě a modernosti zbraní, ale přesto ho nedokáže ani rychle zastavit natož rozdrtit. Na Putinovu invazi jsme rozhodně nebyli připraveni. Nicméně za skoro dva a půl roku jsme jistě mohli jako celá Evropská unie dokázat víc, kdybychom opravdu chtěli. Místo toho razíme „udržovací taktiku“, tedy dodáváme Ukrajině dost na to, aby se mohl bránit, ale ne dost na to, aby se definitivně ubránila.
Chováme se schizofrenně. Bojíme se, že Trump utáhne kohoutky pomoci. Ale s výjimkou Polska se na tu eventualitou prakticky nepřipravujeme. Kritizujeme prezidentského kandidáta Republikánů, že kašle na snižování emisí. Ale zároveň chceme, aby USA rozhodly válku na Ukrajině za nás, což by sotva mohly, kdyby se tak jak my ničily klimatickou politikou. Vadí nám, že Spojené státy chtějí, abychom převzali větší díl odpovědnosti za Ukrajinu, ale sami jim nechce pomoci s obranou Tchaj-wanu. Vidíme chyby u druhých, ne u sebe.
Možný nástup nové éry amerického izolacionismu pro nás představuje hrozbu. Ale daleko větším nebezpečím je klima hysterie. Ta nás zásadně oslabuje, ochuzuje, ničí náš průmysl, bere nám konkurenceschopnosti, hrozí uvrhnout mnoho milionů lidí do bídy a vede k letargii, kdy nejsme ani mentálně schopni rázně jednat, když je to třeba. Nebýt přízraku jménem Green Deal a orientace na nesmyslné kulturní války místo na obranu, přežili bychom větší zahleděnost Spojených států do sebe daleko lépe.
Izolacionismus není pro USA ničím novým. I do první a druhé světové války se zapojovaly nerady a tehdejší prezidenti naráželi na velký odpor obyvatel, kteří se nechtěli „míchat do evropských věcí“. Jenomže tenkrát jsme měli řadu velmocí, dnes jsou i největší země starého kontinentu mocnostmi druhého až třetího řádu. Pokud nás ani válka na Ukrajině a možný vývoj ve Spojených státech neproberou a nepřimějí mimo jiné k tomu, abychom shodili „zelené okovy“, bude s námi zle.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
