Vysokoškolské učebnice ekonomie udávají jako typický příklad negativní externality situace, při které nenese producent plné náklady své činnosti – např. právě produkci emisí CO2. Standardním řešením je v takové situaci vyrovnat náklady prostřednictvím speciální uhlíkové daně nebo regulovat množství produkovaných emisí přímo skrze vytvoření vlastnických práv na znečištění – emisní povolenky. Avšak internalizace této externality nutně nevyžaduje přímé omezení produkce emisí.
Právě omezení emisí oxidu uhličitého a ostatních skleníkových plynů patří k hlavním unijním cílům v oblasti životního prostředí. Zajímavá je ovšem dikce, kterou Evropská komise tento cíl označuje. V oficiální zprávě k plánu European Green Deal totiž nemluví o dosažení bezemisní ekonomiky, ale pouze uhlíkově neutrální ekonomiky. V praxi se totiž jedná o dost podstatný rozdíl.
Zatímco v prvním případě by bylo nutné zastavit veškerou činnost spojenou s tvorbou skleníkových plynů, v tom druhém pouze postačí produkci neutralizovat například výstavbou stromů, které slouží jako přírodní pohlcovač CO2. I když s tímto řešením počítá komise pouze v malém procentu případů a tuto činnost hodlá iniciovat zejména ze strany státu, nabízí nám alternativu pro řešení této klimatické externality.
Ideálně by totiž mohly samotné podniky jenž znečišťují ovzduší kompenzovat jimi způsobené společenské náklady právě výsadbou ekvivalentního množství stromů. Výhoda tohoto přístupu by pak byla hned dvojí. V první řadě by se ušetřily náklady, které vznikají při vybírání uhlíkové daně a jejím následném přerozdělování na kompenzace. Zároveň by se jednalo o mnohem cílenější řešení, neboť efektivní výše uhlíkové daně je nám mnohdy neznámá. Naopak v tomto případě můžeme spolehlivě kalkulovat, kolik stromů je třeba na pokrytí určitého množství vyprodukovaného CO2.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
